ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.937.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 937/2023-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované J. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 510/5, a procesním opatrovníkem T. M., advokátkou se sídlem v XY, za účasti (navrhovatelky) S. V., narozené dne XY, bytem v XY, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 41 Nc 4610/2021, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2022 č.j. 18 Co 138/2022-93, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.7.2022 č.j. 18 Co 138/2022-93 v části, v níž bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti posuzované, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Posuzovaná v dovolání první řadě formuluje více než desítku otázek, které podle jejího mínění představují „dosud neřešené otázky procesního práva, na kterých je závislé rozhodnutí odvolacího soudu“. Jejich podstatou je názor dovolatelky, že posuzovaná „měla býti opětovně zhlédnuta soudem v odvolacím řízení“ a měl být vypracován nový znalecký posudek, neboť při zhlédnutí posuzované soudem prvního stupně i u jejího vyšetření znalcem byla přítomna navrhovatelka S. V. (dcera posuzované, která byla soudem prvního stupně ustanovena hmotněprávní opatrovnicí posuzované), „z níž má posuzovaná strach“ a která „prokazatelně jedná proti zájmům posuzované“, neboť „vyšlo najevo zavrženíhodné jednání navrhovatelky vůči posuzované (převod finančních prostředků z účtu posuzované na její účet za účelem financování opravy nemovitosti darované zčásti posuzovanou navrhovatelce)“.
V projednávané věci odvolací soud napadeným rozsudkem ponechal (potvrdil) omezení svéprávnosti posuzované v tomtéž rozsahu, v jakém byla omezena soudem prvního stupně. Otázkou, zda odvolací soud v takovém případě je (či není) povinen opětovně zhlédnout posuzovaného člověka, se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že, bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí posuzované osoby, respektive byla-li posuzovaná osoba soudem prvního stupně vyslechnuta, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzované osoby, respektive prostřednictvím jejího výslechu aktuální informace týkající se její osoby (jí vnímaného zdravotního stavu, jejích poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se její osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovanou osobu opětovně zhlédl, respektive aby ji opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně nebrání posuzované osobě účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 585/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 2478/2017). Rovněž k otázce předpokladů pro vypracování nového znaleckého posudku dovolací soud již dříve vyslovil názor, že, má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2014 sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2020 sp. zn. 29 Cdo 4252/2019).
Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud ve vztahu k závěru o rozsahu omezení svéprávnosti posuzované neměl pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci soudem prvního stupně a nenaznal potřebu posuzovanou znovu zhlédnout, příp. vyslechnout, ani nepochyboval o věcné správnosti znaleckého posudku MUDr. Martiny Ellederové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že posuzovanou opětovně nezhlédl a že vycházel z dosavadního znaleckého posudku, neboť jde o postup, který je konformní s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že při zhlédnutí posuzované soudem prvního stupně i při vyšetření posuzované neměla být přítomna navrhovatelka, u níž podle jejího názoru z důvodů uvedených výše „existuje riziko střetu zájmů s posuzovanou“, potom přehlíží, že právě tato skutečnost správně vedla odvolací soud k pochybnostem o správnosti usnesení soudu prvního stupně o jmenování navrhovatelky hmotněprávní opatrovnicí posuzované, a ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu. Vliv této skutečnosti (možného střetu zájmů mezi navrhovatelkou a posuzovanou, případně dovolatelkou tvrzené obavy posuzované z navrhovatelky) na správnost rozhodnutí odvolacího soudu o omezení svéprávnosti posuzované (které je předmětem dovolacího řízení) si totiž lze představit jen stěží. Ostatně i sama dovolatelka tuto skutečnost vnímá především tak, že vylučuje navrhovatelku z opatrovnictví posuzované, jestliže v dovolání požaduje „odmítnutí použitelnosti“ zhlédnutí posuzované soudem prvního stupně „z důvodu možného prospěchu navrhovatelky, kterým je získání opatrovnictví u posuzované“.
Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že „nerespektoval povinnost odůvodnit nepoužití mírnějších opatření vůči posuzované, a že proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný“. Ani v tomto směru se však napadený rozsudek odvolacího soudu neodchyluje od dovolatelkou citovaných právních závěrů dovolacího soudu (vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2020 sp. zn. 24 Cdo 850/2020), neboť odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – náležitě vysvětlil, „proč není namístě přikročit k méně omezujícím opatřením“, poukázal-li na skutečnost, že posuzovaná „je zmatená a trpí poruchou krátkodobé paměti“, a proto „je v důsledku své nemoci (Alzheimerovy demence mírného stupně) velmi snadno zneužitelná“, o čemž podle jeho názoru „svědčí ta skutečnost, že si nepamatovala na rozhovor, který vedla s procesním opatrovníkem, ani na samotnou osobu opatrovníka, jakož i ta skutečnost, že nevěděla o tom, že měla podat trestní oznámení proti navrhovatelce“.
Dále pak dovolatelka ve prospěch svých úvah předestírá vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové závěry o neexistenci duševní poruchy (Alzheimerovy demence mírného stupně) posuzované, polemizuje s odbornými závěry znalkyně MUDr. Martiny Ellederové (namítá-li, že „hodnota MMSE uváděná ve znaleckém posudku nesvědčí pro duševní poruchu posuzované“, a že „z osobní anamnézy posuzované je vidět, že tato má psychický stav odpovídající svému věku“, a tedy „nic nenaznačuje neobvyklý stav, který by bylo podle názoru posuzované třeba řešit omezením svéprávnosti“), a také vyslovuje přesvědčení, že znalkyni byly soudem prvního stupně „z nedbalosti“ položeny otázky „naprosto nesouvisející s případnou újmou posuzované“ tak, „aby nevyšly najevo rozhodné skutečnosti“. Těmito výtkami však dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není způsobilá ani námitka dovolatelky, že „posuzovaná nebyla řádně zastoupena procesním opatrovníkem“. Uvedená výtka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byly opodstatněná) představovat jen tzv. zmatečnostní vadu uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o.s.ř., k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. O takovou situaci se však v posuzované věci – jak uvedeno výše – nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
S poukazem na ustanovení §23 z.ř.s. ve spojení s ustanovením §243b o.s.ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu