ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1768.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1768/2023-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, proti žalovanému: H. V., zastoupený Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem nám. Republiky 889/18, Znojmo, o 162 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 297/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 17 Co 83/2022-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 9 584 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Nevrkly.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 17 Co 83/2022-105, potvrdil rozsudek ze dne 3. 3. 2022, č. j. 12 C 297/2020-69, kterým Okresní soud ve Znojmě zamítl žalobu na zaplacení 162 840 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v řízení o náhradu nákladů vynaložených na hrazené zdravotní služby v důsledku protiprávního jednání vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že 22. 5. 2010 mezi 6:00 až 6:35 hodin žalovaný v podniku K.-C. v XY, který byl provozován K. K. a ve kterém se žalovaný pravidelně staral o zajišťování pořádku, napadl agresivního a nevhodně se chovajícího hosta V. M. tak, že jej udeřil otevřenou dlaní do hlavy takovou silou, že V. M. upadl na zem a utrpěl zlomeninu čelní kosti s krvácením pod lební pleny s pohmožděním čelních laloků mozku, komplikovaným rychlým nástupem otoku s nitrolebním přetlakem, s následkem závažného poškození mozku. Pro toto jednání byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 3. 2011, č. j. 1 T 235/2010-300. Žalobkyně uhradila v souvislosti s újmou na zdraví V. M. smluvním zdravotnickým zařízením zdravotní výkony a náklady zdravotní péče v celkové výši 162 840 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a odpovědnost žalovaného podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Žalovaný na základě dohody o provedení práce uzavřené s K. K., provozovatelem K.-C., prováděl pracovní úkony, mezi které patřilo každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin v podniku dohlížet na bezpečnost a pořádek. Žalovaný v té době nikde nepracoval, nepodnikal jako osoba samostatně výdělečně činná. S K. K. se dohodl na odměně 2 000 Kč za každou směnu, peníze mu vypláceli zaměstnanci klubu ze spropitného. Odvolací soud shledal naplněnými podmínky aplikace §420 odst. 2 obč. zák., tj. místní, časovou a věcnou souvislost mezi činností žalovaného, při níž byla škoda způsobena, plněním pracovních úkolů a provozní činností fyzické osoby – provozovatele K.-c. K. K. Žalovaný škodu způsobil v K.-C. v době, kdy měl vykonávat činnost ostrahy, proto byl místní i časový vztah jeho jednání, byť naplnilo znaky trestného činu, jednoznačně dán. Rovněž mělo jednání žalovaného i věcnou souvislost, neboť žalovaný jednáním sledoval plnění úkolů, které mu zadal K. K., a jiný účel zjištěn nebyl. Povinným k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny proto soud shledal výlučně provozovatele klubu K. K., nikoli žalovaného jako osobu, kterou při své činnosti provozovatel klubu použil.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Odvolací soud pochybil, když jednání žalovaného neposoudil jako exces, který byl dán intenzitou jednání žalovaného a jeho vybočením z běžného fungování klubu. Silný úder směřující na hlavu V. M. byl zcela za hranou standardního jednání ostrahy klubu a nemůže jít o jednání v zájmu zaměstnavatele. Ten totiž má zájem na klidné pacifikaci problémového hosta klubu, nikoli na jeho zranění. Žalovaný při svém jednání sledoval výhradně svůj zájem v podobě vybití si vzteku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2590/2021, ve kterém Nejvyšší soud řešil nárok z téhož incidentu a dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo excesem. Navrhl proto dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, a to i v případě, že použitá osoba naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále jen „Soubor“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, Soubor C 12271, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, Soubor C 15818, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, Soubor C 3728). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou použitá osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu s/ama (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, Soubor C 4022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014, Soubor C 14531).
Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil a současně nejde ani o otázku doposud neřešenou. To ostatně dovolateli muselo být zřejmé, když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2590/2021, (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 3491/21), ve kterém se Nejvyšší soud již pasivní legitimací žalovaného zabýval, a to při posouzení nároku V. M., který se vůči žalovanému domáhal bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Již v uvedené věci Nejvyšší soud uzavřel, že činnost žalovaného měla jednoznačný místní, časový i věcný vztah k plnění jeho pracovních úkolu a předmětu činnosti jeho zaměstnavatele. Žalovaný na základě dohody o provedení práce dohlížel na pořádek v K.-C. každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin. K napadení V. M. došlo v klubu, tedy místě výkonu jeho činnosti (místní vztah), a v době mezi 6:00 až 6:35, tj. v době, kdy žalovaný měl tuto činnost vykonávat, popř. bezprostředně po jejím skončení (časový vztah). Žalovaný, který se snažil vykázat V. M. z klubu pro jeho nevhodné a agresivní chování, byť zcela nevhodným způsobem, mu fyzicky zabránil v dalším setrvání v klubu a ohrožování osob nacházejících se v klubu, čímž sledoval plnění úkolů provozovatele klubu – jeho nerušený provoz (věcný vztah). Jiný účel jednání žalovaného nebyl soudy zjištěn ani v tomto řízení. Dovolací soud již v minulosti dovodil, že ani okolnost, že jednání škůdce namířené vůči poškozenému vybočí z mezí nutné obrany, neznamená, že jej nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, Soubor C 4022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013, Soubor C 14167, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017, nebo ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3497/2019, Soubor C 19459). Dovolací soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod se od uvedených závěrů odchýlit.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu