ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3083.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3083/2021-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Základní umělecká škola Velké Opatovice , IČO 00840246, se sídlem Pod Strážnicí 499, Velké Opatovice, zastoupená Mgr. Evou Kocmanovou, advokátkou se sídlem Koperníkova 4526/1, Brno, proti žalovanému: D. K. , IČO XY, se sídlem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 86/7, Praha 5, o zaplacení 1 703 450,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 82/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2021, č. j. 17 Co 78/2020-565, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, č. j. 17 Co 78/2020-565, potvrdil rozsudek ze dne 6. 11. 2017, č. j. 9 C 82/2015-500, kterým Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu na zaplacení 1 703 450,21 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody způsobené činností žalovaného advokáta v celkové výši 1 703 450,21 Kč, skládající se z částky 1 451 331,95 Kč, kterou žalobkyně musela zaplatit na náhradu platu své bývalé zaměstnankyni (náhrada platu 888 995 Kč, úrok z prodlení 187 454 Kč, odvody žalobkyně jako zaměstnavatele 365 992,25 Kč, příspěvek do fondu kulturních a sociálních potřeb 8 890 Kč), z nákladů řízení, které žalobkyně byla povinna nahradit úspěšné protistraně ve třech soudních řízeních v celkové výši 173 350,26 Kč (náklady odvolacího řízení ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru 34 737 Kč, náklady dovolacího řízení 2800 Kč a zaplacený poplatek za dovolání 10 000 Kč, náklady řízení o náhradu platu před soudem prvního stupně 67 917,26 Kč a soudní poplatek 44 450 Kč za toto řízení a náklady dalšího řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru před soudem prvního stupně 13 446 Kč), a z odstupného vyplaceného zaměstnankyni ve výši 58 488 Kč. Dále se žalobkyně proti žalovanému advokátu z důvodu vadně poskytnutých právních služeb domáhala částky 20 280 Kč jako slevy z odměn, které žalovanému zaplatila. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný zastupoval žalobkyni v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru s její zaměstnankyní. Žalobkyně dala dne 31. 3. 2009 své zaměstnankyni výpověď pro nadbytečnost z důvodu snížení počtu pedagogických pracovníků školy o 0,131 od 1. 4. 2009, která byla napadena žalobou o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Žalobkyni (v uvedeném pracovněprávním sporu v postavení žalované) v řízení před okresním, krajským i dovolacím soudem zastupoval žalovaný advokát. Okresní soud v Blansku žalobu zaměstnankyně zamítl, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 49 Co 65/2012-385, rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, neboť mezi organizačním opatřením žalobkyně směřujícím ke snížení počtu pedagogických pracovníků a nadbytečností zaměstnankyně neshledal příčinnou souvislost (v rozhodném období se úvazky pedagogických pracovníků žalobkyně nesnížily na úroveň uvedenou ve výpovědi). Žalobkyně zastoupena žalovaným napadla citovaný rozsudek dovoláním, které Nejvyšší soud dne 18. 9. 2013 odmítl pro absenci požadovaných náležitostí. Dále byla žalobkyně, rovněž zastoupená žalovaným, jako žalovaná účastnicí věcně souvisejícího sporu o zaplacení náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, v němž se prostřednictvím žalovaného bránila proti uplatněnému nároku námitkou započtení neprávem zaměstnankyni vyplaceného odstupného, avšak zaměstnankyně uplatnila důvodně námitku promlčení. Vzhledem k neplatnosti rozvázání pracovního poměru soudy žalobkyni uložily zaplatit zaměstnankyni náhradu platu 888 995 Kč s úrokem z prodlení (který dosáhl výše 187 454 Kč). Žalobkyně dne 24. 6. 2013 opakovaně dala téže zaměstnankyni novou výpověď pro nadbytečnost, pro kterou byl veden další spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, ve kterém žalobkyni opět zastupoval žalovaný. Žalovaný zastupoval žalobkyni ve všech řízeních na základě konkrétních plných mocí, mimo to poskytoval žalované i právní poradenství v souvislosti s výpověďmi, avšak konkrétní rozsah a obsah jeho zmocnění mimo soudní řízení žalobkyně neprokázala. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) a uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou povinnost. Nelze zaměňovat neúspěch účastníka v soudním řízení s porušením povinnosti advokáta podle zákona o advokacii. Porušení jeho povinnosti nelze shledat v tom, že se jeho právní názor neshodoval s názorem odvolacího soudu (nikoli soudu prvního stupně, který žalobu zaměstnankyně zamítl), není-li v extrémním nesouladu s právními předpisy. Při posuzování výpovědi zaměstnankyni se žalovaný řídil pokyny žalobkyně a vycházel z podkladů, které mu předala. Žalobkyně se při zajišťování podkladů pro organizační opatření dopustila pochybení při výpočtu jednotlivých úvazků a žalovaný neměl možnost žalobkyní předané podklady ověřit, ani neměl důvod jim nedůvěřovat. Vzhledem k nejasnosti rozsahu právního poradenství nelze klást k tíži žalovaného, že žalobkyni neupozornil na možné promlčení odstupného, když není ani zřejmé, zda byl zmocněn se odstupným zabývat. Žalobkyně si jako účastník sporného řízení musela být vědoma možného neúspěchu ve věci. Pochybení tak odvolací soud shledal pouze v dovolání sepsaném žalovaným, které neobsahovalo všechny nezbytné náležitosti. Vzniklá škoda však nebyla v příčinné souvislosti s pochybením žalovaného, neboť i kdyby dovolání mělo všechny náležitosti, nebylo by úspěšné, protože závěr Krajského soudu v Brně o neplatnosti rozvázání pracovního poměru byl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V žádné ze změn provedených žalobkyní totiž nebylo možné spatřovat realizaci organizační změny, která by byla důvodem nadbytečnosti zaměstnankyně. Žalobkyně by byla v dovolacím řízení neúspěšná i v případě, že by žalovaný při koncipování dovolání nepochybil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jako doposud neřešené otázky předložila žalobkyně otázku, zda musí advokát mít s klientem uzavřenou písemnou smlouvu o poskytování právních služeb nebo udělenou plnou moc, aby se jednalo o výkon advokacie, zda vzniká odpovědnost advokáta i při neuzavření písemné smlouvy či neudělení plné moci, a zda advokát odpovídá automaticky za způsobenou škodu v podobě zbytečně vynaložených nákladů na soudní řízení bez nutnosti zkoumat případnou úspěšnost ve sporu, pokud advokát podá opravný prostředek nesplňující zákonné náležitosti, a je proto bez dalšího z procesních důvodů odmítnut. Dále se měl podle žalobkyně odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tím pochybit při posouzení odpovědnosti žalovaného. Ačkoli žalobkyně s žalovaným neměla uzavřenou písemnou smlouvu o poskytování právních služeb ani mu neudělila písemnou plnou moc, z dokazování jednoznačně vyplynul obsah právního poradenství, které jí žalovaný fakticky poskytoval, a proto měl odvolací soud shledat jeho odpovědnost za škodu v souvislosti s výkonem advokacie. Ta vznikla tím, že po kontrole sepsané výpovědi a organizačního opatření v roce 2009 žalovaný žalobkyni neupozornil na sporné body a možnou neplatnost výpovědi, v řízení o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru soudu předložil důkazy bez vysvětlení jejich významu a návaznosti na skutková tvrzení a neupozornil žalobkyni na finanční důsledky v případě neúspěchu ve sporu. V řízení o náhradu platu neúspěšně navrhoval snížení náhrady (žalobkyni opakovaně ujišťoval, že soud výši moderovat bude, ačkoli to bylo ze zákona vyloučeno) a neupozornil ji na možnost promlčení nároku na vrácení odstupného, který jejím jménem vůči zaměstnankyni uplatnil jako procesní obranu. Při druhém pokusu o podání výpovědi zaměstnankyni žalovaný žalobkyni nepoučil o správném postupu při řádném doručování výpovědi, proto bylo v následném soudním řízení i druhé rozvázání pracovního poměru shledáno neplatným pro vady v doručení výpovědi. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, tak žalovaný advokát porušil znalostní a poučovací povinnost. Dále pochybil i při podání dovolání, přičemž ve vztahu k nákladům řízení vynaloženým na dovolání není podle žalobkyně nezbytné zkoumat příčinnou souvislost. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, pokládá žalobkyně pochybení žalovaného nikoli za odlišný právní názor, ale za hrubé formální nedostatky při poskytování právního poradenství. Odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu při posouzení porušení povinnosti žalovaného nepřihlédl k tomu, že žalobkyní sledovaného záměru (ukončení pracovního poměru se zaměstnankyní) žalovaný zdaleka nedosáhl. Soud nesprávně posoudil i příčinnou souvislost mezi škodou a pochybením žalovaného, neboť bylo-li by dovolání bez vad, bylo by mu dovolacím soudem vyhověno. Zaměstnankyně žalobkyně se stala nadbytečnou poté, co musela žalobkyně kvůli poklesu počtu žáků rozhodnout o snížení jejího úvazku o 3 hodiny a zaměstnankyně odmítla dohodou sjednání nižší pracovní doby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013). Konečně měl odvolací soud pochybit tím, že se nevypořádal se všemi argumenty žalobkyně a judikaturou, kterou označila, a dále tím, že neposoudil všechny žalobou uplatněné nároky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření odkázal na své stanovisko v řízení a navrhl dovolání odmítnout. Vedlejší účastnice se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř.), a nejprve se zabýval jeho přípustností (§237 o. s. ř.).
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, uveřejněné pod C 2236 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Odvolací soud rozhodoval o žalobě sestávající z několika samostatných nároků, přitom nárok na náhradu škody přestavované zaplaceným příspěvkem do fondu kulturních a sociálních potřeb ve výši 8 890 Kč, odvolacími náklady v prvním sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ve výši 34 737 Kč, na to navazujícími náklady dovolacího řízení 2800 Kč a zaplaceným poplatkem za dovolání 10 000 Kč, soudním poplatkem v řízení o náhradu mzdy před soudem prvního stupně 44 450 Kč, náklady druhého řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru před soudem prvního stupně 13 446 Kč, a nárok na slevu z odměn za právní služby poskytnuté žalovanému ve výši 20 280 Kč, nepřevyšují limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o shora vyjmenovaných nárocích v celkovém součtu 134 603 Kč nepřípustné a dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstal nárok na náhradu škody představované náhradou platu 888 995 Kč, zaplaceným úrokem z prodlení 187 454 Kč, odvody žalobkyně jako zaměstnavatele 365 992,25 Kč, náklady řízení o náhradu platu před soudem prvního stupně 67 917,26 Kč a odstupným vyplaceným zaměstnankyni ve výši 58 488 Kč.
Namítá-li žalobkyně, že ji žalovaný nepoučil o finančních důsledcích sporu o neplatnost výpovědi a jeho rizicích, že neuplatnil v řízení relevantní skutková tvrzení, předložené důkazy neoznačil řádně ve vztahu ke konkrétním tvrzením a nepoučil ji o správném způsobu doručení druhé výpovědi (ačkoli k tomu byl povinen), uplatňuje námitky založené na nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, kterými je však dovolací soud vázán (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle zjištění odvolacího soudu totiž žalovaný žalobkyni na základě plné moci zastupoval v jednotlivých řízeních, mimo nich pouze provedl kontrolu první výpovědi, při které vycházel z organizačního opatření formulovaného žalobkyní, které neměl za úkol prověřovat, ani k tomu neměl možnost. Odvolací soud pak v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudil právní poradenství žalovaného (až na vadně koncipované dovolání) jako řádný výkon advokacie. Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je totiž třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, Soubor C 12274, nebo žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, Soubor C 18464). V projednávané věci žalovaný posuzoval v pořadí první výpověď pro nadbytečnost podle údajů obsažených v organizačním opatření, v návaznosti na to zastával relevantně argumentovaný právní názor o platnosti rozvázání pracovního poměru, jemuž přisvědčil svým rozhodnutím i soud prvního stupně. Ukázalo-li se následně v řízení po doplnění dokazování před odvolacím soudem, že žalobkyně organizační opatření nerealizovala a v rozhodné době u ní nedošlo k dostatečnému poklesu úvazků, resp. v dalším myslitelném rozhodném období na začátku nového školního roku úvazky poklesly výrazněji, než zamýšlelo organizační opatření a bez souvislosti s ním, pak při kontrole výpovědi a následném zastupování žalobkyně v řízeních před nalézacími soudy žalovaný neporušil své povinnosti podle §16 zákona o advokacii. Žalobkyně neprokázala, že by součástí služeb žalovaného bylo i zmocnění spravovat nárok na vrácení odstupného, nelze mu proto klást k tíži, že nárok neuplatnil včas, resp. že žalobkyni o jeho možném promlčení nepoučil. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobkyni v souvislosti s druhou výpovědí téže zaměstnankyni poskytoval konkrétní právní pomoc mimo soudního řízení o její neplatnost.
V souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu shledal odvolací soud pochybení advokáta v podání dovolání bez nezbytných náležitostí, přičemž však současně dospěl k závěru o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a pochybením advokáta. Žalobkyně by s dovoláním (byť bez formálních vad) neuspěla, protože mezi organizačním opatřením a nadbytečností zaměstnankyně nebyla dána příčinná souvislost. Výpovědí zaměstnankyně nebylo realizováno organizační opatření, resp. v žádné ze změn provedených žalobkyní nebylo možné spatřovat realizaci organizační změny, která by byla důvodem nadbytečnosti zaměstnankyně. Výpovědí zaměstnankyně totiž nedošlo k zamýšlenému snížení souhrnné výše pracovních úvazků pedagogických pracovníků školy o 0,0131 ke dni 14. 4. 2009. Namítá-li žalobkyně, že se zaměstnankyně stala nadbytečnou kvůli poklesu počtu žáků a nutnosti snížit jí úvazek o 3 hodiny, zakládá svou námitku na nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Navíc nelze přehlédnout, že argumentace žalobkyně ve vztahu k pochybení žalovaného jako příčině jejího neúspěchu v řízení o určení neplatnosti výpovědi je vnitřně rozporná. Tvrdí-li totiž žalobkyně, že nebýt vad dovolání podaného žalovaným, byla by v soudním řízení úspěšná, vychází zjevně z přesvědčení, že první výpověď byla důvodná a správně koncipovaná, přitom však v dovolání namítá, že jí žalovaný poskytl vadné právní služby, když ji neupozornil na sporné body výpovědi a na možnost neúspěchu v navazujícím soudním řízení. Tato dvě tvrzená pochybení se navzájem vylučují.
Na otázce, zda musí advokát s klientem uzavřít písemnou smlouvu nebo mít od klienta písemnou plnou moc, a zda advokátovi vzniká odpovědnost za škodu i pokud tomu tak není, pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž ve vztahu k obsahu první výpovědi, relevanci organizačního opatření, jež ji odůvodňovalo, k promlčení odstupného a k doručování druhé výpovědi založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala, že by obsahem (byť ústně uzavřené) smlouvy o poskytnutí právních služeb žalovaným byly tyto otázky.
Otázkou, zda advokát odpovídá automaticky za škodu v podobě zbytečně vynaložených nákladů řízení v případě, že jím podaný vadný opravný prostředek byl bez věcného posouzení pro vady odmítnut, se dovolací soud nezabýval, neboť na jejím zodpovězení je založen pouze nárok na náhradu škody v podobě nákladů dovolacího řízení a zaplaceného soudního poplatku za dovolání, který je bagatelní, a Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Námitkou absence řádného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jeho nedostatečného vypořádání se všemi argumenty či judikaturou a námitkou neposouzení všech žalobou uplatněných nároků se dovolací soud nezabýval, jelikož se jedná o námitky vad řízení, k nimž lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Taková situace v daném případě nenastala.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalovanému ani vedlejší účastnici však v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, neboť ve vyjádření k dovolání jen odkázali na svá vyjádření před soudy prvého a druhého stupně, jejich vyjádření byla pouze formální a velmi stručná. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu