ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1984.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1984/2023-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci nezletilého AAAAA (pseudonym) , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného kolizním opatrovníkem městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 1/6, syna matky E. O., nar. XY, bytem v XY, a otce J. O., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, o popření otcovství a o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 14 Nc 2004/2002, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, č. j. 32 Co 285/2022-59, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 10. 2022, č. j. 14 Nc 2004/2022-38, zamítnul návrh otce na prominutí zmeškání lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k nezletilému AAAAA (dále jen „nezletilý“).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení k návrhu otce doručenému soudu prvního stupně dne 1. 7. 2022, kterým se otec domáhal popření otcovství k nezletilému, založeného na základě právní domněnky ve smyslu §776 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), neboť se nezletilý narodil do 300. dne od zániku manželství. Popření se otec domáhá v návaznosti na to, že se od matky dozvěděl, že není otcem nezletilého. Jméno skutečného otce matka odmítla uvést. Dne 14. 10. 2022 byl soudu doručen přípis otce, kterým tento žádal prominutí zmeškání lhůty pro podání návrhu na popření otcovství. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že prominutí popěrné lhůty je přípustné pouze tehdy, pokud to vyžaduje nejlepší zájem dítěte a zároveň veřejný pořádek, přičemž v nynějším řízení nebyla naplněna byť jedna z těchto podmínek.
Usnesení odvolacího soudu napadl otec (dále „dovolatel“) v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost zakládal na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož se podle jeho názoru odvolací soud nevypořádal se všemi jím uplatněnými argumenty, nesprávně posoudil otcem tvrzené skutečnosti a nesprávně vyložil obsah právních předpisů týkajících se prominutí popěrné lhůty. Předmětná právní otázka je podle dovolatele celospolečensky natolik závažná, že má být Nejvyšším soudem posouzena a rozhodnuta jinak. Co se podmínky nejlepšího zájmu dítěte týče, dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, podle kterého je v nejlepším zájmu dítěte soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020, podle kterého je třeba nejlepší zájem dítěte hodnotit v širších souvislostech a nesmí být zužován na zachování formálního statusového poměru, který nemá vůbec či dlouhodobě oporu v sociální realitě a ve skutečnosti nikomu neprospívá. Dovolatel argumentuje, že jeho vztah k nezletilému je spíše strýcovský než otcovský a jeho otcovství tak nemá oporu v sociální realitě. Na výživu matce ničeho nepřispívá, kvalita života nezletilého se v důsledku popření otcovství nezhorší, neboť i bez popření otcovství by otec a nezletilý věděli, že otec není otcem a nechovali by se k sobě jako otec se synem. Za této situace je nespravedlivé, aby jim oběma stát vnucoval formální statusový poměr. K podmínce veřejného pořádku potom dovolatel uvedl, že soudu v řízení dostatečně prokázal, že stávající matrikový stav není v souladu s veřejným pořádkem, neboť není odrazem ani biologické, ani sociální reality. Úpravou zápisu v matriční knize by naopak byly narovnány vztahy podle pravdy, přičemž podle dovolatele veřejný pořádek nepochybně vyžaduje, aby matriční zápisy měly oporu v realitě a nemátly jak veřejnost, tak toho, jehož se matriční zápis týká. Pokud tedy dojde k určení otcovství na základě zákonné fikce, a následně je zjištěno, že matrikový otec není otcem biologickým, a pokud matrikový otec nenaplňuje sociální funkci otcovství, pak by mělo dojít k nápravě vadného matričního zápisu, jež je dítěti i společnosti ke škodě. V souhrnu má dovolatel za to, že judikatura vztahující se k předmětné záležitosti je poměrně stará a strohá, předmětná právní otázka by tedy měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání otce jako vadné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 téhož předpisu platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
V nynějším případě dovolatel sice k vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že „předmětná právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena a rozhodnuta jinak“, z vlastního textu dovolání však není seznatelné, ohledně které právní otázky či kterých právních otázek by měl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, ani o kterou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jíž byla předmětná otázka či otázky dříve vyřešena, jde, a tedy od kterých svých dřívějších rozhodnutí by se měl Nejvyšší soud v nynějším případě odchýlit. Ačkoliv zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a tyto mohou být vyjádřeny v kterékoliv jeho části, tyto skutečnosti z něj však musí být seznatelné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17, ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I.ÚS 2135/16, nebo ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II.ÚS 1966/16).
To však není případ nynějšího dovolacího řízení. Obsah dovolatelovy argumentace tvoří především polemika se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí ohledně toho, zda je pokračování právního rodičovství v nejlepším zájmu nezletilého. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že otec až do pěti let věku nezletilého o svém biologickém rodičovství nepochyboval a i poté, co mu bylo sděleno, že otcem není, se o nezletilého delší dobu staral jako o vlastního až do rozchodu s matkou, přičemž sám nezletilý jej za otce považoval. Z toho měl odvolací soud za danou existenci sociálního rodičovství. Dovolatel s tímto skutkovým závěrem nesouhlasí a v dovolání uvádí, že během prvních 2,5 let věku nezletilého sociální otcovskou roli nevykonával, následně chtěl matce pomoci v těžké životní situaci, čímž na nezletilého sociálně působil, neboť to bylo spjato se společným soužitím s matkou a dětmi, nyní je vztah k nezletilému spíše strýcovský než otcovský. Podle Nejvyššího soudu tak z textu dovolání vyplývá zřejmý nesouhlas ohledně skutkových závěrů týkajících se sociálního rodičovství. Polemiku se skutkovým hodnocením odvolacího soudu lze také vyčíst z bodu 15 dovolání, ve kterém dovolatel uvádí, že: „odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku splnění podmínky zájmu nezletilého na popření otcovství, když si nesprávně vyložil pojem zájmu dítěte a došel k závěru, že v daném případě není v zájmu nezletilého, aby byla otci prominuta lhůta k podání návrhu na zmeškání, neboť by nastala situace, kdy by nyní zapsaný otec byl vymazán z rodného listu nezletilého a k zápisu jiného muže jako otce by nedošlo.“ Z dovolání však nevyplývá, a to ani implicitně, žádná právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, a která již byla dovolacím soudem v minulosti určitým způsobem vyřešena, ale má být nyní posouzena jinak.
Co se týče dotčené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel k podmínce nejlepšího zájmu dítěte v dovolání explicitně označuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020, podle kterého stabilita ve statusových poměrech nemá být samoúčelná a právní poměr mezi rodičem a dítětem nesmí být zúžen jen na zákonnou vyživovací povinnost. Nikoho, ani dítě, ani jeho právního rodiče není možné nutit, aby setrvával ve svazku, který není vzájemně naplněn sociálním poutem, a současně ani nemá oporu v biologické realitě. Dovolatel odkazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, citované odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, podle kterého je v nejlepším zájmu dítěte soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím. Proti těmto rozhodnutím však dovolatel nevznáší žádnou námitku ani argumentaci, na základě které by bylo možné určit, že oproti závěrům právě těchto rozhodnutí by měl Nejvyšší soud rozhodnout v nynější věci odchylně. Naopak, dovolatel se závěrů vyjádřených v citovaných usneseních na svou podporu (a tedy v rozporem s deklarovaným důvodem přípustnosti dovolání) dovolává. Lakonicky řečeno, dovolatel konstruuje přípustnost jím podaného mimořádného opravného prostředku výlučně na tom, že Nejvyšší soud má překonat svou dřívější judikaturu (§237 o. s. ř.), nicméně žádné rozhodnutí dovolacího soudu, jehož závěry by měly být podle jeho představy modifikovány, ve skutečnosti neoznačuje (čímž se stává jím podané dovolání vadným) a naopak se odkazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl zřejmě podle jeho mínění odvolací soud odchýlit, čímž odůvodnění jím podaného dovolání směřuje zcela k jinému, než jím uplatněnému důvodu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud sice není vázán v dovolání vymezeným důvodem přípustnosti dovolání a může jej shledat opodstatněným i z jiného důvodu, předpokladem jeho projednatelnosti však v každém případě je, že dovolatel náležitě vymezí a stručně odůvodnění alespoň jeden z důvodů předpokladů přípustnosti dovolání.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že Nejvyšší soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Není-li taková právní otázka v dovolání určitě, správně s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po Nejvyšším soudu, aby prováděl komplexní a bezbřehý přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tím by postupoval v rozporu se současnou právní úpravou dovolacího řízení (ocitl by se v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména §242 o. s. ř.), jakož i zásadami, na nichž je dovolací řízení založeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 383/2020, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, či ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3774/2016). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Co se týče podmínky veřejného pořádku, vzhledem k závěrům uvedeným výše na této podmínce rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí, jelikož podmínka nejlepšího zájmu dítěte a podmínka rozporu s veřejným pořádkem jsou podmínkami kumulativními. Jestliže se prvý důvod, pro nějž odvolací soud dovolateli nevyhověl (zde podmínka nejlepšího zájmu dítěte) nepodařilo dovolateli kvalifikovaně podaným dovoláním zpochybnit, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto i k druhé otázce platí bezezbytku to, co bylo výše nastíněno k otázce prvé.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu