ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1140.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1140/2023-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci opatrované Š. L. , narozené dne XY, omezené ve svéprávnosti, bytem v XY, t. č. v Psychiatrické nemocnici Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91/7, za účasti Městské části Praha 8 , se sídlem Úřadu městské části Praha 8, Zenklova č. 1/35, a města Úvaly , se sídlem Městského úřadu Úvaly, Arnošta z Pardubic č. 95, zastoupeného JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze, na Florenci č. 1025/1, o návrhu na změnu opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 25/2021, o dovolání města Úvaly proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022, č. j. 36 Co 162/2022-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 0 Nc 23096/2018-81, omezil paní Š. L., narozenou XY, bytem XY, t. č. Psychiatrická nemocnice Bohnice, ve svéprávnosti tak, že jmenovaná není způsobilá k žádnému právnímu jednání s výjimkou právně jednat v běžných záležitostech každodenního života (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.) a jmenoval jí opatrovníka – pana M. K., narozeného XY, bytem XY, kterému zároveň vymezil jeho práva a povinnosti v souvislosti s výkonem funkce opatrovníka (výrok IV.).
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 0 P 25/2021-114, zrušil ustanovení opatrovníka pana M. K., narozeného XY, bytem XY, a opatrovníkem paní Š. L., narozené XY, bytem XY, t. č. Psychiatrická nemocnice Bohnice, jmenoval Městskou část Praha 8, Zenklova 1/35, Praha 8; tím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2020, č. j. 0 Nc 23096/2018-81 (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že opatrovník K. „neplní své povinnosti, s opatrovanou neudržuje vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, nezajímá se o její zdravotní stav, nestará se o naplnění práv opatrované a nechrání její zájmy“, a protože „nebyla zjištěna žádná jiná vhodná osoba, která by mohla výkon funkce opatrovníka vykonávat“, jmenoval veřejného opatrovníka – Městskou část Praha 8.
K odvolání Městské části Praha 8 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 36 Co 162/2022-131, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 36 Co 162/2022-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. toliko tak, že „opatrovníkem Š. L. se jmenuje Město Úvaly“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co uzavřel, že z rozhodnutí soudu prvního stupně „není zřejmé, jakou úvahou se řídil při stanovení veřejným opatrovníkem Městskou část Praha 8“, že Psychiatrickou nemocnici, která zaujímá postoj, že pobyt paní L. v tomto zařízení není nutný a vhodnější je zařídit pobyt v pobytovém zařízení sociálních služeb, „nelze považovat za její bydliště“, a skutečnost, že paní L. v léčebně pobývá již delší dobu, „není ve světle judikatury nejvyššího soudu relevantní“, a že vzhledem k tomu, že se paní L. před hospitalizací fakticky zdržovala na adrese shodné s opatrovníkem panem K., tj. XY, „je na místě napadený rozsudek změnit pokud jde o osobu veřejného opatrovníka“, jímž ustanovil město Úvaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o jmenování opatrovníka, podalo město Úvaly dovolání. Podle dovolatele je dovolání v tomto případě přípustné dle §237 o. s. ř., neboť „rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“ a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávné interpretaci rozsudků Nejvyššího soudu, na které odvolací soud odkazuje (sp. zn. 30 Cdo 596/2014, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, a sp. zn. 30 Cdo 4910/2015), která je „přílišným formalismem, který zasahuje jak do základních práv opatrovance, tak do ústavních práv na samosprávu obcí v případě dovolatele“. Dovolatel má za to, že odvolací soud „neučinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka dle §80 o. z., ačkoliv je k tomu povinen“, že odvolacím soudem dovozovaný pobyt osoby „nenaplňuje ani jednu z podmínek“, jednalo-li se o ubytovnu pro zaměstnance a rodinné příslušníky sloužící pro dočasné ubytování ve formě zaměstnaneckého ubytování, a tedy takové ubytování „nelze rozhodně považovat za skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a je centrem jeho zájmu“, že posouzení odvolacím soudem bylo „pouze formální“ a opatrovaná trvalé bydliště v XY „nikdy neměla“, když navíc byla odvezena do PN v Bohnicích a z ubytovny odešel i pan K., že PN Bohnice uvedla, že se jeví jako nejvhodnější umístění paní L. do vhodného sociálního zařízení, a tedy „je patrné, že paní L. se nadále bude nacházet na území hl. m. Prahy, a to buď přímo v PN Bohnice anebo v některém ze sociálních zařízení s příslušnou péčí, jejichž zřizovatelem je především hl. m. Praha“ a město Úvaly „by vykonávalo nikoli opatrovníka, ale roli pouhého ´umisťovatele´ do vhodného zařízení v Praze“, a proto „by následně bylo již bydliště v Praze a tedy hl. m. Praha by bylo sama nebo prostřednictvím některé ze své městské části určena opatrovníkem“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc se závazným stanoviskem, že opatrovníkem má být určena Městská část Praha 8, která je územním samosprávným celkem, nebo přímo hl. m. Praha, která je obcí ve smyslu §1 zák. o hl. m. Praze a je možné ji určit přímo dle §119c odst. 3 zák. o hl. m. Praze.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně konstatuje, že dovolání města Úvaly není přípustné, neboť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, není-li v něm řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu budiž dodáno, že dovolatelem uváděný předpoklad přípustnosti, tedy že „rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“, nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neboť jej ani nelze podřadit pod žádnou ze čtyř zákonem vymezených variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání (mimo jiné) konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3764/2019).
Nadto považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že dovolání dovolatele není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení bydliště opatrované (a to za situace, kdy i Psychiatrická nemocnice Bohnice uvedla, že zdravotní stav opatrované není natolik závažný, aby musela v Psychiatrické nemocnici Bohnice pobývat) a na základě toho jmenování města Úvaly veřejným opatrovníkem opatrované v souladu s níže uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena (a to ani s ohledem na daný případ) jinak.
Podle §471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Podle ustanovení §80 o. z. člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě (odst. 1). Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (odst. 2).
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že podle ustanovení §471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž podle §80 odst. 1 věta první o. z. platí, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale, s výhradou změny okolností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2747/2021).
Pro určení bydliště člověka je tedy stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmu. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkonu trestu odnětí svobody, studium, sezónní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již nezdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016).
Jakkoliv se tedy dovolatel domnívá, že odvolací soud nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 596/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, dovolací soud jeho názor nesdílí, neboť (právě naopak) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu také s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu, na jejichž závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit.
Vytýká-li dovolatel v souvislosti s jím namítanou nesprávnou interpretací výše uvedených rozhodnutí odvolacím soudem také zásah do základních práv opatrované i ústavních práv na samosprávu obcí v případě dovolatele, přehlíží, že ačkoliv dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nestačí však v dovolání učinit pouze formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu byl dovolatel krácen na svých právech, nýbrž je zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což se v posuzované věci nestalo.
Z obsahu dovolacích námitek dovolatele je navíc zcela zřejmé, že dovolatel především zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu [zpochybňuje-li, zda (vůbec) měla opatrovaná paní L. bydliště ve městě XY] a dovozuje-li na základě svých vlastních skutkových zjištění (jimiž mimo jiné předkládá budoucí události týkající se umístění posuzované do vhodného sociálního zařízení) odlišný právní názor týkající se bydliště opatrované a v souvislosti s tím jmenování vhodného veřejného opatrovníka, uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dle kterého lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (skutková zjištění odvolacího soudu přitom přezkumu dovolacím soudem nepodléhají), a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto z důvodů výše uvedených dovolání města Úvaly jako nepřípustné a nedůvodné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu