ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1409.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1409/2022-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: K. T., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem tř. T. G. Masaryka 1118, Frýdek-Místek, proti žalované: Česká republika – Vězeňská služba České republiky , se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o 1.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 130/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 25 Co 268/2020-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 25 Co 268/2020-314, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 10. 6. 2020, č. j. 10 C 130/2018-193, jímž Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 1.300.000 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za bolest (797.000 Kč), další nemajetkovou újmu (500.000 Kč) a za náklady na doplatky léků (3.000 Kč). Podle žaloby měla nesprávným postupem lékařů Vězeňské služby žalobci vzniknout nemajetková újma spočívající v duševních útrapách spojených s trvalým odebráním tělesného orgánu, ve stresu a vypětí z překonávání nastalých obtíží a ve ztrátě životních příležitostí a možností zejména při pracovním uplatnění. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce nastoupil v lednu 2016 do výkonu trestu odnětí svobody do Věznice Oráčov, kde byl v lednu 2017 ošetřen pro bolesti v krku, rýmu a kašel a 16. 3. 2017 podstoupil vyšetření před plánovanou operací pravého ramene se závěrem (mimo jiné), že hrdlo je klidné, štítná žláza není zvětšena. Problém se štítnou žlázou vyplynul až při sonografickém vyšetření štítné žlázy dne 30. 3. 2017 ve Vazební věznici Praha-Pankrác (v pravém laloku objemný uzel a několik drobných cyst, v levém laloku objemný absces se sedimentujícím obsahem, oba laloky žlázy jsou výrazně zvětšeny), proto byla dne 5. 4. 2017 žalobci operativně štítná žláza odstraněna; histologie nepotvrdila absces štítné žlázy. Žalobce trpěl mnohočetnými uzly na štítné žláze (nezhoubného charakteru), což není zásadně léčitelné, provádí se pouze sledování pacienta, a v okamžiku komplikací, které nastaly i u žalobce, dochází k operativnímu řešení a úplnému odstranění štítné žlázy. Odvolací soud po částečném zopakování a doplnění dokazování (znaleckým posudkem MUDr. Robina Strnada) dovodil, že lékaři žalované nepostupovali při léčbě žalobce protiprávně, tedy non lege artis. Na postupu lékařů v období roku 2016 a dále v období ledna až března 2017 neshledal znalec žádné podstatné závady ani postupy v rozporu s dobrou klinickou praxí. Podle znalce v případě zvětšené štítné žlázy (struma), která působí nemocnému bolesti či jiné obtíže, je v současné době odstranění celé štítné žlázy obvyklým postupem, a nelze v žádném případě předpokládat, že by při časnějším stanovení definitivní diagnózy mohla být štítná žláza nemocnému ponechána nebo odebrána jen částečně. U žalobce se navíc jednalo o tzv. eufunkční strumu, což znamená, že jeho štítná žláza po hormonální stránce normálně fungovala. Ačkoli není vyloučeno, že bolesti v krku v průběhu roku 2016 a ledna 2017 byly způsobeny později diagnostikovanou strumou, stejné obtíže mohly být způsobeny i banální infekcí horních cest dýchacích nebo také jejich kombinací s rozvíjejícím se onemocněním štítnice. Znalec uvedl, že ani dřívější diagnostika onemocnění by nevedla k jinému léčebnému postupu, než jaký byl u žalobce zvolen. Odvolací soud proto uzavřel, že nebylo shledáno protiprávní jednání lékařů žalované, které by navíc bylo v příčinné souvislosti se vznikem žalobcem tvrzené újmy. Na rozdíl od soudu prvního stupně jednal s Vězeňskou službou České republiky jako organizační složkou státu s odůvodněním, že v projednávané věci nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale o nárok na náhradu škody na zdraví v důsledku žalobcem tvrzeného pochybení lékařů Vězeňské služby České republiky, posuzovaný podle obecných ustanovení o náhradě škody.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. pro tři otázky řešené odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tj. 1) kdo má vystupovat na straně žalované, 2) aplikace a rozsah prevenční povinnosti poskytovatele zdravotní péče a podmínky pro její uplatnění (v této souvislosti odkazuje na rozsudky sp. zn. 25 Cdo 4536/2018 a sp. zn. 25 Cdo 695/2012), a 3) určení podmínek pro nařízení revizního znaleckého posudku (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Dovolatel má za to, že lékaři Věznice Oráčov nerozpoznali včas symptomy postižené zvětšené štítné žlázy a neposkytli mu tak náležitou zdravotní péči, v důsledku čehož mu musela být odebrána celá štítná žláza. Nesouhlasí se znaleckými závěry a dovozuje, že časnější diagnóza by zabránila odnětí štítné žlázy, neboť by se včas zastavila progrese onemocnění a štítná žláza se mohla vyléčit medikamentózně. Do řízení měl být podle dovolatele přibrán znalec z oboru zdravotnictví – chirurgie, ORL a endokrinologie, proto je na místě nařízení revizního znaleckého posudku. Žalobce nebyl povinen prokazovat, že mu újma na zdraví vznikla, byla to naopak žalovaná, která měla podrobně zdůvodnit, tvrdit a prokázat, že mu újmu nezpůsobila, případně, že učinila vše pro to, aby k újmě na zdraví nedošlo, proto je namístě aplikovat ustanovení o obecné prevenci, neboť došlo ze strany žalované s ohledem na výše uvedené skutečnosti k opomenutí při poskytování zdravotní péče. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Rovněž je třeba mít na zřeteli, že dovolacímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž odpovědnost za tvrzenou škodu (újmu) způsobenou odsouzenému v průběhu výkonu trestu a podmínky jejího uplatnění se řídí občanským zákoníkem, ledaže by ke vzniku škody (újmy) odsouzeného došlo v důsledku výkonu práv a povinností orgánů veřejné moci; v takovém případě se použije úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. (rozsudek NS ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, publikovaný pod č. 9/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). V návaznosti na to řešil procesní otázku organizační složky státu, která má vystupovat na straně žalované, avšak tato otázka je pro rozhodnutí ve věci samé bez významu. V ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů), nebo organizační složka státu (tak, jak je definována v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) příslušná podle zvláštního právního předpisu (v ostatních případech) [srov. §21a odst. 1 o. s. ř.]. Označí-li žalobce organizační složku státu, která v daném řízení není příslušná za stát jednat, nejde o vadu podání (§43 o. s. ř.) ani o nedostatek podmínky řízení (§104 o. s. ř.), neboť ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř. kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4639/2016). Z uvedeného vyplývá, že za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu o absenci protiprávního jednání ze strany žalované (jejích lékařů), opomíjí, že odvolací soud vyloučil odpovědnost žalované za vzniklou újmu nejen z tohoto důvodu, ale též proto, že mezi tvrzeným protiprávním jednáním a újmou neshledal příčinnou souvislost. Tento závěr přitom dovolatel nezpochybňuje. Jelikož podmínky ke vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně (tedy musí být dáno jak protiprávní jednání, tak příčinná souvislost mezi ním a vzniklou újmou), pak obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu již z tohoto důvodu, nemohou otázky týkající se protiprávnosti mít povahu otázek, jejichž zodpovězení (a to i případně způsobem konvenujícím pohledu dovolatele) by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu, a na jejichž řešení by tak napadené rozhodnutí v souladu s §237 o. s. ř. záviselo (viz zejména důvody uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/99 Sb. rozh. obč.).
Podstatná část dovolací argumentace stojí na námitkách, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, především pak k chybnému závěru o správném postupu při vyšetřování zdravotních obtíží žalobce a včasnosti odhalení potíží se štítnou žlázou. Takové námitky podle úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ve stávajícím znění založit.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, zpracovaný znalecký posudek vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na jejich podkladě za prokázané. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádného pochybení ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, označeným v dovolání; z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se zabýval řádně odůvodněním závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky a v souladu s pravidly logického myšlení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud měl postupovat podle §2900 o. z. a měl zkoumat porušení prevenční povinnosti lékaři žalované. Dovolatel ze správných východisek uvedených v jím citované judikatuře činí nesprávné závěry. Aplikace ustanovení §2900 a §2901 o. z. (upravujících tzv. obecnou prevenční povinnost) přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Při posouzení, zda postup lékařů byl lege artis, jde primárně o to, zda byla porušena přímá povinnost (viz zejména §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování). Byl-li postup lékařů žalované shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení prevenční povinnosti, pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly. V medicínských sporech se takový závěr může týkat zpravidla jen vedlejších či podpůrných činností, které nemají charakter individuálních léčebných postupů, u nichž je náležitá péče popsána odbornou literaturou či profesními standardy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, č. 106/2020 Sb. rozh. obč.). I z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou soudní praxí.
Ohledně části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 3.000 Kč (náhrady nákladů vynaložených na doplatcích na léky), je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000 Kč. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, č. 7/2019 Sb. rozh. obč.).
Nepřípustné je rovněž dovolání žalobce, pokud směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v plném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu