ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.446.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 446/2022-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Renatou Svatošovou, advokátkou se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti žalované: Nemocnice Pardubického kraje, a.s. , IČO 27520536, se sídlem Kyjevská 44, Pardubice, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, zastoupená Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, o zaplacení 7 118 428,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 391/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2021, č. j. 27 Co 142/2021-267, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2021, č. j. 27 Co 142/2021-267, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 3. 2021, č. j. 15 C 391/2019-209, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 27 Co 142/2021-267, potvrdil rozsudek ze dne 1. 3. 2021, č. j. 15 C 391/2019-209, ve výroku, kterým Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu o zaplacení 7 118 428,74 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a při invaliditě vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že se žalobce žalobou doručenou soudu 20. 12. 2019 domáhal náhrady hypotetického zisku, který žalobci ušel v době od 1. 1. 2017 do 20. 12. 2019 v důsledku trvalého poškození jeho zdraví při operaci provedené na pracovišti právní předchůdkyně žalované dne 3. 10. 2011. O postupu non lege artis při lékařském zákroku nebylo mezi stranami sporu. V řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 195/2013 a Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích pod sp. zn. 23 Co 375/2018 v souvislosti se shodnou škodní událostí žalobce požadoval žalobou podanou 2. 10. 2013 po žalované za období před rokem 2017 ušlý zisk sestávající z odměny za 15 zakázek na výtvarná díla a ušlé mzdy, které měl dosahovat jako učitel na umělecké škole. Soudy žalobci přiznaly 2 609 546 Kč představující ušlý zisk za zmaření konkrétních zakázek, ve zbylém rozsahu žalobu zamítly (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 6. 2018, č. j. 7 C 195/2013-605, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 3. 2019, č. j. 23 Co 375/2018-700). Invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně byl žalobci přiznán od 4. 10. 2011 a vyplácen mu je od 12. 5. 2012. Krajský soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §445 a §447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a k námitce žalované jej shledal podle §106 obč. zák. promlčeným. Od přiznání invalidního důchodu v roce 2012 muselo být žalobci zřejmé, že mu vznikla újma, kdo za ni odpovídá a kolik činí jeho invalidní důchod. Od roku 2012 počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která uplynula před podáním žaloby v roce 2019. Na promlčení nároku nemělo vliv, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí spolu s Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích mu v jiném řízení přiznaly náhradu ušlého zisku vyčísleného podle toho, co žalobci ušlo z uzavřených smluv. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku se promlčuje jako celek, následně se promlčují jednotlivá měsíčně se opětující plnění vyplývající z tohoto nároku. Odvolací soud nepovažoval podání žaloby na náhradu ušlého zisku k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí za uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, které se žalobce domáhá nyní. Ve vznesení námitky promlčení žalovanou neshledal porušení dobrých mravů. Žalovaná ani vedlejší účastnice žalobci neslibovaly žádné plnění a nezneužily právo na úkor žalobce, naopak žalobce již po uplynutí promlčecí doby v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí prohlásil, že ušlý výdělek neuplatňuje. Žalobci od roku 2012 nic nebránilo, aby žalobu podal před uplynutím promlčecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla vyřešena, popř. má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Odvolací soud se bez řádného odůvodnění odklonil od své rozhodovací praxe, neboť obdobnou věc mezi týmiž účastníky posoudil dříve jako ušlý zisk a nyní jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a při invaliditě, čímž porušil zásadu legitimního očekávání (v souvislosti s rozlišením nároku na náhradu ušlého zisku a ztráty na výdělku žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Žalobce v obou řízeních vymezil věc skutkově shodně, předmětem řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí byl konkrétní ušlý zisk a v nyní projednávané věci hypotetický ušlý zisk, odlišnost tak byla dána pouze časovým obdobím, za které nároky uplatnil. I s přihlédnutím ke specifičnosti náhrady újem u podnikatele oproti zaměstnanci mu nelze klást k tíži rozdílnou právní kvalifikaci, která byla v rukou soudů. Posoudil-li nyní odvolací soud nárok žalobce jako ztrátu na výdělku, měl vzít předcházející žalobu o náhradu ušlého zisku za včasné uplatnění základu nároku podle §445 a §447 obč. zák. a v nyní projednávané věci by odvolací soud posuzoval pouze včasnost uplatnění postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění. Případně naopak měl nyní uplatněný nárok posoudit rovněž jako náhradu za ušlý zisk a i tak by byl nárok uplatněn řádně a včas. Dále odvolací soud nesprávně posoudil i vznesení námitky promlčení jako souladné s dobrými mravy. Postup žalované byl zjevně účelový, vedený snahou žalobci již žádné další plnění nevyplácet, a jednoznačně se tak jedná o zneužití práva na úkor žalobce. Promlčení nároku by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo neuplatnil. Konečně pro nedostatek odůvodnění a vypořádání odvolacích námitek je rozsudek odvolacího soudu nezákonný a nepřezkoumatelný. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu, upozornila na vady dovolání, zdůraznila, že včasné neuplatnění nároku žalobce jí nelze klást k tíži, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Vedlejší účastnice se rovněž ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu, namítla nepřípustnost dovolání a současně jeho nedůvodnost a navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), je přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při právním posouzení uplatněného nároku odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se ztráty na výdělku podnikatele.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) dovolací soud posoudil věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle §447 odst. 1 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle §445 obč. zák. je jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§446 obč. zák.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě (§447 obč. zák.) se zpravidla hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížení) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně zdravotního stavu) zcela či částečně příjem poškozeného, který není schopen obstarat si prostředky vlastní pracovní činností, a při určování ztráty na výdělku se k nim ve smyslu uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti po ukončení pracovní neschopnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012, uveřejněný pod C 15135 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018).
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podnikatele po skončení jeho pracovní neschopnosti je jednou ze složek nároku na náhradu škody na zdraví, jež se řídí bez ohledu na povahu právního vztahu, jenž byl v okamžiku vzniku škody mezi poškozeným a odpovědným subjektem, občanským zákoníkem (§444 a násl. obč. zák.). Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví žádným zákonným ustanovením nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle §445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru. Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, Soubor C 9737). Náhrada ztráty na výdělku je jedním z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví a nelze ji jakožto zvláštní kategorii škody podřadit pod pojem skutečné nebo jiné škody (ušlého zisku), obsažený v ustanovení §442 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, publikovaný pod č. 87/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu při odečtení případného invalidního důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, Soubor C 9734). Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod č. 169, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3411/2012). Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru nemusí být dosahované příjmy podnikatele pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku takového nároku lze pak zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018). Způsob zjišťování výše ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody vymezen, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt škodní události, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, Soubor C 8672, nebo usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, Soubor C 12297).
Z žaloby i dalších tvrzení a důkazních návrhů žalobce je zřejmé, že žalobce v projednávané věci i v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uplatnil v základu stejně skutkově vymezený nárok, jejž je namístě posoudit podle právní úpravy nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě (právní posouzení věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 195/2013 je pro posouzení nyní uplatněného nároku bez významu). Odlišnost obou věcí je pouze ve způsobu vyčíslení ztráty za jednotlivá období a s tím souvisejících možnostech a důkazních prostředcích pro její vyčíslení a prokázání. V letech bezprostředně následujících po škodní události žalobce vyčíslil svůj nárok jako finanční ztrátu, kterou utrpěl proto, že nemohl realizovat konkrétní sjednané zakázky. V dalším období, které je předmětem řízení v nyní projednávané věci, již z pochopitelných důvodů žádné konkrétní objednávky na umělecká díla uzavřeny neměl, proto mu nezbylo, než svůj nárok založit na tvrzení, že nebýt škodní události, uzavřel by zakázky na umělecká díla v určité hodnotě a své tvrzení prokazovat znaleckým posudkem. Jestliže tento v základu stejně skutkově vymezený nárok odvolací soud hodnotil jako ztrátu na výdělku, nebyl žádný důvod, aby pro účely posouzení důvodnosti námitky promlčení nevzal v úvahu obdobně vymezený nárok uplatněný v předchozím soudním řízení za dřívější období (byť tehdy nalézacími soudy nesprávně právně kvalifikovaný).
Odvolací soud v obecné rovině správně dovodil, že v občanskoprávních vztazích se některé nároky, které mají charakter opětujícího se plnění, promlčují jako celek, nikoliv jen jednotlivá pravidelná plnění. To platí například právě u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, poskytovaného ve formě peněžitého důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 36/2007 Sb. rozh. obč.). Stejně jako všechny ostatní nároky z titulu náhrady škody se podle §106 obč. zák. promlčuje i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, a to nárok jako takový, tedy jako celek. Promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák. se s ohledem na dobu jeho vzniku a dobu jeho uplatnění u soudu posuzuje podle §106 obč. zák. Vzhledem k tomu, že podle ust. §445 obč. zák. ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem, který lze přiznat jako tzv. rentu do budoucna, jedná se o opětující se plnění, pro něž stejně jako pro jiná obdobná plnění (úroky z prodlení, poplatek z prodlení, výživné a další) je charakteristické, že dávky mají být vypláceny v určité době i v budoucnu po rozhodnutí soudu, aniž by musely nastat další právní skutečnosti. Náhrada za ztrátu na výdělku podle §447 obč. zák. je poskytovaná ve formě důchodu a zpravidla se vyplácí měsíčně. Promlčení nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění vyplývající z tohoto nároku se však neposuzuje podle §106 obč. zák., nýbrž vzhledem k §110 odst. 3 obč. zák. podle obecného ust. §101 obč. zák., jež stanoví tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, publikovaný pod č. 37/2017 Sb. rozh. obč.). Obdobně je tomu u náhrady za ztrátu na výdělku podnikatele, pokud nahrazuje příjem z jeho podnikatelské činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti, neboť odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání a jíž se hradí formou peněžitého důchodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, Soubor C 9737, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011). Vzhledem k tomu, že soudy v tomto řízení v rozporu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu akceptovaly právní posouzení předchozího nároku žalobce uplatněného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako ušlého zisku a nevzaly při posouzení námitky promlčení v úvahu uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku žalobcem u soudu podáním žaloby dne 2. 10. 2013 v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 195/2013, dospěly k nesprávnému závěru o promlčení nyní uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku žalobce za další období. Shledal-li odvolací soud nárok žalobce v základu promlčeným, odchýlil se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolací otázka, zda vznesení námitky promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, je proto bezpředmětná a dovolací soud se jí nezabýval.
Dovolatel dále namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění a nevypořádání odvolacích námitek týkajících se promlčení. Již samotná (zjevná) absence obtíží dovolatele argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o promlčení nároku, což ostatně umožnilo dovolacímu soud shledat jeho právní posouzení promlčení nesprávným.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, zrušil rozsudek odvolacího soudu (§243e odst. 1 o. s. ř.); důvody zrušení přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu