ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.82.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 82/2022-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: EG.D, a.s. , se sídlem Lidická 1873/36, Brno, IČO 28085400, proti žalované: Bufet Vesmír, s.r.o. , se sídlem Štefánikova 849/21, Brno , IČO 26976374, zastoupená Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, o 483.520 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/15 Cm 96/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 70/2021-267, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 70/2021-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 70/2021-267, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 70/2021-284, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 36/15 Cm 96/2013-225, v části výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit 26.855 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), potvrdil jej v části výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 186.882 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a soudem odvolacím (výrok IV). Ve sporu o náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny vyšel ze zjištění, že při kontrole dne 28. 7. 2011 byl v provozovně žalované zjištěn zásah do měřícího zařízení, které vykazovalo chyby ve prospěch zákazníka – byl měřen odebíraný proud jen na jedné ze tří fází, bylo porušeno zařízení proti neoprávněné manipulaci, a to plomby od svorkovnice, a byly zjištěny zásahy do měřícího zařízení v podobě utažených šroubů u první a třetí fáze. Z toho soud dovodil, že žalovaná odebírala elektrický proud, který nebyl zaznamenán elektroměrem, a dopustila se tak neoprávněného odběru ve smyslu §51 odst. 1 písm. e) bod 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Proto je povinna nahradit škodu vzniklou provozovateli distribuční soustavy, jelikož nenaměřená elektřina nemůže být přiřazena konkrétnímu dodavateli a zůstává ztrátou pro provozovatele distribuční soustavy. Výše škody byla stanovena podle příslušných prováděcích předpisů účinných ve sledovaném období (tj. vyhlášky č. 51/2006 Sb. a vyhlášky č. 82/2011 Sb.). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o neopodstatněnosti námitky žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, zdůvodňované poukazem na to, že za energii platila společnosti E.ON Energie a.s. a určení požadované náhrady učinila E.ON Česká republika, s. r. o., tzn. subjekty odlišné od žalobkyně, společnosti E.ON Distribuce, a.s. (ta následně v průběhu řízení změnila svou firmu na EG.D, a.s.). Odvolací soud konstatoval, že podle §121 o. s. ř. jde o známé skutečnosti, proto jejich prokazování nebylo nezbytné; obě zmíněné společnosti jsou součástí koncernu E.ON SE a patří do struktury společností energetické skupiny E.ON v České republice. Žalobkyně je držitelkou licence na distribuci elektřiny a provozovatelkou distribuční soustavy pro dodávky elektrické energie, ztráta elektřiny způsobená neoprávněným odběrem jde na její úkor, což jí bez jakékoliv pochybnosti dává aktivní věcnou legitimaci ve sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho výroku I) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na doposud neřešené otázce hmotného či procesního práva. Dovolatelka zpochybňuje, že by soud mohl aktivní věcnou legitimaci dovodit výhradně z poukazu na obecně známou skutečnost či skutečnost známou soudu z úřední povinnosti, aniž by byl žalobce povinen svou povinnost řádně tvrdit a prokázat. Za aktivně legitimovaného účastníka je přitom třeba pokládat osobu, která je podle hmotného práva nositelkou tvrzeného subjektivního práva, je tedy třeba, aby se v řízení prokázalo, že jí svědčí právo, jehož ochrany se domáhá, což žalobkyně nesplnila. Z §51 odst. 1 písm. e) energetického zákona přitom vyplývá, že škoda může vzniknout výrobci elektřiny, obchodníkovi s elektřinou, provozovateli distribuční nebo přenosové soustavy. V dané věci není zřejmé, z čeho soudy při posouzení aktivní legitimace vycházely, jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nejen nesprávná, ale též nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud by se měl dále podle dovolatelky zabývat otázkou, zda může být svorkovnice součástí „měřícího zařízení“ (elektroměru) ve vlastnictví jiné osoby, jež nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že svorkovnice je součástí měřícího zařízení, přičemž i posuzovaná utaženost šroubů se váže ke svorkovnici, nikoli k elektroměru, jakožto měřícímu zařízení. Skutková podstata neoprávněného odběru se týká výhradně měřícího zařízení, jímž je elektroměr, jehož součástí ani příslušenstvím není svorkovnice; ta slouží k propojení vodičů při výměně elektroměru. Svorkovnice má odlišného vlastníka než elektroměr, a proto i podle §505 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, nemůže být součástí měřícího zařízení. Nedořešený vztah mezi jednotlivými částmi elektrických rozvodných instalací ve vlastnictví odběratele a měřícími zařízeními nemůže jít k tíži dovolatelky. V řízení došlo k porušení zásady koncentrace řízení tím, že soud akceptoval neustálé změny tvrzení a doplňování důkazů. Žalobkyně nedostála své povinnosti tvrzení podle výzvy soudu (§118a o. s. ř.) k upřesnění svých výpočtů škody a předložila pouze několikátý výpočet škody rozdělený na dvě časová období. Rozdílný přístup ke stranám porušuje podle dovolatelky zásadu rovnosti stran a právo na spravedlivý proces. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu posouzení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala u otázky aktivní legitimace na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4149/2016 s tím, že je držitelkou licence pro distribuci i obchod s elektřinou a tato veřejná listina je volně přístupná například na internetových stránkách Energetického regulačního úřadu. Vlastnictví svorkovnice není relevantní pro posouzení neoprávněného odběru. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky pak lze uvažovat nejen tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019), ale i tedy pokud dovolatel usměrňuje a modifikuje závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí a ve vztahu k nim pak formuluje své otázky.
V otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně odvolací soud respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, podle nějž odpovědnost za ztrátu elektřiny nese provozovatel distribuční soustavy, který má též nárok na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem; nárok na úhradu ceny za skutečně odebranou elektřinu náleží na základě smlouvy držiteli licence na obchod s elektřinou. Provozovateli distribuční soustavy tak nelze přičítat k tíži případně ani to, že k určitému elektroměru neměla evidovanou smlouvu o odběru elektřiny (k tomu srov. i odbornou literaturu Kořán, J. IN: Energetický zákon: Komentář . ASPI, Wolters Kluwer, 2016, Komentář k §51, bod 20). Aktivní věcná legitimace (stav vyplývající z hmotného práva – k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015, či ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021) provozovatele distribuční soustavy je tedy správným závěrem odpovídajícím dikci zákona i ustálené judikatuře. Závěr, zda žalobkyně toto postavení má, je založen na zjištění, že je oprávněna k distribuční činnosti podle energetického zákona. Využily-li soudy k tomuto závěru skutečnosti soudu známé, tedy zvolily-li postup podle §121 o. s. ř., přičemž (jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí, viz např. odstavec 51 rozsudku soudu prvního stupně) účastníci k tomu mohli v průběhu řízení vznášet námitky (vyjádřit se), není tento postup nesprávný (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1741/2019, či ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020). Ani v dovolání dovolatelka nepřichází s právními argumenty ohledně věcné správnosti ztotožnění žalující strany se subjektem, jemuž neoprávněným odběrem vznikla škoda, jak je zmíněn v §51 odst. 1 písm. e) energetického zákona.
Formuluje-li dovolatelka právní otázku, zda může být svorkovnice součástí „měřícího zařízení“, ztotožňuje-li měřící zařízení s elektroměrem a dovolává-li se obecného pojetí věci a její součásti podle §505 o. z., přehlíží, že podle energetického zákona, jehož úprava je pro danou oblast určující, jsou měřícím zařízením veškerá zařízení pro měření, přenos a zpracování naměřených hodnot [§2 odst. 2 písm. a) bod 5 tohoto zákona], takže tento zákonný pojem nelze zužovat jen na elektroměr. Uvedená definice neklade žádné požadavky na vlastnický režim zařízení ani na propojenost jeho jednotlivých částí v občanskoprávním smyslu (jediná věc či její součást), nýbrž je založena na účelovém určení zařízení pro přenos, měření a zpracování naměřených hodnot. Zákon tak dává volnost, jakými objekty přesně a s jakým vlastnickým režimem bude daný termín naplňován, i ohledně jejich občanskoprávní kvalifikace, což odpovídá logice věci, neboť zajištění měření odběru elektřiny je především otázka technická, nikoli právní, a může doznávat změn v návaznosti na technologický vývoj. Kdyby se měl (a to i z pohledu §51 energetického zákona) termín „měřícího zařízení“ striktně vázat jen k elektroměru ve vlastnictví provozovatele, jak navrhuje dovolatelka, ostatní zařízení, jež zajišťují naplňování jeho účelu a řádné měření odebrané energie, přenos a zpracování hodnot, by se případně v rozporu s faktickou technickou situací stala z právního hlediska irelevantními; zásahy do nich ovlivňující fungování elektroměru by neumožnily dovodit neoprávněný odběr a umožňovaly by nepoctivým osobám přisvojovat si takto elektřinu bez náležité kompenzace. Takovýto výklad neodpovídá znění zákona ani jeho účelu. Naplnění podmínky účelového určení zařízení k měření, přenosu a zpracování pak není ani tak otázkou právní, ale otázkou skutkovou založenou na zjištění, k čemu dané zařízení slouží, což soud prvního stupně, jehož závěry následně potvrdil i soud odvolací, v návaznosti na provedené dokazování jednoznačně vyložil. Jinými slovy pojem měřícího zařízení je širší než pouhý elektroměr, protože do něj patří i jiné komponenty sloužící tomu, aby bylo možno učinit záznam o množství odebrané elektřiny; zásahem do měřícího zařízení je pak nutně zásah i do jiných částí, než do samotného elektroměru, jestliže vede k záznamu nesprávného údaje v koncovém zařízení, jímž je elektroměr. Otázka vlastnického práva měřícího zařízení a jeho občanskoprávního režimu je tedy z hlediska aplikovaných zákonných ustanovení irelevantní a nezpůsobilá založit přípustnost dovolání.
K námitce dovolatelky, že v řízení byla porušena zásada rovnosti stran, a tím i její právo na spravedlivý proces, a že soudy nerespektovaly zásadu koncentrace řízení, je třeba uvést, že právní úprava dovolacího řízení (zejména §242 odst. 3 o. s. ř.) Nejvyššímu soudu v zásadě umožňuje přihlížet k vadám, které měly vliv na správnost rozhodnutí ve věci jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Podle stanoviska ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak Ústavní soud navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), je třeba dbát, aby jako přípustné (§237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37). Výtky dovolateky vůči procesnímu postupu soudu ovšem tuto podobu nemají, navíc ani důsledně nekonkretizují narušení zásady rovnosti účastníků. Zmiňovanou korektností dodatečného upřesnění výpočtu z hlediska koncentrace řízení se soudy zabývaly, dovolatelka ani nevysvětluje, proč by upřesnění výpočtu podle výzvy soudu mělo být novou skutečností zapovězenou úpravou koncentrace (žalobkyně předložila upřesněný výpočet ve lhůtě k tomu soudem stanovené na jednání dne 27. 2. 2020).
Je tedy zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu