ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.430.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 430/2023-225
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně INTEREST KV, spol. s r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru č. 579/1, IČ 25228218, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2, proti žalované CC INTERNET s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČ 28721021, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 210 791,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 165/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2022, č. j. 18 C 165/2019-103, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 210 791,68 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 210 791,68 Kč od 25. 10. 2018 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud prvního stupně rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 86 212,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Uvedl, že „žalobkyně jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel uzavřely dne 3. 3. 2017 smlouvu, jejímž předmětem je projektová dokumentace stavby‚ Optická síť CC INTERNET – Stará Role, Růžový Vrch, Chodov‘ s tím, že předmětem plnění je 1) obstarání územního rozhodnutí – dokumentace pro územní řízení dle vyhlášky č. 499/2006 Sb. za cenu díla 20 222 Kč, dále 2) prováděcí projekt pokládky trasy HDPE trubek a trubiček za cenu díla 3 200 Kč za každých započatých 100 m projektové trasy a 3) uzavření smluv o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti za cenu díla 2 000 Kč za každou uzavřenou smlouvu“ a že „termín plnění byl stanoven do 1. 12. 2018“. Dospěl k tomu, že „mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě měla žalobkyně provést pro žalovanou projektovou dokumentaci stavby ‚Optická síť CC INTERNET – Stará Rokle, Růžový Vrch, Chodov‘ s tím, že přesné místní určení nebylo mezi stranami ujednáno, ujednán byl pouze orientační rozsah v rámci předsmluvního jednání dne 2. 2. 2017“. Měl za prokázané, že „žalobkyně podle smlouvy částečně plnila a současně se na žalovanou obracela s dotazy ohledně určení místního rozsahu“, že „smlouva o dílo byla ukončena dne 6. 12. 2017 na základě dohody mezi smluvními stranami z důvodu nedostatku součinnosti na straně žalované (žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by před datem 6. 12. 2017 upozornila žalovanou na možnost odstoupení od smlouvy pro nesoučinnost ve smyslu ust. §2591 o. z., soud tedy výpověď ze dne 6. 12. 2017 posoudil jako návrh na ukončení smlouvy o dílo s tím, že žalovaná tento návrh akceptovala v emailové komunikaci téhož dne)“, a že „k uzavření nové smlouvy nedošlo“. Uzavřel, že „na žalobkyni tedy bylo, aby prokázala, co neprovedením díla ušetřila“, avšak „žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, jaké konkrétní plnění dle smlouvy o dílo č. 011823 a kdy pro žalovanou provedla, včetně podřazení takového plnění pod jednotlivá ustanovení čl. II. smlouvy, a čeho zbývalo, aby bylo dílo dokončeno, aby bylo možné dospět k závěru, čeho žalobkyně ušetřila neprovedením zbytku díla“.
2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 210 791,68 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak (tj. co do zamítnutí úroku z prodlení v zákonné výši z částky 210 791,68 Kč od 25. 10. 2018 do 31. 10. 2018) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 182 951 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odvolací soud postupem podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakoval dokazování listinnými důkazy ohledně vzájemné komunikace účastníků a dospěl ke zjištění, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku doby a způsobu ukončení mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo dne 3. 3. 2017“, když „dovodil, že uvedená smlouva (tedy smluvní vztah) byla ukončena dohodou účastníků 6. prosince 2017“. Odvolací soud za účelem posouzení této otázky zopakoval důkaz přípisem žalobkyně ze dne 6. prosince 2017 a reakcí žalované ze dne 6. 12. 2017 a dospěl k závěru, že „přípis žalobkyně ze dne 6. prosince 2017, nadepsaný jako výpověď smlouvy o dílo, nemohl jako jednostranné právní jednání přivodit zánik smluvního vztahu mezi účastníky“, neboť „v uvedeném přípise žalobkyně odkazovala na nedostatek součinnosti žalované“ a „ve smlouvě o dílo nebyla sjednána možnost výpovědi a nedošlo ani k naplnění předpokladu odstoupení od smlouvy dle §2591 o. z. pro nedostatek součinnosti, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by před touto výpovědí určila žalobkyně žalované přiměřenou lhůtu k poskytnutí součinnosti“, že „uvedený přípis nelze považovat za jednání, jehož následkem by bylo ukončení smlouvy, ani v kontextu reakce žalované z téhož dne, kterou soud prvního stupně nesprávně posoudil jako akceptaci návrhu na ukončení smlouvy o dílo“, a že „ve spojení s odpovědí žalobkyně nedošlo ani ke dvoustranné dohodě na ukončení smluvního vztahu“. Uvedl, že „účastníci spolu následně jednali a z jejich vzájemné komunikace vyplynulo, že se domluvili na úpravě tras vedení a žalobkyně následně opakovaně žádala o odsouhlasení finální verze, které žalovaná opakovaně přislibovala a odsouvala termín vyjádření“, a že „nelze souhlasit s námitkou žalované, že účastníci jednali, jako by smlouva byla ukončena, když ze vzájemné komunikace plyne opak“. Dále uvedl, že „žalobkyně následně žalovanou vyzvala k poskytnutí součinnosti dopisem z 13. září 2018, doručeným 18. září 2018, kde žalované stanovila lhůtu k poskytnutí součinnosti 10 dnů od doručení této výzvy, s upozorněním, že v opačném případě od smlouvy z důvodu překážky na straně objednatele odstoupí a bude vyžadovat vypořádání již provedených prací v souladu s §2613 ve spojení s §2591 o. z.“, že „dopisem ze dne 23. října 2018 (doručeným dne 24. října 2018) žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila a zároveň vyzvala žalovanou k úhradě částky 247 130,08 Kč do 7 dnů od doručení výzvy, lhůta k plnění tak uplynula žalované dnem 31. října 2018“. Shledal, že „tímto dopisem žalobkyně platně odstoupila od smlouvy o dílo v souladu s §2591 o. z. z důvodu, že marně uplynula lhůta poskytnutá k nutné součinnosti objednatele, když ani v této lhůtě nedošlo ke schválení finální trasy optických kabelů“, a že „je důvodný požadavek žalobkyně na vypořádání dle §2613 o. z., neboť žalovaná (objednatel) zmařila provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, a žalobkyni (zhotoviteli) tak náleží cena za dílo snížená o to, co neprovedením díla žalobkyně ušetřila“. Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně správně posoudil vztah mezi účastníky podle §2613 o. z., nicméně ve svém právním hodnocení pochybil, pokud vycházel z předpokladu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran toho, co žalobkyně ušetřila neprovedením zbytku díla, tíží žalobkyni jakožto zhotovitele“, že „předmětné ustanovení naopak v souladu se svým jazykovým zněním i v souladu s logikou věci vychází z koncepce, že daná situace jde k tíži objednatele, který provedení díla zmařil“, že „zhotoviteli náleží zásadně celá dohodnutá cena díla (včetně kalkulovaného zisku) snížená jen o to, co neprovedením díla ušetřil“, že „zhotovitele tedy netíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran rozsahu provedených prací“, že „je naopak na objednateli, aby jako svou případnou obranu tvrdil, že neprovedením díla zhotovitel něco konkrétního ušetřil a v čem úspora spočívá“, že „velmi dobře může dojít k tomu, že zhotovitel bude žádat celou smluvenou cenu díla jen se zmínkou, že neušetřil nic – pak jej samozřejmě nelze jakkoli nutit, aby tvrdil a prokazoval, co ušetřil“, že „stejně tak, jestliže v projednávané věci žalobkyně jako zhotovitel sama uznala, že v určitém rozsahu ušetřila, pak ji nelze jakkoliv nutit, aby tvrdila a prokazovala, že neušetřila více“, že „východiskem je smluvená cena, od níž se odečítá jen to, co obhájí (tvrdí a prokáže) objednatel, který provedení díla, tedy naplnění smlouvy, zmařil“. Dodal, že „pokud žalovaná nárok žalobkyně sporovala, bylo na ní, aby případně tvrdila a prokázala, že úspora žalobkyně z důvodu neprovedení díla byla vyšší, než jak ji uváděla žalobkyně, a v čem tato úspora spočívala“, že „k tomuto byla žalovaná poučena odvolacím soudem při ústním jednání dne 21. července 2022 s upozorněním na riziko neúspěchu ve věci v souladu s §118a odst. 1 a 3o. s. ř.“, avšak „žalovaná břemeno tvrzení ani břemeno důkazní v tomto směru neunesla“, a že „se neztotožnil s námitkou žalované, že ze strany žalobkyně mělo dojít k jednání rozpornému s dobrými mravy či zásadou poctivého obchodního styku“, neboť „v řízení naopak vyplynulo, že žalovaná dlouhodobě neposkytovala žalobkyni řádnou součinnost k plnění dle smlouvy o dílo a žalobkyně se snažila nastalou situaci řešit“. Odvolací soud rovněž shledal, že „vyčíslení žalované částky odpovídá způsobu sjednanému ve smlouvě o dílo: 3 200 Kč/100 m při trase 6 805 m odpovídá částce 217 760 Kč, přičemž 60 % z této částky (požadovaných žalobkyní po odečtení 20 %, které neprovedením díla podle vlastních tvrzení ušetřila) činí 175 208 Kč bez DPH, tj. 210 791,68 Kč včetně DPH“, a upozornil na to, že „samotný údaj o délce trasy, z níž byla cena díla v souladu se smlouvou kalkulována, nebyl žalovanou jakkoliv zpochybňován, byť i na to byla odvolacím soudem dotazována“ .
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost s odkazem na §237 o. s. ř. a jeho doslovné znění zakládá na tom, že podle jejího názoru napadený rozsudek závisí hned na několika právních otázkách (viz dále), které Nejvyšším soudem dosud nebyly řešeny, popř. že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi vrcholných soudů. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když „nárok, kterého se žalobkyně v řízení domáhala, odvolací soud po právní stránce posoudil jako nárok zhotovitele na peněžité plnění ve smyslu §2613 OZ“. Uvedla, že „žalobkyně totiž ve skutečnosti nárok podle §2613 OZ nikdy neuplatňovala“, že „ze skutkových tvrzení žalobkyně je naopak zřejmé, že se domáhá (údajného) nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 a násl. OZ“, že „ve vztahu k nároku na bezdůvodné obohacení přitom platí, že důkazní břemeno tíží zhotovitele, tedy zde žalobkyni“, že závěry odvolacího soudu o rozložení důkazního břemene při aplikaci §2613 OZ (byť nesprávné) proto již z tohoto důvodu nemohou obstát“. Dále uvedla, že „otázky aplikace §2613 OZ, ani vztah takového ustanovení k nároku na vydání bezdůvodného obohacení nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny, resp. nebyla řešena otázka, zda v případech, kdy zhotovitel po ukončení smlouvy o dílo žádá vypořádání již provedených prací, je třeba takový nárok posoudit jako nárok dle §2613 OZ, anebo jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení“, že „odvolací soud pro žalovanou nepříznivý napadený rozsudek založil na závěru, že žalovaná ve věci neunesla důkazní břemeno, přičemž to, že žalovanou důkazní břemeno vůbec tíží, založil na (nesprávné) aplikaci §2613 OZ“, že „pokud by odvolací soud neaplikoval §2613 OZ a naopak by správně posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nemohl by odvolací soud přistoupit k vydání napadeného rozsudku“, neboť „v takovém případě by totiž odvolací soud musel respektovat judikaturu Nejvyššího soudu k otázce procesního práva, dle které důkazní břemeno k prokázání existence a výše bezdůvodného obohacení tíží žalobce, resp. údajného ochuzeného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022 a ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 5550/2017)“. Nastínila příslušné dovolací otázky, které „se týkají vymezení rozhodných skutečností pro vyvození právních následků podle §2613 OZ a rozdělení důkazního břemene k těmto skutečnostem mezi žalobkyní a žalovanou, resp. zhotovitelem a objednatelem“, a to následovně:
1) „Tíží důkazní břemeno k prokázání existence a výše nákladů, které zhotovitel neprovedením díla ve smyslu §2613 OZ ušetřil, zhotovitele, anebo objednatele?“
2) „Pokud tíží objednatele, lze po objednateli požadovat, aby takové důkazní břemeno nesl i v případech, kdy takový objednatel bez své viny nemá k informacím o nákladech zhotovitele přístup?“
Dovolatelka má současně za to, že „při řešení otázky dělení důkazního břemene mezi účastníky řízení při aplikaci §2613 OZ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021), která při dělení důkazního břemene ustáleně vychází z tzv. teorie analýzy normy“. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení rovněž při řešení dalších právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí založil, a to zejména dovolací otázky, která zní:
„Lze pro posouzení existence a výše bezdůvodného obohacení po ukončení smlouvy o dílo vycházet pouze z hodnoty zhotovitelem provedených prací?“
Závěry odvolacího soudu v tomto ohledu považuje dovolatelka za rozporné „s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004“. Podotýká, že „žalobkyně požadovala po žalované pouze kompenzaci za práce, které do zrušení Smlouvy o dílo údajně provedla“, že „žalobkyně naopak po žalované nikdy nepožadovala cenu díla – resp. nahradit zisk, který jí údajným zmařením díla ušel – a v řízení ani nikdy netvrdila skutečnosti, které by k tomuto vůbec směřovaly“, a dospívá k závěru, že „to ovšem nelze právně posoudit jinak, než že se žalobkyně domáhala domnělého bezdůvodného obohacení (za údajně provedené části díla) poté, co odstoupila od Smlouvy o dílo“. Vznáší také námitku, že „odvolací soud nesprávně posoudil okamžik ukončení smlouvy o dílo“, neboť „k ukončení smlouvy o dílo došlo již v roce 2017, jak správně dovodil soud prvního stupně“, v této souvislosti argumentuje výkladovými pravidly ve smyslu ustanovení §556 odst. 1 o. z. a §557, dle kterého je v případě pochybností nutné projev vůle vyložit k tíži jeho „tvůrce“, a dodává, že „to má pak za následek, že neposkytnutí součinnosti v roce 2018 nemůže představovat důvod pro zmaření díla, který by odůvodňoval aplikaci ustanovení §2613 OZ“. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně (kterým byla zamítnuta žaloba a žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení) potvrzuje, a aby byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení. Pro úplnost uvádí, že z věcných důvodů samostatně nebrojí proti výroku II. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl o povinnosti nahradit jí náklady řízení s tím, že i tento výrok navrhuje změnit s ohledem na jeho akcesorickou povahu k části napadeného rozsudku, proti němuž žalovaná tímto dovoláním věcně brojí.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (dle jejího názoru žalovaná v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), popř. zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť „požadavek žalobkyně na vypořádání dle §2613 OZ je důvodný, když žalovaná (objednatel) zmařila provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, a žalobkyni (zhotoviteli) tak náleží cena za dílo snížená o to, co neprovedením díla žalobkyně ušetřila“. Je přesvědčena, že „nemůže být dán důvod změny napadeného rozsudku dle ust. §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť výsledky řízení by v takovém případě zřejmě nemohly být podkladem pro jiné rozhodnutí ve věci“.
5. Žalovaná podala k vyjádření žalobkyně k dovolání repliku, v níž vyjadřuje názor, že vyjádření žalobkyně k dovolání neobsahuje žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv způsobilé cokoli změnit na závěru, že dovolání je jak přípustné, tak důvodné, a obsahově shrnuje podstatu dosud vznesených dovolacích námitek.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
8. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě, kdy zhotovitel po odstoupení od smlouvy o dílo pro nesoučinnost objednatele žádá úhradu již provedených prací, lze tento nárok úspěšně uplatnit žalobou na peněžité plnění náležející zhotoviteli ve smyslu ustanovení §2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), anebo je třeba jej posoudit a posléze i vypořádat jako bezdůvodné obohacení spočívající v majetkovém prospěchu objednatele dle ustanovení §2991 a §2999 o. z. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v uvedených souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je přípustné.
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. Podle ustanovení §2586 odst. 1 o. z. smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.
11. Podle ustanovení §2587 o. z. se dílem rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.
12. Podle ustanovení §2591 o. z. je-li k provedení díla nutná součinnost objednatele, určí mu zhotovitel přiměřenou lhůtu k jejímu poskytnutí. Uplyne-li lhůta marně, má zhotovitel právo podle své volby si buď zajistit náhradní plnění na účet objednatele, anebo, upozornil-li na to objednatele, odstoupit od smlouvy.
13. Podle ustanovení §2613 o. z. zmaří-li objednatel provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil.
14. Podle ustanovení §2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle §2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2).
16. Ustanovení §2613 o. z. vychází částečně z úpravy §641 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a upravuje následky pro práva a povinnosti smluvních stran, dojde-li ke zmaření provedení díla objednatelem. Podle původní úpravy, i když dílo nebylo provedeno, náležela zhotoviteli sjednaná cena, byl-li ochoten dílo provést a zabránily-li mu v tom okolnosti na straně objednatele. Byl však povinen dát si započíst to, co ušetřil neprovedením díla, co vydělal jinak, nebo co úmyslně zameškal vydělat. Byl-li zhotovitel zdržen v provádění díla okolnostmi na straně objednatele, náleží mu za to přiměřená náhrada. Podle §2613 o. z. náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co neprovedením díla ušetřil, resp. cena díla se sníží o předpokládané, leč nevynaložené náklady. Je vyžadována odpovědnost samotného objednatele za zmaření díla (tj. neodpovídá za ně zhotovitel ani třetí osoba a nejde ani o vyšší moc). Zmařením provedení díla smlouva nezaniká, zaniká povinnost zhotovitele dílo dokončit a předat z objektivních důvodů a zákon řeší pouze důsledky pro práva a povinnosti stran podle jednotlivých důvodů, podle nichž ke zmaření provedení díla došlo. Zmaření provedení díla z důvodů, za něž odpovídá objednatel, budou především ty případy, které budou zakládat v důsledku porušení povinností objednatele právo zhotovitele odstoupit od smlouvy o dílo (srov. §2591, 2593 a 2595) [Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1096, 1097].
17. V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř., nepodléhá), že žalobkyně (zhotovitel) uzavřela dne 3. 3. 2017 se žalovanou (objednatelem) smlouvu o dílo, jejímž předmětem je projektová dokumentace stavby: „Optická síť CC INTERNET – Stará Role, Růžový vrch, Chodov“ a předmětem plnění (článek II.) je 1) obstarání územního rozhodnutí – dokumentace pro územní řízení, 2) prováděcí projekt pokládky trasy HDPE trubek a trubiček a 3) uzavření smluv o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti. Termín předání díla byl stanoven na 1. 12. 2018 a cena (určená dohodou smluvních stran) za dílo uvedené v čl. II. bodu 1) smlouvy činí částku 20 000 Kč, za dílo uvedené v čl. II. bodu 2) částku 3 200 Kč za každých započatých 100 m projektované trasy, za dílo uvedené v čl. II. bodu 3) částku 2 000 Kč za každou uzavřenou smlouvu. Žalobkyně přípisem ze dne 6. 12. 2017 nazvaným „výpověď smlouvy o dílo č. 011823“, vypověděla smlouvu o dílo č. 011823 uzavřenou dne 3. 3. 2017 v Karlových Varech. Za důvod výpovědi označila „prokazatelnou nespolupráci objednatele se zhotovitelem, která brání ve zdárném pokračování v plnění díla tak, aby mohl být dodržen termín jeho dokončení“. Další případnou spolupráci a dokončení rozpracovaného díla žalobkyně spatřovala pouze „na základě nově uzavřené Smlouvy o dílo, která bude výrazně vyváženější ve vztahu objednatel – zhotovitel“. Žalovaná v mailové reakci na „výpověď smlouvy o dílo“ uvedla, že „výpověď bere v potaz“, nicméně „ráda by ji řešila ku spokojenosti obou stran“, pokud tedy „tato výpověď není ze strany zhotovitele účelová a chce nastalou situaci řešit, je plně k dispozici“. Účastníci nadále vykonávali činnost směřující k provedení díla (žalovaná odsouhlasila vyřazení některých tras, žalobkyně zaslala nákresy upraveného rozsahu a žádala odsouhlasení, které žalobkyně přislibovala), v jejich komunikaci již nadále nebylo zmiňováno uzavření nové smlouvy. Žalobkyně následně žalovanou dopisem ze dne 13. 9. 2018 vyzvala k poskytnutí součinnosti, aby mohla v souladu se smlouvou o dílo v pracích pokračovat, s upozorněním, že pokud nebude do 10 dnů od doručení této výzvy poskytnuta součinnost k pokračování v díle, z důvodu překážky na straně objednatele odstoupí a bude vyžadovat vypořádání již provedených prací v souladu s ustanovením §2613 ve spojení s §2591 o. z. Dopisem ze dne 23. 10. 2018 žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila a vyzvala žalovanou k neprodlené úhradě částky 247 130,08 Kč, nejpozději do 7 kalendářních dnů ode dne odeslání této výzvy. Současně žalovanou upozornila, že za účelem uspokojení svého nároku je připravena neprodleně podat žalobu u příslušného civilního soudu.
18. Předně, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka nijak (relevantně) nezpochybňuje zánik závazku ze smlouvy o dílo. V tomto smyslu se v dovolání dále podává pouze to, že odvolací soud nesprávně posoudil samotný okamžik ukončení smlouvy o dílo.
19. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je pak zřejmé, že odvolací soud se v tomto ohledu neztotožnil s právním hodnocením soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu a dospěl k závěru, že „přípis žalobkyně ze dne 6. prosince 2017, nadepsaný jako výpověď smlouvy o dílo, nemohl jako jednostranné právní jednání přivodit zánik smluvního vztahu mezi účastníky“, že „uvedený přípis nelze považovat za jednání, jehož následkem by bylo ukončení smlouvy, ani v kontextu reakce žalované z téhož dne, kterou soud prvního stupně nesprávně posoudil jako akceptaci návrhu na ukončení smlouvy o dílo“, a že „žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila až dopisem ze dne 23. října 2018“, a to „v souladu s §2591 o. z. z důvodu, že marně uplynula lhůta poskytnutá k nutné součinnosti objednatele, když ani v této lhůtě nedošlo ke schválení finální trasy optických kabelů“ (podrobněji k tomu srov. výše rekapitulaci odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). K tomuto závěru se přiklání i dovolací soud.
20. Podle ustanovení §2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon.
21. O. z. upravuje v rámci právní úpravy smlouvy o dílo i případy odstoupení od smlouvy o dílo. Patří sem rovněž právo odstoupit od smlouvy pro porušení povinnosti objednatele poskytnout zhotoviteli potřebnou součinnost (§2591 o. z.). Odstoupení od smlouvy patří k častým způsobům zániku nesplněného závazku. Jde o způsob zániku závazku zejména pro ty případy, kdy nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly. Existence závazku je odstoupením od smlouvy ukončena pouhým jednostranným právním jednáním, aniž je třeba jakéhokoliv souhlasu či vyjádření druhého účastníka. Odstoupení postačí druhé straně pouze oznámit. Při odstoupení od smlouvy právní důvod plnění odpadá, neboť závazek se zrušuje od počátku; dlužné plnění z doby před účinností odstoupení doplněno být nemusí a nelze je ani vymáhat. Stejně tak si strany nejsou povinny poskytovat žádná další plnění ani do budoucna. Naopak ohledně plnění již poskytnutých jsou povinny se mezi sebou zásadně vypořádat dle pravidel bezdůvodného obohacení (obdobně srov. Bejček, J., Šilhán, J. a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 206, 207).
22. Taktéž v rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 390/2022).
23. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je také plnění z právního důvodu, který odpadl, jež míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně v důsledku další právní skutečnosti ztratil své právní účinky (odpadl). Po odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne|11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, či ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021, vydané v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jejichž závěry jsou uplatnitelné i v poměrech právní úpravy §2991 a násl. o. z.; k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020). Tak je tomu též v případě platného odstoupení od smlouvy (§2004 odst. 1 o. z.), neboť odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku, tj. dochází k odpadnutí právního důvodu s účinky ex tunc ( srov . též Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník
- velký komentář. Svazek IX, §2894-3081. Praha: Leges, 2018).
24. Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran (srov. §2005 odst. 1 o. z. a výjimky uvedené v §2005 odst. 2 o. z.). V případě odstoupení od smlouvy o dílo tedy zanikají i povinnosti (a jím odpovídající práva druhé smluvní strany) zhotovitele provést na svůj náklad a nebezpečí dílo a objednatele dílo převzít a zaplatit jeho cenu (§2586 odst. 1 o. z.). Naopak vzniká povinnost toho, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil, vydat ochuzenému, oč se obohatil. V případě, kdy podle zrušené smlouvy plnily obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala (§2993 o. z.). V případě, že vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné (např. bude-li spočívat v provedení výkonů a prací), má ochuzený právo na peněžitou náhradu (§2999 odst. 1 o. z.). Při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla. V případě, že je zjišťována výše obohacení poskytnutého zhotovitelem objednateli, je tak třeba zohlednit jednak úplatu sjednanou mezi stranami podle ustanovení §2999 odst. 2 o. z., jednak vadnost poskytnutého plnění, bylo-li dílo dokončeno a předáno, případně obdobně nikoli řádnost takto poskytovaného plnění, nebylo dílo ani dokončeno a předáno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020, a ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021).
25. Nejvyšší soud předesílá, že si je pochopitelně vědom toho, že od obecné úpravy vypořádání bezdůvodného obohacení je třeba odlišit zvláštní úpravu vypořádání odstoupení od smlouvy o dílo v případech, je-li dílo zmařeno ze strany zhotovitele či objednatele v ustanoveních §2600 až 2603 o. z. a §2613 o. z., a dále zvláštní případy právních následků odstoupení od smlouvy o dílo v ustanoveních §2622 odst. 3 a §2627 odst. 2 o. z. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). Jinými slovy, ustanovení §2613 o. z. v zásadě může mít pro specifika hypotézy normy přednost před ustanovením §2999 o. z. Ačkoli v této otázce doktrína dlouhodobě nezaujímá jednotné názory, Nejvyšší soud se za současné právní úpravy již v situaci skutkově obdobné projednávané věci přiklonil k řešení, kdy neaplikoval speciální ustanovení o. z., nýbrž odkázal na obecné ustanovení §2999 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 2, ročník 2020). Obdobné závěry lze koneckonců nalézt i v odborné literatuře (pro kritické pojímání výkladu §1613 o. z. srov. např. právní názor, podle nějž nejvíce otázek vzbuzuje vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo, kde je právním titulem pro kompenzaci bezdůvodné obohacení, a podle kterého je možné, že se soud při výpočtu zhotovitelova nároku na úhradu za bezdůvodné obohacení stejně bude nakonec muset uchýlit k obecným pravidlům obsaženým v §2999 o. z., neboť výpočet zhotovitelovy kompenzace podle §2613 o. z. je značně složitý až neproveditelný, publikovaný in Černohlávek, J. Odstoupení od smlouvy o dílo ve stavebnictví - 2. část. Právní rozhledy č. 20, ročník 2021, str. 695 an.).
26. S ohledem na výše uvedené se dovolací soud přiklání k závěru, že v projednávané věci je třeba posoudit otázku vzniku a výše nároku žalobkyně podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. K tomuto závěru dospívá jednak proto, že prokazatelně došlo k odstoupení od smlouvy o dílo žalobkyní (zhotovitelem) pro nesoučinnost žalované (objednatele) a žalobkyně vznesla svůj žalobní nárok vůči žalované po zániku závazku, tudíž není prostor pro úvahu v intencích ustanovení §2613 o. z. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně nárokovala vypořádání „již provedených prací“, tedy vydání majetkového prospěchu (vyjádřeného peněžitou částkou, která odpovídá nákladům na zhotovení dosavadního díla), o který se žalovaná obohatila, nikoliv ceny za dílo snížené o to, co neprovedením díla žalobkyně ušetřila. V neposlední řadě, jak plyne z výzvy k poskytnutí součinnosti ze dne 13. 9. 2018 adresované žalované, žalobkyně sice avizovala, že bude vyžadovat vypořádání již provedených prací, a to v souladu s ustanovením §2613 ve spojení s §2591 o. z., v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu však již pouze zrekapitulovala dosavadní skutkový stav, z nějž vyplývá uplatnění práva na zaplacení pohledávky, přičemž dále výslovně zmiňovala jen ust. §2591 o. z. a posléze vyčíslila celkovou hodnotu pohledávky.
27. Jestliže tedy odvolací soud zjištěný skutkový stav poměřoval ustanovením §2613 o. z. (ačkoliv je třeba postupovat v režimu ust. §2991 a násl. o. z.), není jeho právní posouzení věci správné. Odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) tak mimo jiné nesprávně posuzoval nikoliv hodnotu toho, o co se objednatel dosavadním provedením díla obohatil, ale cenu díla sníženou o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil. Takové posouzení však zde – a to nejen s ohledem na formulaci žalobního nároku na zaplacení „již provedených prací“, jak uvedeno výše – není namístě. Nadto, jak rovněž správně namítá dovolatelka, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který konstatoval neunesení důkazního břemene žalobkyní) dospěl taktéž k nesprávnému závěru ohledně důkazního břemene, které sice leží při aplikaci §2613 o. z. na objednateli, v případě bezdůvodného obohacení však tíží údajně ochuzeného, tedy zde žalobkyni jako zhotovitele.
28. Pokud se pak týká posouzení otázky, jak má probíhat vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo, je zřejmé, že v projednávané věci nelze primárně vycházet z vůle stran obsažené ve smlouvě, jakkoliv o. z. klade na autonomii vůle důraz (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2021), neboť si strany nesjednaly, jakým způsobem vypořádají zrušený závazek po odstoupení od smlouvy. Nastupuje proto zákonem předpokládaný způsob vypořádání.
29. Úprava §2591 ani další ustanovení o. z. přitom nestanoví následek odstoupení od smlouvy pro již poskytnutá plnění stran ze smlouvy o dílo, nestanoví je ani obecná úprava odstoupení od smlouvy. Bude proto nutné vyjít z peněžité náhrady dle §2999 o. z. [k tomu srov. Hulmák M. a kol., Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1050].
30. Právo na peněžitou náhradu má ve smyslu §2999 o. z. ochuzený v případě, že není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení (zejména případy bezdůvodného obohacení spočívající ve výkonech). Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že Nejvyšší soud ve své judikatuře k výkladu §2999 o. z. (srov. opět zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017) zdůraznil, že hodnota bezdůvodného obohacení získaného převzetím projektové dokumentace bez zákonem aprobovaného důvodu není dána hodnotou prostředků vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou projektu takto vytvořeného (hodnotou díla), a že také při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem).
31. Jelikož se odvolací soud výše uvedenými úvahami neřídil (a v tomto směru nijak neusměrnil ani závěry soudu prvního stupně), spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu (když se odvolací soud v napadeném rozhodnutí z důvodu jím zvoleného právního řešení nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami), Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení [osud výroku o věci samé sdílí z důvodu své akcesority i nákladový výrok].
32. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuálně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu