ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.102.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 102/2022-396
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: E. H. , zastoupená Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno, proti žalovanému: JUDr. Jiří Juříček , IČO 66208041, advokát se sídlem Údolní 222/5, 602 00 Brno, zastoupený Mgr. Oldřiškou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem Údolní 222/5, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem Kostelní 840, 349 01 Stříbro, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 227/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 44 Co 214/2020-363, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 44 Co 214/2020-363, se ve výroku II a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti (výroky III až V) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2020, č. j. 116 C 227/2013-321, ve výroku I ohledně částky 402 335 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 15. 7. 2014 do zaplacení a v závislých výrocích III až V, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení náhrady škody v částce 637 623 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaný způsobil tím, že jako advokát v jejím zastoupení nepodal žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), a marně tak uplynula tříletá lhůta k vypořádání SJM manželů H.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 116 C 227/2013-321, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 625 623 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 15. 7. 2014 do zaplacení (výrok I), pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení a úroku z prodlení z 625 623 Kč od 29. 11. 2010 do 14. 7. 2014, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 26. 3. 2007 udělila žalovanému plnou moc, jíž ho zmocnila k zastupování ve všech právních věcech. Žalovaný ji zastupoval v řízení o rozvod manželství; právní moc rozvodu nastala 28. 11. 2007. Dne 7. 1. 2010 žalovaný jako zástupce žalobkyně vypracoval koncept žaloby na vypořádání SJM (koncept postrádal pouze petit), tuto žalobu však k soudu nepodal. Žalovaný svého pojistitele (vedlejší účastnici na jeho straně) požádal dne 26. 11. 2013 o úhradu škody žalobkyni v žalované částce, jež však pojišťovnou plněna nebyla. Ve vztahu k vypořádání SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela soud zjistil, že za trvání manželství zakoupili ze společných prostředků automobil, jehož hodnota k datu rozvodu činila 128 520 Kč a který užíval bývalý manžel, ze společných prostředků bylo investováno do nemovitosti bývalého manžela 740 670 Kč, ze společných prostředků vyplatili rovněž 70 000 Kč manželům V. (sestra bývalého manžela žalobkyně a její manžel) proto, aby mohli z této částky doplatit půjčku, což bylo podmínkou pro rozdělení nemovitosti, jejíž oddělenou část poté žalobkyně s tehdejším manželem rekonstruovali. Žalobkyně vykonávala od jara 2005 pro Generali pojišťovnu a. s. činnost výhradního pojišťovacího agenta s tím, že vykonává obchodní zastoupení na vlastní účet; ve smlouvě bylo mimo jiné ohledně provizí dohodnuto, že v případě, že uzavřené životní pojištění bude do 24 měsíců od uzavření smlouvy zrušeno, nárok na provizi nevzniká. Žalobkyni bylo v roce 2006 na provizích vyplaceno 700 000 Kč. V srpnu 2007 byla vyzvána k vrácení provizí ve výši 537 270 Kč, a proto jí v následujících měsících nebyly vyplaceny žádné provize. Žalobkyně dohodou o uznání dluhu a vyrovnání ze dne 5. 11. 2007 uznala svůj dluh vůči Generali pojišťovně a. s. vzniklý na základě jejího závazku vrátit vyplacené provize v případě zrušení pojistné smlouvy do dvou let, který v té době činil 434 704 Kč, jejž následně splácela; doplatila jej v červnu 2011. Soud po právní stránce uzavřel, že žalovaný odpovídá za škodu podle §16 a §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalovaný v zastoupení žalobkyně nepodal žalobu na vypořádání SJM, ač ji podat měl, k vypořádání tak nedošlo a tím vznikla žalobkyni škoda představující částku, kterou by z tohoto vypořádání získala. Proto se soud jako předběžnou otázkou zabýval vypořádáním SJM, přičemž vycházel z položek, jež podle konceptu žaloby na vypořádání SJM, zpracovaného žalovaným, žalobkyně chtěla učinit předmětem vypořádání. Dospěl k závěru, že žalobkyni by při vypořádání připadlo 350 000 Kč (polovina investic ze SJM do nemovitosti bývalého manžela), 35 000 Kč (polovina z vypořádacího podílu sestře bývalého manžela), 60 000 Kč (polovina hodnoty auta) a 180 623 Kč (polovina částky, kterou po právní moci rozsudku o rozvodu žalobkyně ze svých výlučných prostředků vrátila Generali pojišťovně a. s.). Dospěl tak k závěru, že výše škody činí 625 623 Kč a ve zbývajícím rozsahu (12 000 Kč s příslušenstvím) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že vypořádání by mělo zahrnovat i další položky (zůstatek na účtu žalobkyně k datu právní moci rozvodu) s tím, že soud nemohl o své vůli „vtáhnout“ do řízení další položky, které nejsou uvedeny v návrhu. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze vypořádat pouze takové věci náležející do SJM, jež jsou učiněny předmětem řízení ve lhůtě k vypořádání. Úroky z prodlení z částky, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, přiznal soud podle §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) až od doručení žaloby žalovanému (ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl), neboť nebylo prokázáno, že by jej žalobkyně k plnění vyzvala dříve, a do prodlení s plněním se nemohl dostat již marným uplynutím lhůty k podání žaloby o vypořádání SJM, když nelze předpokládat, že v té době by bylo soudem rozhodnuto a že by tak škoda vznikla již tímto okamžikem.
3. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 44 Co 214/2020-363, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 223 290 Kč s příslušenstvím a ve výroku II (výrok I), co do přiznané částky 402 335 Kč s příslušenstvím jej ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (výroky III až V). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, která doplnil, a uzavřel, že soud nevyvodil zcela správné právní závěry ohledně výše škody. Při řešení předběžné otázky soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyni by náleželo vypořádání ve výši 350 000 Kč (vnosy ze SJM na oddělený majetek bývalého manžela) a 60 000 Kč (polovina z hodnoty automobilu, jenž zůstal v držení bývalého manžela). Avšak částku 35 000 Kč, představující polovinu z částky vyplacené sestře bývalého manžela ze SJM, do vypořádání SJM nezahrnul, neboť šlo o převzetí dluhu manžely H. bez nároku na náhradu za poskytnuté plnění, ze kterého neměl prospěch bývalý manžel žalobkyně, ale jeho sestra a její manžel. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2045/2006 odvolací soud dále uzavřel, že závazky žalobkyně z dohody o uznání dluhu a vyrovnání ze dne 5. 11. 2007, týkající se vrácení vyplacených provizí, se vztahují pouze na její osobu. Nejedná se o dluh, který by byl součástí SJM a který by bylo možno v rámci vypořádání SJM brát v potaz, neboť se jednalo o dluh z pracovní činnosti žalobkyně, a proto o její výlučný osobní závazek. Za nesprávný považoval odvolací soud též závěr, že soud nemohl „vtáhnout do řízení další položky, které nebyly uvedeny v návrhu žalobkyně“. Pokud žalobkyně spatřuje vznik škody v tom, že žalovaný nepodal v zákonné lhůtě žalobu na vypořádání SJM s položkami, které ona uplatnila, musí soud v řízení o náhradě škody „simulovat“ průběh takového řízení s jeho předpokládaným výsledkem. Proto je třeba vzít v úvahu i možnost obrany druhého účastníka řízení proti požadované výši vypořádacího podílu v podobě uplatnění i dalších položek. Takovou položkou může být i zůstatek na účtu některého z manželů k datu rozvodu, který by se při pravidelném běhu věcí stal rovněž předmětem vypořádání (z výslechu svědka H. odvolací soud zjistil, že by zůstatek na účtu žalobkyně do vypořádání SJM zahrnul). Výše zůstatku na účtu žalobkyně k datu rozvodu činila 373 420,80 Kč. V souladu s §149 obč. zák. by tak polovina této částky (186 710 Kč) musela být při vypořádání zohledněna jako částka, kterou by žalobkyně musela vyplatit svému bývalému manželovi. Odvolací soud uzavřel, že při případném řízení o vypořádání SJM by byla žalobkyně úspěšná v částce 223 290 Kč, a v tomto rozsahu jí také vznikla škoda. Ohledně zamítnutí žaloby výrokem II rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil s jeho závěry.
4. Rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku II a obsahově i v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení z částky 625 623 Kč za období od 29. 11. 2010 do 14. 7. 2014, napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že se soud při stanovení výše škody, a to řešení předběžné otázky vypořádání SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ohledně částky 70 000 Kč, kterou poskytli sestře bývalého manžela, odvolací soud pominul příčinnou souvislost mezi vyplacením této částky a umožněním přestavby nemovitosti (dvojdomku) původně ve spoluvlastnictví bývalého manžela žalobkyně a jeho sestry. Právě uhrazení této částky ze společných prostředků umožnilo reálné rozdělení nemovitosti a nabytí oddělené nemovitosti do výlučného vlastnictví manžela žalobkyně a následně její zhodnocení. Nelze proto uzavřít, že bývalý manžel neměl z vyplacení této částky prospěch (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1607/2008 a 23 Cdo 218/2010). Dovolatelka dále nesouhlasí s aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2045/2006 na posouzení vypořádání dluhu vzniklého tím, že byla nucena vrátit část provize (jde o požadovanou částku 192 623 Kč). Žalobkyně nebyla v jiném pracovněprávním vztahu, ale měla postavení osoby samostatně výdělečně činné a pracovala na základě smlouvy o obchodním zastoupení. Za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou považuje otázku, zda se jedná o společný závazek obou manželů, jestliže byly vyplaceny žalobkyni provize, které byly v rámci společného jmění manželů spotřebovány, a poté vznikla povinnost je vrátit. Odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, 22 Cdo 1192/2007 nebo 22 Cdo 51/2011), jestliže zahrnul do vypořádání SJM zůstatek na bankovním účtu žalobkyně. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu lze vypořádat pouze věci náležející do společného jmění manželů, jež jsou učiněny předmětem řízení ve lhůtě k vypořádání, tedy do tří let od zániku manželství. Pouhý výslech bývalého manžela není podle dovolatelky způsobilý prokázat, že by zůstatek účtu žalobkyně skutečně byl do vypořádání SJM zahrnut včas. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka za nepřezkoumatelný, neboť se soud nevypořádal s jejími námitkami, mimo jiné i s odvolací námitkou ohledně okamžiku vzniku škody a v souvislosti s tím i stanovením počátku prodlení. Soud pak neodůvodnil ani nepřipuštění návrhu na doplnění dokazování, jejž žalobkyně učinila v odvolacím řízení při jednání dne 30. 6. 2021, a to výslechem jejím a JUDr. Zdeňky Válkové, advokátky, jež zastupovala jejího bývalého manžela, v souvislosti s vypořádáním SJM. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť napadený rozsudek nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení předběžné otázky vypořádání SJM při stanovení výše škody vzniklé pochybením advokáta, který včas nepodal žalobu na vypořádání SJM, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je zčásti důvodné.
7. Podle §16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán,
jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
8. Podle §24 odst. 1 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 4 tohoto ustanovení se advokát nebo společnost anebo zahraniční společnost odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat.
9. Odpovědnost advokáta za škodu podle §24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona o advokacii) se dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl, a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 3227, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Žalobce může být v řízení úspěšný pouze v případě, že pochybení advokáta je rozhodující příčinou vzniku majetkové újmy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2520/2006, Soubor C 6088, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 795/2008).
10. V posuzovaném řízení žalovaný jako advokát tím, že nepodal do tří let od rozvodu manželství žalobkyně žalobu na vypořádání SJM, ačkoli k tomu byl zmocněn, způsobil žalobkyni škodu spočívající v tom, že neobdržela plnění z tohoto vypořádání. V souladu s judikaturou dovolacího soudu tedy odvolací soud správně jako předběžnou řešil otázku, s jakým výsledkem by skončilo řízení o vypořádání SJM, pokud by žalovaný žalobu na vypořádání v zastoupení žalobkyně podal, tedy jakou částku by soud dovolatelce přisoudil, přičemž tato částka představuje vzniklou škodu.
11. Manželství žalobkyně bylo rozvedeno v roce 2007 a lhůta k podání žaloby na vypořádání SJM skončila 28. 11. 2010. Proto je třeba předběžnou otázku – vypořádání SJM – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“).
12. Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
13. Podle §149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.
14. Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
15. V judikatuře je ustálen závěr, že v řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvláště, přičemž jen v případě, že je dovolání přípustné, může zkoumat jeho důvodnost. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní písm. c) o. s. ř.] jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na citované ustanovení současně i výrok, jehož věcný přezkum nebyl přípustný (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný pod č. 27/1999 Sb. rozh. obč., ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, nebo ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2627/2011). V posuzované věci v rámci řešení předběžné otázky odvolací soud vypořádával pět položek, přičemž právní posouzení pouze tří z nich bylo dovoláním žalobkyně napadeno. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze posouzením dovolatelkou předložených právních otázek týkajících se těchto položek (viz analogicky v tomto odstavci uvedená judikatura).
16. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že částku 70 000 Kč vyplacenou sestře bývalého manžela žalobkyně ze SJM nelze začlenit do masy SJM určené k vypořádání. Bylo prokázáno, že žalobkyně a její manžel zaplatili tuto částku sestře bývalého manžela žalobkyně a jejímu manželovi na základě vzájemné dohody, že bude použita k doplacení jejich půjčky (z obsahu spisu nevyplývá, že by tuto částku zaplatili manželé H. přímo věřiteli sestry žalobce a jejího manžela). Za tohoto skutkového stavu jde o plnění poskytnuté oběma manžely H. ze společných prostředků za trvání manželství třetím osobám, aniž by za to obdrželi přímo jakékoli plnění. Vyplacení uvedené částky bylo pouze jednou z podmínek, na základě nichž mohlo dojít k reálnému rozdělení nemovitosti ve spoluvlastnictví H. a jeho sestry. Po právní stránce se proto jedná o darování finančních prostředků ve smyslu §628 odst. 1 obč. zák. Jestliže žalobkyně a její manžel za trvání manželství poskytli ze společných prostředků finanční dar třetí osobě, nemohou být tyto finanční prostředky předmětem vypořádání, neboť k datu právní moci rozvodu nebyly součástí SJM a ani za ně nebyla poskytnuta žádná protihodnota, ať již kterémukoli z manželů. I když uhrazení této částky umožnilo reálně rozdělit nemovitost (resp. toto rozdělení urychlilo) a realizovat přestavbu takto nově vytvořené nemovitosti, samo o sobě nepředstavovalo investici ze SJM na výlučný majetek bývalého manžela dovolatelky. Dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1607/2008 a 23 Cdo 218/2010 na posuzovaný případ nedopadají. V prvním se dovolací soud zabýval otázkou, zda soud má vyhovět žalobě nebo ji zamítnout, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jaký byl vymezen v žalobě, nebo se jedná o nepřípustné překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení. Ve druhém se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace manžela v řízení, jehož předmětem je pohledávka, jež vznikla za trvání manželství na základě závazku uzavřeného druhým z manželů s třetí osobou. Proto se ani jedno z těchto rozhodnutí posuzované otázky netýká. Závěr odvolacího soudu, že částku 70 000 Kč nelze při vypořádání SJM manželů H. zohlednit, se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje (byť odvolací soud tento závěr učinil na základě jiného právního důvodu převodu finančních prostředků, než k němuž dospěl dovolací soud).
17. Součástí vzniklé škody měla být i částka 180 623 Kč s příslušenstvím (po odečtení zamítnutých 12 000 Kč s příslušenstvím ohledně nichž zůstalo rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním nedotčeno), kterou žalobkyně požadovala v rámci vypořádání SJM jako polovinu dluhu, který jí vznikl během trvání manželství na základě dohody o uznání dluhu a vyrovnání, kterou uzavřela dne 5. 11. 2007 a kterou se zavázala vrátit vyplacené provize.
18. Odvolací soud výše uvedenou částku 180 623 Kč do vypořádání SJM nezahrnul, neboť s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2045/2006 dospěl k závěru, že nebyla součástí společného jmění. Dovolatelce lze však přisvědčit, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2045/2006, na posuzovaný případ nedopadá. Byl v něm sice vysloven závěr, že práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela a manžel zaměstnance není povinen jen z důvodu společného jmění (společně a nerozdílně se zaměstnancem) uspokojit nárok, který má zaměstnavatel proti zaměstnanci, avšak za zcela jiné skutkové situace než v projednávané věci. Šlo o nárok zaměstnavatele, který se po manželce svého zemřelého zaměstnance domáhal zaplacení dluhu, který vznikl jejímu manželovi v souvislosti s pracovněprávním vztahem. Byl tedy řešen zcela jiný právní vztah mezi jinými subjekty, než je tomu v posuzované věci. Lze navíc doplnit, že dovolatelka nebyla zaměstnankyní Generali pojišťovny a. s. Závazek, který jí uzavřením dohody o uznání dluhu vznikl, tak neměl svůj původ v jejím pracovněprávním vztahu. Dovolatelka pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná na základě smlouvy o obchodním zastoupení, jejíž právní režim podléhal zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, a zákonu č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí.
19. Pro vypořádání tohoto dluhu je zásadní právní závěr, zda dluh uznaný žalobkyní za trvání manželství je dluhem společným oběma tehdejším manželům, anebo se jedná o výlučný dluh žalobkyně. V judikatuře je ustálen závěr, že závazky převzaté jedním z manželů bez souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů nejsou neplatné, ale netvoří součást SJM a jsou výlučným závazkem manžela, který je převzal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, Soubor C 6399). Jak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, publikovaném pod č. 44/2021 Sb. rozh. obč. (který je však poněkud odlišný od posuzované věci v tom, že se v něm řešila i otázka právního režimu majetku získaného za trvání manželství ze závazku, jehož rozsah přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů), právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM. Stěžejním je tedy v souladu s uvedenou judikaturou posoudit, zda dluh tvoří součást SJM. Dojde-li pak ke splacení společného dluhu manželů až po zániku SJM (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 věty druhé obč. zák., tato skutečnost by se pak měla promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání SJM (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010). Z tohoto hlediska ale odvolací soud po právní (ani skutkové) stránce věc neposuzoval, a proto je jeho rozhodnutí nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je proto v této části důvodné.
20. V poměrech projednávané věci to znamená, že je nezbytné posoudit, zda dluh, k jehož zaplacení se žalobkyně zavázala (a posléze jej i splatila) přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů H. a její bývalý manžel s ním nevyslovil souhlas. Teprve poté může soud učinit závěr, zda lze tento dluh v rámci vypořádání SJM zohlednit či nikoli. Protože se odvolací soud (ani soud prvního stupně) řešením této otázky nezabýval, nezbývá než rozsudky obou těchto soudů zrušit.
21. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud do fiktivního vypořádání SJM zahrnul zůstatek na jejím bankovním účtu. Z výše citované judikatury vyplývá, že odvolací soud postupoval zcela správně, pokud se při řešení předběžné otázky zabýval i tím, jak by druhý účastník sporu o vypořádání SJM na podanou žalobu reagoval. Tedy zda by do vypořádání zahrnul nějaké další položky, a pokud by tomu tak bylo, při vypořádání by se jimi zabýval. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, by bývalý manžel dovolatelky v případě podání žaloby na vypořádání SJM žalobkyní učinil předmětem vypořádání zůstatek na jejím účtu k datu právní moci rozvodu manželství. V takovém případě by byl tento zůstatek v rámci vypořádání zohledněn, což vedlo odvolací soud k zahrnutí i této položky do vypořádání. Namítá-li dovolatelka, že pouze výslech bývalého manžela není způsobilý prokázat, že by zůstatek na účtu žalobkyně skutečně byl v řízení uplatněn k vypořádání včas, tedy do skončení tříleté lhůty, neuplatňuje jediný způsobilý důvod právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozporuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, a proto tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Pouze pro úplnost lze zmínit, že nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že při řešení předběžné otázky, s jakým výsledkem by skončilo vypořádání SJM rozvedených manželů, je třeba do vypořádání zahrnout i položky, které by v případě podání žaloby uplatnil druhý manžel.
22. Vzhledem k přípustnosti dovolání v této věci přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti se zahrnutím zůstatku na účtu žalobkyně do vypořádání SJM vznesla dovolatelka námitku tzv. opomenutých důkazů. Namítá, že nebyly provedeny veškeré jí navržené důkazy, a to důkaz její účastnickou výpovědí a výpovědí svědkyně JUDr. Zdeňky Válkové, advokátky, jež zastupovala jejího bývalého manžela a zejména jejíž výpovědí mělo být vyvráceno tvrzení žalovaného a vedlejší účastnice, že by bývalý manžel dovolatelky zůstatek na účtu žalobkyně do vypořádání SJM zahrnul. Provedení těchto důkazů navrhla žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 30. 6. 2021 (č. l. 360), avšak odvolací soud je neprovedl, ani ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč tak postupoval. Protože navržené důkazy měly prokázat jiný než soudem zjištěný skutkový stav, měl se s návrhem na provedení těchto důkazů odvolací soud v rozhodnutí vypořádat. Pokud tak neučinil, neposkytl ochranu ústavně zaručenému právu žalobkyně na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) a jeho rozhodnutí nesplňuje obsahové náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). Řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i to je důvodem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Naopak není důvodná dovolací námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
23. Přestože dovolatelka uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, podle obsahu jejího dovolání nesouhlasí ani s tou částí výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení z částky 625 623 Kč za období od 29. 11. 2010 do 14. 7. 2014. Ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu však nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání [uvádí pouze, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací námitkou týkající se (dle žalobkyně) nesprávného rozhodnutí o této části nároku]. V tomto rozsahu nesplňuje dovolání povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. a trpí tak vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení v daném rozsahu pokračovat.
24. Z těchto důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v celém dovoláním napadeném zamítavém výroku II (tedy v částce 402 335 Kč) a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti zrušil. Důvodem zrušení v tomto rozsahu bylo řešení předběžné otázky vypořádání SJM, kde určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu [§242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Jestliže dovolací soud při řešení předběžné otázky shledal důvody ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu jen u některých položek vypořádání, projeví se propojení zkoumané části rozhodnutí s částí, která přezkoumání nepodléhá, právě zrušením rozhodnutí i ohledně nepřezkoumávané části (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor C 5768). Jinak by nebylo možno předběžnou otázku stanovení výše škody v rozhodnutí zohlednit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí (po případném doplnění dokazování), zda dluh žalobkyně je součástí SJM nebo nikoli a podle tohoto závěru SJM „vypořádá“, přičemž ohledně dovoláním nenapadených položek (auto a investice) bude vycházet z dovoláním nenapadeného závěru odvolacího soudu a u položek, kde nebylo dovolání shledáno přípustným (70 000 Kč a pokud jde o zůstatek na účtu žalobkyně ohledně právního závěru, že v rámci řešení předběžné právní otázky vypořádání SJM rozvedených manželů je třeba do něj zahrnout i položky, které by v rámci vypořádání uplatnil bývalý manžel) pak bude vycházet ze závěru dovolacího soudu. Soud bude věnovat pozornost rovněž důkazům, které žalobkyně dne 30. 6. 2021 navrhla, a buď je provede, nebo v rozhodnutí uvede, proč jejich provedení není pro posuzovanou věc podstatné; pouze v případě, že by po provedení důkazů zjistil, že by rozvedený manžel zůstatek na účtu do vypořádání nezahrnul, projeví se tento skutkový závěr v řešení předběžné otázky (ve „vypořádání“).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu