ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3056.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3056/2023-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: J. S. , zastoupená JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Bzenecká 4156/17, Brno, proti žalovanému: město Šlapanice , se sídlem Masarykovo náměstí 100/7, Šlapanice, zastoupený JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, za účasti: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o zaplacení 557.879,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 32/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 17 Co 123/2022-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 8 C 32/2019-202, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2022, č. j. 8 C 32/2019-222, zamítl žalobu o zaplacení 557.879,10 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému i vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byla náhrada újmy na zdraví žalobkyně, která dne 22. 12. 2016 v pozdních nočních hodinách při chůzi na namrzlém chodníku na ulici Brněnská ve Šlapanicích uklouzla, spadla a utrpěla zlomeninu kotníku pravé dolní končetiny. Okresní soud po obsáhlém dokazování uzavřel, že žalovaný neporušil povinnost udržovat chodník schůdný, když na daném místě prováděl řádnou údržbu, chodník byl daný den ošetřen a v panujících povětrnostních podmínkách nepředstavovalo místo, kde žalobkyně upadla, závadu ve schůdnosti podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Naopak žalobkyně je invalidní důchodkyní, jejíž zdravotní stav se vyznačuje zvýšenou unaveností, přesto vyrazila s manželem na procházku do restaurace za nepříznivých povětrnostních podmínek, zhoršené viditelnosti a velmi pozdní noční hodiny, tedy svým vědomým jednání se vystavila nepřiměřenému riziku vzniku škody. Soud proto neshledal odpovědnost žalovaného ani podle zvláštního zákona, ani podle obecných právních předpisů, neboť žalovaný prokázal, že prováděl řádnou údržbu předmětného chodníku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 123/2022-264, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalované a vedlejší účastnici co do jejich výše a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu včetně posouzení otázky závady ve schůdnosti chodníku a porušení prevenční povinnosti žalovaným s negativním závěrem. Žalovaný prokázal, že nezanedbal povinnou údržbu veřejných komunikací, daný chodník byl konkrétního dne opakovaně ošetřen posypem písku, avšak v pozdních nočních hodinách při panujícím počasí nebylo možno zabránit jeho namrznutí. Naopak žalobkyně věděla, že již několik dní mrholí, mrzne, nebyla v plné zdravotní kondici, a přesto zvolila v nočních hodinách procházku do restaurace, čímž podstoupila dobrovolně nepřiměřené riziko pádu. Námraza na chodníku nemohla v posuzovaném případě představovat nepředvídatelnou a nečekanou překážku, neboť žalobkyně s ohledem na existující povětrnostní podmínky a s ohledem na roční období i denní dobu (pozdní noční hodiny) mohla kluzký povrch chodníku předvídat a musela si být vědoma toho, že je chodník namrzlý, což je zřejmé i z toho, že šla velmi pomalu a opatrně tak, aby snížila riziko případného pádu, a měla obutou vhodnou zimní obuv.
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že otázka závady ve schůdnosti vyřešená dle dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu má být vyřešena jinak s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/20 a nález I. ÚS 2315/15. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem, že v dané věci nebyla prokázána neočekávaná závada ve schůdnosti chodníku dle §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Dále má za to, že s ohledem na smysl a účel zákona by měl být kladen větší důraz na posouzení nejen dodržení povinnosti vlastníka komunikace k její údržbě, ale především na posouzení toho, zda byla tato údržba v daném místě a čase provedena řádně, dostatečně a včas proto, aby byl zajištěn bezpečný pohyb chodců po této komunikaci a bylo předcházeno možnému vzniku škod způsobených neschůdností dané komunikace. V předvánočním čase měla být zajištěna schůdnost i v nočních hodinách. Dovolatelka dále uvedla, že užitím chodníku neporušila žádný předpis a není jí jasné, jak jinak se z restaurace měla přepravit, přičemž cesta do restaurace ji utvrdila ve schůdnosti chodníku. Dalšími námitkami dovolatelka zpochybnila dokazování ohledně řádné údržby a způsobu jejího provádění technickou službou a dále účelnost advokátního zastoupení žalovaného a vedlejšího účastníka. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Vztahem dosavadní judikatury dovolacího soudu k otázce odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za škodu způsobenou chodcům tzv. závadou ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, respektive nevyhovujícím stavem pozemní komunikace, a obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 se v obdobné věci zabýval velký senát Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, rozvedl obsah jednotlivých odpovědnostních titulů a setrval na závěru, že u újmy způsobené v souvislosti se správou a údržbou pozemních kombinací lze nadále kombinovat, jak obecnou povinnost hradit újmu způsobenou porušením právní povinnosti dle §2911 a §2912 o. z., tak rovněž speciální právní úpravu objektivní odpovědnosti za závady ve schůdnosti obsaženou v zákoně o pozemních komunikacích. Dále uzavřel, že neshledal důvody pro přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, zejména pojmu „závady ve schůdnosti“ ve smyslu §26 odst. 7 tohoto zákona a jeho právních důsledků.
Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti. Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit. Dále je významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné odpovědnosti bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce považuje za únosnou i z hlediska ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti celého silničního systému. Touto okolností je výskyt tzv. závady ve schůdnosti, kterou zákon o pozemních komunikacích definuje v §26 odst. 2. Negativním vymezením pak zákon o pozemních komunikacích ohraničuje dosah této odpovědnosti tak, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (§27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Jestliže uživatel komunikace nemá nárok na náhradu škody způsobené tímto dosti širokým okruhem okolností, protože právě jim je povinen přizpůsobit svůj pohyb, pak logicky závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod č. 57/2017 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích. Absence závady ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a tedy i z ní plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady deklarována typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod č. 140/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2013), nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelné zledovatělé části chodníku, jíž bylo možno se vyhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3701/2009).
Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku tedy nebude v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví. Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence, či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu, potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v §9 odst. 3 silničního zákona. Ani o jeden z případů se však v dané věci nejedná.
Ačkoli dovolání postrádá vymezení podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., z obsahu dovolání dovolací soud odvozuje, že přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázky existence závady ve schůdnosti chodníku posouzené odvolacím soudem v rozporu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v citovaných nálezech. Podle dovolacího soudu však nelze z citovaných závěrů vycházet, neboť se v projednávané věci zásadně liší skutková zjištění ohledně okolností na straně dovolatelky.
V posuzované věci dovolatelka na jedné straně uvádí, že právě z cesty do restaurace okolo 21. hodiny usoudila, že cesta je schůdná a není rizikové se po ní v daném místě pohybovat, na druhé straně uvádí, že žalovaný zanedbal řádnou údržbu a výrazně zhoršený stav chodníku o 2 hodiny později nemohla předpokládat (současně má tedy za to, že žalovaný měl provést další údržbu v časovém rozmezí mezi 21. a 24. hodinou noční). Podle dovolacího soudu jsou uvedená tvrzení dovolatelky ve vzájemném rozporu. Po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby prováděl zimní údržbu nepřetržitě a v kteroukoli noční hodinu zajistil úklid všech chodníků na svém území v době mrznoucích přeháněk pod hrozbou odpovědnosti za újmu na zdraví, neboť by se takový pokyn rovnal objektivní odpovědnosti za škodu bez ohledu na zavinění.
Závěr odvolacího soudu, že námraza na chodníku nemohla pro dovolatelku představovat nepředvídatelnou a nečekanou překážku, neboť s ohledem na existující povětrnostní podmínky, roční období i denní dobu mohla kluzký povrch chodníku předvídat, i že chodník byl během dne opakovaně uklizen a ošetřen, avšak v důsledku přetrvávajících mrznoucích přeháněk nebylo možné zabránit vzniku ojedinělých námraz v pozdních nočních hodinách, je výsledkem volného hodnocení důkazů, které nepodléhá přezkumu dovolacím soudem. Rovněž posouzení okolností na straně dovolatelky, která v nedobré zdravotní kondici vyrazila na pěší procházku v zimním období, v nočních hodinách za zhoršené viditelnosti a s vědomím déletrvajícího mrznoucího počasí do restaurace, ve které setrvala takřka do půlnoci a za stejných podmínek se vracela po namrzlém chodníku, čímž nepřiměřeně podcenila riziko pádu, odpovídá závěrům nejen dovolatelkou citovaných nálezů Ústavního soudu, ale i usnesení ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 434/23, ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1634/21 a ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1597/22, a je v souladu i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu sjednocenou citovaným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020.
Další námitky dovolatelky zpochybňující hodnocení důkazů a z nich odvozený skutkový stav (jak žalovaný provedl konkrétní den zimní údržbu a v jakém rozsahu) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Rovněž nelze dovoláním napadnout výrok o náhradě nákladů řízení (§238 písm. h/ o. s. ř.).
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu