ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.391.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 391/2022-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Drahomírem Kubáňem, advokátem se sídlem Jelínkova 1652/10, 182 00 Praha 8, proti žalované: městská část Praha 10 , IČO 00063941, se sídlem Vršovická 1429/68, 101 38 Praha 10, zastoupená JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, PhD., advokátem se sídlem Panská 892/1, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 30/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2021, č. j. 21 Co 220/2021-198, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2021, č. j. 21 Co 220/2021-198, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2021, č. j. 15 C 30/2014-175, jímž tento soud zastavil řízení co do částky 2 406 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 481 200 Kč od 12. 9. 2017 do 30. 6. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 406 000 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, a vyslovil, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vyšel z toho, že žalobkyně se v projednávané věci (žalobou podanou v roce 2014) domáhala (mimo jiné) náhrady za ztížení společenského uplatnění v celkové částce 2 406 000 Kč s příslušenstvím, k němuž došlo dalším zhoršením jejího zdravotního stavu. Tvrdila, že poté, kdy ve svých čtyřech letech (v roce 1975) utrpěla velmi vážné poškození zdraví (podáním léku Sulfametoxydin), za které odpovídá žalovaná, došlo v letech 2009 až 2012 k dalšímu podstatnému zhoršení jejího zdravotního stavu. V září 2009 se žalobkyni na pravém oku vytvořil nehojící se defekt, došlo ke srůstům ve spojivkách, oční rohovky nebyly dostatečně vyživovány, a proto se jí nepřichytily transplantáty navzdory imunosupresivní léčbě. Žalobkyni byl proto proveden velmi bolestivý chirurgický zákrok, při kterém jí byly odstraněny usazeniny vápníku z rohovky a rohovka byla překryta amnionem, ze kterého měla být následně vyživována, aby se zhojil hluboký defekt na rohovce. Membrána z amnionu se však začala brzy odlučovat, kromě velkých bolestí se rohovka v místě defektu dále ztenčovala a hrozilo její protržení a ztráta oka. Za účelem výživy rohovky proto užívala žalobkyně speciální oční kapky, které jsou vyráběny z krevního séra z její vlastní krve. Stav rohovky se s pomocí kapek stabilizoval, v aplikaci kapek je však nutno pokračovat. Toto zhoršení zdravotního stavu mělo u žalobkyně za následek zhoršení jejího psychického stavu. Žalobkyně se podrobuje psychiatrické léčbě pro úzkostně-depresivní syndrom. Soudní znalec z očního lékařství doc. MUDr. Vladimír J. Stibor v posudku ze dne 28. 8. 2013 ohodnotil podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) další ztížení společenského uplatnění žalobkyně 810 body a soudní znalec z oboru psychiatrie MUDr. Ivan David 3 200 body (v posudku ze dne 2. 8. 2013) s tím, že žalobkyně trpí posttraumatickou stresovou poruchou ve fázi chronifikace, přičemž stresor stále působí. Na základě těchto znaleckých posudků požadovala žalobkyně náhradu za 4 010 bodů v částce 481 200 Kč, zvýšené o čtyřnásobek na celkově požadovaných 2 406 000 Kč. Zdůraznila, že v jejím případě se jedná o případ zvláštního zřetele hodný, neboť jde o vážné a celoživotní postižení, kterým trpí od svých 4 let a které se postupně zhoršuje tak, že v současné době je zcela nevidomá. Žalobkyně je neustále v péči lékařů, léčba je nákladná časově i finančně, žalobkyně vyžaduje péči třetí osoby o sebe i své tři nezletilé děti, které sama po rozvodu manželství vychovává. Je vyřazena z jakékoli pracovní činnosti, hrozí jí další onemocnění a zhoršení zdravotního stavu. Soud dále vycházel ze zjištění, že od roku 2003 probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 477/2003 řízení, v němž se žalobkyně po žalované domáhala různých nároků spojených s její újmou na zdraví, mimo jiné i náhrady za další ztížení společenského uplatnění, k němuž u ní došlo po roce 2002. V tomto řízení, podáním ze dne 29. 1. 2016 na č. l. 734, navrhla, „aby bylo rozhodnuto v rámci tohoto jednotného nároku o dalším zvýšení, které je založeno na zhoršení zdravotního stavu objektivně zjištěném dvěma znalci, a to doc. MUDr. Vladimírem J. Stiborem a MUDr. Ivanem Davidem.“, s tím, že požaduje náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu 4 010 bodů (810 bodů pro oblast oční, 3 200 bodů pro oblast psychiatrickou) v celkové výši 2 406 000 Kč s příslušenstvím, přičemž podrobný popis zhoršení zdravotního stavu žalobkyně v tomto podání je obsahově zcela totožný s žalobou v projednávané věci. Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 477/2003 při ústním jednání dne 16. 2. 2016 tuto změnu žaloby připustil a rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 16 C 477/2003-846, žalobu v nároku na zaplacení částky 2 406 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 9. 2017 do zaplacení zamítl (z důvodu promlčení). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 11. 2017. Na základě tohoto stavu soudy v nyní posuzované věci po právní stránce shodně uzavřely, že v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 477/2003 bylo rozhodnuto o zcela totožném nároku žalobkyně, jako byl uplatněn v tomto řízení, opětovnému projednání tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a řízení je proto nutno v odpovídajícím rozsahu zastavit z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení podle §103, §104 a §159a odst. 4 o. s. ř. Pro uvedený postup není rozhodná správnost či nesprávnost výroku zakládajícího překážku věci pravomocně rozhodnuté, proti kterému navíc žalobkyně mohla podat odvolání nebo žalobu pro zmatečnost, což však neučinila.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v dosud (podle dovolatelky) neřešené otázce procesního práva, a to otázky vztahu §159a odst. 3 o. s. ř. k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (jeho mimořádné zvýšení při zhoršení zdravotního stavu – konstituování nároku – nikoli přisouzení existujícího nároku) v podmínkách pro zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že předmět současného řízení není totožný se zamítnutým nárokem, který sice může vycházet ze stejných podkladů, ale vzhledem k plynutí doby a vývoji zdravotního stavu žalobkyně se ke dni rozhodování nejedná o totožný nárok, a proto nelze k tomuto nároku uplatnit námitku res iudicata. Překážka litispendence po rozhodnutí ze dne 12. 9. 2017 a nabytí právní moci výroku o ztížení společenského uplatnění dne 4. 11. 2017, odpadla. O nároku na náhradu za další ztížení společenského uplatnění lze rozhodovat bez ohledu na uvedený zamítavý výrok. Existují jiné předpoklady pro rozhodování o ztížení společenského uplatnění v současné době a jiné byly pro rozhodnutí v roce 2017. Řízení o nároku, který bude rozhodnutím soudu teprve konstituován, nelze zastavit pro nedostatek podmínky řízení, která spočívá v překážce věci pravomocně soudně rozhodnuté. Je logické, že nelze zastavit řízení o nároku, který soud teprve vytvoří (konstituuje – nárok vznikne), anebo nevytvoří a nárok nevznikne. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobkyně je nesrozumitelné a zcela bezdůvodné a že napadené rozhodnutí považuje za správné. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010, nebo ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018). O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, či usnesení ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod C 401 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021).
Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
Účastníci řízení v projednávané věci a ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 477/2003, jsou totožní. Žalobkyně se v obou těchto řízeních po žalované domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění nově vzniklého v letech 2009 až 2012, a to na základě shodných skutkových tvrzení i ve shodné výši (v tomto řízení již v žalobě v roce 2014 a ve věci sp. zn. 16 C 477/2003 žalobu o tento nárok rozšířila podáním ze dne 29. 1. 2016, přičemž rozšíření žaloby bylo připuštěno). V řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 477/2003 Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu v tomto nároku rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 16 C 477/2003-846, pravomocně zamítl z důvodu promlčení. Zda se jednalo o posouzení správné či nikoli není s ohledem na výše citovanou judikaturu dovolacího soudu podstatné. Bylo-li o totožném nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.) a jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Námitce dovolatelky, že se ke dni rozhodování soudu jednalo o jiný nárok, nelze přisvědčit. V obou řízeních vymezila předmět řízení zcela totožně, jak skutkovými tvrzeními, že požaduje náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť mezi lety 2009 až 2012 se její zdravotní stav podstatně zhoršil, tak i výší požadovaného nároku, kterou opírala o tytéž znalecké posudky. Jestliže by se její zdravotní stav změnil později, jednalo by se o jiný nárok, který však dovolatelka neučinila předmětem řízení v projednávané věci. Není případná ani námitka, že překážka věci rozhodnuté nemůže nastat v řízeních, jejichž výsledkem má být vydání konstitutivního rozhodnutí. Jednak není zřejmé, z čeho dovolatelka tento svůj závěr odvozuje, a jednak se z judikatury dovolacího soudu podává opak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4852/2017, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017). Mínila-li dovolatelka v první údajně neřešené otázce odkazem na §159a odst. 3 o. s. ř. okolnost, že překážka věci rozhodnuté se může týkat pouze části uplatněného předmětu řízení, pak jí lze přisvědčit. Platí, že výrok rozsudku je závazný jen v tom rozsahu, v jakém bylo o předmětu řízení rozhodnuto (tím je dána objektivní mez právní moci); závaznost výroku pro soudy a jiné orgány je dána v závislosti na tom, v jakém rozsahu výrok zavazuje účastníky a popř. i další osoby. Avšak toto obecně platné pravidlo se netýká projednávané věci, neboť překážka věci rozhodnuté nastala ve vztahu k celému nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění požadovaného žalobou v projednávané věci. Lze uzavřít, že jestliže v daném případě brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté, k níž je soud podle §103 o. s. ř. povinen přihlížet kdykoli za řízení z úřední povinnosti, postupoval odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto námitky dovolatelky nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Pro úplnost lze ve shodě se závěry soudů nižších stupňů dodat, že dovolatelka měla možnost podat proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2017, č. j. 16 C 477/2003-846, odvolání nebo žalobu pro zmatečnost [překážka litispendence představuje i zmatečnostní důvod ve smyslu 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], což však neučinila. Pokud by soudy v tomto řízení rozhodly o nároku, o němž bylo již jednou pravomocně rozhodnuto, samy by zatížily toto řízení zmatečnostní vadou [§229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu