ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.875.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 875/2022-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) A. S. , narozená XY, b) J. S. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ, a. s. , se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o náhradu nákladů na péči, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 269/2017, o dovolání žalobkyně a) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 416/2019-300, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, uložil žalované zaplatit žalobcům účelné náklady spojené s léčením a vynaložené v období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 6.070 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalované uložil zaplatit žalobcům náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy žalobkyně za totéž období ve výši 250.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do požadavku na zaplacení další částky 86.660 Kč s příslušenstvím za zajištění obsluhy žalobkyně žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a poplatkové povinnosti (výrok V). Žalobci dovozovali svůj nárok z následujících skutečností. Žalobkyně si v rámci zájezdu do Egypta organizovaného CK Fischer (právní předchůdkyně žalované) koupila jednodenní výlet do Káhiry, jenž se konal dne 25. 4. 2005. Autobus, který účastníky výletu, včetně žalobkyně, převážel, najel na dunu, v důsledku čehož žalobkyně utrpěla úraz spočívající mimo jiné v poranění dvanáctého obratle. Po opakovaných operacích a rehabilitaci se stav žalobkyně ustálil tak, že je trvale ochrnutá na spodní polovinu těla, její stav je nezvratný a žalobkyně vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje žalobce. Tato péče, specifikovaná ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a §6 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., denně obnáší pomoc při podávání jídla a pití (1 hodina), pomoc při svlékání a oblékání (1,5 hodiny), pomoc při přesunu na lůžko a vozík (1 hodina), pomoc při samostatném pohybu (3 hodiny), pomoc při úkonech osobní hygieny (2 hodiny), dovoz a přípravu jídla (2 hodiny), pomoc při ošetřovatelských úkonech (5 hodin). Celkem by tak žalobcům za 15,5 hodin poskytované péče měla při ceně služeb 120 Kč za hodinu náležet částka 1.860 Kč denně, z čehož vyplývá za dobu od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, čítající celkem 181 dnů, částka 336.660 Kč. Mimo to žalobci vynaložili za pomůcky a náklady na přepravu žalobkyně částku 6.070 Kč. Soud uzavřel, že výlet byl předmětem cestovní smlouvy podle §852b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a aplikovatelného na daný spor s ohledem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdkyně žalobkyně podle rozhodné právní úpravy odpovídala za zajištění bezpečné dopravy, přičemž odpovědnost cestovní kanceláře byla dána objektivně, bez možnosti se jí zprostit. Soud měl dále za jednoznačně prokázané vynaložení nákladů na léky, zdravotní pomůcky a na přepravu v rozhodném období, proto žalobě na náhradu těchto nákladů vyhověl, rovněž tak měl zaprokázané, že žalobkyně je plně odkázána na péči ze strany žalobce, který zajišťuje v žalobě poukazované úkony. Přihlédl dále k tomu, že žalobci pobírají příspěvek na péči ve výši 4.400 Kč měsíčně, jejž je třeba započítat na žalobci požadované plnění, neboť jde o částku vyplácenou za stejným účelem. Tvrzená péče o žalobkyni v rozsahu 15,5 hodin denně se soudu jevila poněkud nepřiměřenu, neboť žalobci by pak zbylo na jeho odpočinek, hygienu, zaopatření a chod domácnosti jen 8,5 hodin denně, přičemž není v silách ani mladšího člověka, než je žalobce, bez dalšího odpočinku pracovat 15,5 hodiny denně. Soud tak žalobu shledal důvodnou toliko co do částky 250.000 Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu ji zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, zastavil řízení o odvolání žalobců proti části rozsudku, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 86.600 Kč s příslušenstvím a odvolání žalované do vyhovujícího výroku ohledně nákladů ve výši 6.070 Kč s příslušenstvím pro zpětvzetí odvolání, ohledně 105.600 Kč rozsudek ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k žalobkyni potvrdil a v částce 144.400 Kč ve vztahu k žalobkyni a 250.000 Kč ve vztahu k žalobci tento výrok změnil a žalobu zamítl. Konstatoval absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobce a v souladu s tehdejší judikaturou shledal oprávněným nárok žalobkyně na náklady na péči ve výši minimální mzdy dvou pečovatelek v rozhodné době.
Nejvyšší soud ovšem rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 5/2021-280, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a žaloba vůči žalobkyni v částce 144.400 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyšel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vydaného ve věci týchž účastníků, podle nichž je nutno při stanovení výše náhrady na péči úvahou soudu podle §136 o. s. ř. vyjít z limitu stanoveného pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., a to při zohlednění konkrétních úkonů prováděných nad rámec rodinné solidarity, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za ně účtovala profesionální pečovatelské služba.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 416/2019-300, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ohledně částky 74.340 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 70.060 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a o soudním poplatku (výrok III). Odvolací soud se v návaznosti na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 5/2021-280, zabýval především otázkou časové dotace, kterou si žádá péče o žalobkyni nad rámec běžné rodinné solidarity. Přiklonil se přitom k náhledu soudu prvního stupně, že časové rozvržení péče ve výši 15,5 hodin je nereálné a nedává žalobci prostor pro odpočinek. V návaznosti na znalecké posouzení stavu žalobkyně dovodil, že vyjma úkonů péče spočívající v dovozu a přípravě jídla (2 hodiny) a pomoci při ošetřovatelském úkonu v podobě cévkování (5 hodin) představuje péče žalobce potřebné úkony péče ve smyslu §5 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. a vyžaduje žalobci vymezený časový rozsah k jejich provádění. Úkon spočívající v dovozu a přípravě jídla v délce 2 hodin je částečně duplicitní s položkou pomoc při podávání jídla a pití v délce 1 hodiny, a navíc dovoz jídla není ošetřovatelským úkonem. Podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. je tento úkon honorován 30 Kč a žalobce jej zajišťuje i pro sebe. Průběžné cévkování vyžaduje podle odborného zhodnocení 1 hodinu denně. Náklady na hodinu péče ve výši 120 Kč odpovídají §5 odst. 3 vyhlášky č. 505/2000 Sb., připouštějící jako maximum 130 Kč denně, žalobkyně sama touto částkou péči hodnotila, tato cena přitom odpovídá i cenám v místě a čase obvyklým i tomu, že žalobce není profesionální pečovatel. Celkový denní časový rozvrh péče o žalobkyni tak činí 9,5 hodiny. Při použití částky 120 Kč za hodinu tak náklady na péči v daném období čítajícím 181 dní činí 206.340 Kč. Po odečtení příspěvku na péči ve výši 4.400 Kč měsíčně v celkové výši 26.400 Kč tak nárok žalobkyně odpovídá částce 179.940 Kč. V částce 105.600 Kč přitom již byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem a rozhodnutí nebylo dotčeno rozsudkem dovolacího soudu. V této fázi řízení zůstala jeho předmětem částka 144.400 Kč, z níž lze mít za oprávněný nárok žalobkyně ve výši 74.340 Kč s příslušenstvím. Co do této částky tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ve zbylé částce 70.060 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla v částce 70.060 Kč s příslušenstvím zamítnuta, podala dovolání žalobkyně majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která byla dovolacím soudem řešena a měla by být řešena odlišně. Důvodnost dovolání je přitom dána nesprávným právním posouzením. Žalobkyně obsáhle zrekapitulovala závěry odvolacího soudu a uvedla, že volnou úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř. ohledně rozsahu nezbytné péče a její časové náročnosti je třeba limitovat nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/2019, který jednoznačně stanovil referenční hodnotu. V souladu se závěry vyslovenými v tomto nálezu je třeba všechny poskytované pečovatelské úkony, tedy i ty, které odvolací soud vyloučil, považovat za úkony nad rámec běžné manželské solidarity, zejména přípravu a dovoz jídla. Za projev běžné manželské solidarity by mohlo být pokládáno poskytování takové péče po časově omezenou dobu, nikoliv však 16 let. Žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 23 Co 34/5020-434, v obdobném sporu týchž účastníků, v němž byly požadavky žalobkyně na náhradu nákladů na péči shledány důvodnými v plné výši, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s argumentací žalobkyně, požadovanou náhradu označila za nepřiměřenou a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho vyhovující části, podala dovolání i žalovaná. Poukázala na rozdílnou praxi Městského soudu v Praze při rozhodování ve sporech týchž účastníků, přestože dokazování skutkového základu je v daných sporech shodné. Zdůraznila dále precedenční potenciál rozhodnutí Nejvyššího soudu v této kauze, jakož i to, že závaznost v obdobné věci vyneseného nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, nelze pojímat tak, že by Ústavní soud dovodil oprávněnost nároku na péči v rozsahu téměř 16 hodin denně s ohodnocením 130 Kč za hodinu. Odvolací soud měl podle žalované dbát pokynů dovolacího soudu stran přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši nákladů na péči a adekvátně doplnit dokazování ohledně skutkového stavu rozhodného pro danou věc, těmto požadavkům však nedostál. Žalovaná dále označila dovolání za přípustné s ohledem na rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu a zprostředkovaně též Nejvyššího soudu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2021 byl odvolací soud zavázán ke zjištění času nezbytně potřebného k péči žalobce o žalobkyni. Nejvyšší soud totiž v uvedeném rozhodnutí připodobnil manžela k osobě vykonávající práci pečovatelky a přiklonil se k přiměřené aplikaci vyhlášky č. 505/2006 Sb., jež si žádá stanovení skutečně potřebného času k zajištění úkonů, přičemž v souladu s uvedenou vyhláškou si doba kratší jedné hodiny žádá poměrné krácení odměny. Objektivizující důkaz v podobě výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, odvolací soud hodnotil (aniž by jej provedl) jako nezpůsobilý přinést nové poznatky. Důkaz přímo posudkem tohoto znalce odvolací soud provedl netransparentním způsobem a zcela upřednostnil výslech znalce, ortopeda MUDr. Rainiše. Přístup odvolacího soudu ke znaleckému dokazování se zjevně protiví judikatuře reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1120/2017, sp. zn. 25 Cdo 583/2002, sp. zn. 21 Cdo 4562/2020 a sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1290/2007. Zatímco soud přihlédl k posudku znalce z odvětví ortopedie, upozadil posudek znalce z odvětví posudkové lékařství, byť se jedná o posouzení otázek, jaké činnosti sama poškozená nezvládá a potřebuje k nim asistenci třetích osob. Jde tedy o otázky navazující na systém posuzování úkonů nesoběstačnosti podle zákona č. 108/2006 Sb. a vyhlášky č. 505/2006 Sb., které pro účely přiznávání příspěvku na péči hodnotí posudkoví lékaři. Nejvyšší soud by se tak měl zabývat otázkou odborné způsobilosti znalce. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2019, a judikaturou v něm odkazovanou, musí soudy dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, do něhož spadá posouzení konkrétní skutečnosti, zadání musí být formulováno tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Závěry vyslovené znalcem z odvětví posudkového lékařství k časové dotaci jednotlivých úkonů zdravotní služby poskytované laikem přitom náleží do jeho oboru a měly být odvolacím soudem reflektovány. Žalovaná dále označila za doposud neřešené otázky vztahu nezbytné péče žalobce o žalobkyni a o jejich společnou domácnost na straně jedné a manželské a rodinné solidarity na straně druhé, jež mají nejen věcný a časový, ale zjevně též právní aspekt, neboť pokud by šlo jen o otázky skutkové, nemohl by Ústavní soud zrušit nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19 předchozí rozsudek Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání žalobkyně týkající se téže problematiky jako skutkové, a nikoliv právní. Žalovaná má za to, pokud jde o pomoc při podávání jídla, že manželé v tomto věku zpravidla jedí společně, příprava jídla a jeho podávání je tedy pomocí žalobkyni v rámci běžné rodinné solidarity. Pomoc při samostatném pohybu lze podle žalované mít za co do základu důvodný úkon, časově však hodnocený neúměrně 3 hodinami, zatímco reálný je čas poloviční, 1,5 hodiny. Z rozhodovací praxe a údajů pojišťoven vyplývá, že rozsah péče o osoby takto zdravotně postižené činí 6 až 8 hodin. Nejvyšší soud by dále měl zodpovědět, zda má být náhrada nákladů na péči stanovena v hrubém či čistém. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, dále vyplývá, že je přiznanou náhradu třeba poměřit hrazením nezbytných daňových odvodů a dávek na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů. Ke způsobu, jak by tyto odvody měly být zohledněny, se judikatura doposud nevyjádřila. Žalovaná dále vytkla odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §449 odst. 1 obč. zák., §127 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. Závěrem svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně jej co do částky 20.040 Kč potvrdil a v částce 124.360 Kč s příslušenstvím změnil a žalobu zamítl.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalované, označila její dovolání za nedůvodné a opírající se o nepravdivá tvrzení a navrhla, aby bylo toto dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), nejsou však přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně sice ve svém dovolání hovoří o závislosti napadeného rozhodnutí na právní otázce, jež by měla být řešena odchylně od dosavadní praxe dovolacího soudu, existence takovéto otázky vyhovující požadavkům §237 o. s. ř. se však z její argumentace nepodává. Žalobkyně obsáhle rekapituluje závěry odvolacího soudu, aniž by formulovala právní otázku, k níž by se Nejvyšší soud měl vyslovit, respektive revidovat právní závěr vyslovený ve svém předchozím rozhodnutí. Náležité vymezení právní otázky vyhovující požadavkům §237 o. s. ř. je základní procesní povinností dovolatele, dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19). Potřebný údaj v projednávané věci nelze dovodit ani z obsahu dovolání (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16). Poukazuje-li žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vynesený v rámci obdobného sporu týchž účastníků, v němž byl soudům vytknut přístup stanovící výši náhrady za péči prostřednictvím kritéria minimální mzdy a zdůrazněna vhodnost analogického použití vyhlášky č. 505/2006 Sb., provádějící zákon o sociálních službách, nečiní tak způsobem, z nějž by se podávala existence právní otázky odchylně řešené odvolacím soudem. Ústavní soud se nevyslovoval k jednotlivým úkonům, jejich časové náročnosti a hodnocení jejich podřaditelnosti pod běžnou manželskou solidaritu. Nesouhlas žalobkyně s tím, jak odvolací soud posoudil časovou náročnost ošetřovatelského úkonu cévkování, a že ztotožnil dovoz a přípravu jídla s úkonem pomoci při podávání jídla a pití, přičemž se navíc nejedná o ošetřovatelský úkon, ale o úkon honorovaný jen 30 Kč, který žalobce zajišťuje i pro sebe, nemá podobu právní polemiky, potažmo poukazu na rozpor s nosnými právními závěry zmíněného nálezu. Jelikož uplatněné argumenty neumožnily na dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve věci samé pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní otázka vyhovující požadavkům §237 o. s. ř. se nepodává ani z dovolání žalované. Odvolací soud zjevně reflektoval závěry vyslovené v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 5/2021, vyneseného v dané kauze a při volné úvaze vyčíslující náhradu nákladů na péči využil analogické aplikace vyhlášky č. 505/2006 Sb. Nejvyšší soud nezavázal (ani zavázat nemohl) soudy ke konkrétnímu způsobu zjišťování potřebných pečovatelských úkonů a jejich časového rozsahu. Odvolací soud pak své závěry o potřebnosti a časové náročnosti jednotlivých úkonů podepřel zjištěními z různých zdrojů, právě ve vazbě na povahu konkrétního úkonu (z posudku žalovanou preferovaného znalce z odvětví posudkového lékařství využil údaj o časové náročnosti cévkování, z posudku znalce z odvětví ortopedie využil údaj o vhodnosti rehabilitace), přičemž ve značné míře reflektoval výpověď osoby péči zajišťující (žalobce b/) a své úvahy v tomto směru adekvátně vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí (včetně poukazu na to, jak žalovanou preferovaný znalec vymezuje svou odbornost). Vypořádal se jak s vhodným způsobem zjišťování rozhodných skutkových okolností ohledně péče fakticky poskytované žalobkyni, tak i s odborností znalců ve vztahu k jednotlivým posuzovaným úkonům, aniž by přitom porušil v judikatuře vyjádřený pokyn (viz dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016) dbát toho, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Argumentace žalované je v tomto směru zavádějící (dezinterpretující závěry obsažené v napadeném rozhodnutí), a nadto též opomíjí, že samotné hodnocení a vypovídací hodnota jednotlivých důkazních prostředků je především otázkou skutkových zjištění, jež stojí mimo dovolací přezkum zaměřený na řešení otázek právních.
Uvádí-li dále žalovaná, že by se Nejvyšší soud měl zabývat otázkou rozsahu nezbytné péče žalobce o žalobkyni a o jejich společnou domácnost, a obsahem manželské a rodinné solidarity mezi manžely, činí tak, aniž by ji blíže vymezila a současně též náležitě vztáhla ke zjištěním učiněným v tomto sporu. Zpochybňuje-li přitom v návaznosti na takto ohlašovanou otázku opodstatnění úkonu pomoci při podávání jídla a pití (v délce 1 hodiny) a pomoci při samostatném pohybu (v délce 3 hodiny), lze dodat, že ani nepředestírá argumenty vyvracející závěry odvolacího soudu – společné stolování není ztotožnitelné s tím, že jeden z manželů druhému v podstatě každodenně zajišťuje jídlo a pití, rovněž tak žalovaná neuvádí, z čeho usuzuje, že nezbytná pomoc při pohybu v odvolacím soudem uvažovaném rozsahu je implicitní složkou manželského soužití.
Poukazuje-li žalovaná též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, uveřejněný pod číslem 126/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž Nejvyšší soud akceptoval stanovení výše náhrady za péči rodinným příslušníkem podle kritéria minimální mzdy i relevanci skutečnosti, že z odměny profesionálních pečovatelů se strhávají zákonné odvody, je třeba uvést, že toto rozhodnutí bylo překonáno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, uveřejněným pod číslem 48/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž byly reflektovány závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, a úvaha soudů o stanovení výše náhrady byla přimknuta ke kritériu pravděpodobné odměny za profesionální pečovatelské služby v návaznosti na vyhlášku č. 505/2006 Sb. provádějící zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v níž je upravena i výše úhrady za sociální služby a způsob jejího vyúčtování. Tato vyhláška pak předně vymezuje, jakými úkony se daná sociální služba poskytuje, a současně stanoví maximální výši úhrady za její poskytování. V rozhodnutí byl vyjádřen příklon ke stanovení výše náhrady za péči podle částek případně hrazených pečovateli, nikoliv jeho příjmu, což tedy již neponechává prostor pro zohlednění zákonných odvodů.
Argumentuje-li žalovaná ve prospěch přípustnosti dovolání rozdílným rozhodováním obdobných sporů Městským soudem v Praze, opomíjí jednak, že s touto eventualitou §237 o. s. ř. přípustnost dovolání nespojuje, jednak ani v této souvislosti neformuluje právní otázku, k níž by se Nejvyšší soud mohl vyslovit.
Jelikož uplatněné argumenty neumožnily ani na dovolání žalované pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu