ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.914.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 914/2022-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátkou JUDr. Kateřinou Stránskou, se sídlem Nad Ryšánkou 2079/8, Praha, proti žalovanému: L. N. , narozený XY, bytem XY, zastoupenému advokátem Mgr. Ing. Karlem Anderlem, se sídlem Na Poříčí 1040/10, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 7.600 eur, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 330/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 25 Co 135/2021-386, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Stránské.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 25 Co 135/2021-386, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 C 330/2017-347, ve výroku I, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 7.600 eur, a změnil je v nákladových výrocích V, VI, VII a částečně ve výroku VIII o soudním poplatku. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v níž bylo řízení rozhodnutím soudu prvního stupně co do částky 2.500 eur zastaveno a co do požadavku na zaplacení dalších 8.500 eur a náhrady nákladů 1.567,22 eur a 874 Kč žaloba zamítnuta, nebylo rozhodnutí okresního soudu odvoláním dotčeno. Žalobce odůvodnil svůj nárok tím, že dne 15. 4. 2017 utrpěl zranění, když do něj žalovaný při jízdě na lyžích v rakouském lyžařském středisku zezadu vysokou rychlostí narazil. Zranění si vyžádalo 35 dnů pracovní neschopnosti a bylo značně bolestivé, přičemž výši bolestného žalobce vyčíslil podle rakouských předpisů. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce má bydliště ve Spolkové republice Německo a k nehodně došlo v Rakousku, a konstatoval, že v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě Evropské unie žalovány u soudu tohoto státu, tedy v daném případě žalovaný v České republice. V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Řím II), konkrétně jeho čl. 4 odst. 1, je pak pro posouzení věci třeba použít práva Rakouské republiky. Soudy vzaly za prokázané, že dne 15. 4. 2017 žalobce s rodinou přijížděl po hlavní sjezdovce po mírném terénu k restauraci, žalovaný vjížděl na hlavní trasu nepřiměřenou rychlostí a narazil zezadu z levé strany do žalobce, který byl vymrštěn a při pádu si poranil levé rameno. Žalobce byl po ošetření na místě převezen do nemocnice. Po nehodě měl dva dny silné bolesti, deset dnů bolesti střední a padesát dnů bolesti lehké. Průběh nehodového děje byl dostatečně prokázán svědeckými výpověďmi, podpořenými znaleckým posudkem znalce Jaromíra Lukáše, jehož závěry měl odvolací soud za řádně a přesvědčivě odůvodněné a souladné s ostatními provedenými důkazy. Oproti tomu soud neměl za přesvědčivý posudek znalce M. G., jenž se při výslechu vyjadřoval takovým způsobem, že lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žalobce se svou rodinou sjížděl svah obloučky, zatímco žalovaný jel přímo, čemuž odpovídá náraz do žalobce zezadu a zároveň mírně z leva. Jel-li žalovaný přímo, pak přestože se v závěru trati jednalo již téměř o rovinu, mohl nabrat rychlost tak, aby dojel co nejblíže k terase přilehlé restaurace. Žalobce s rodinou přitom jeli po hlavní trati, naproti tomu žalovaný přijížděl na tuto hlavní trať ze strany a měl povinnost přizpůsobit jízdu a rozhlédnout se. Žalovaný tak porušil hned několik pravidel FIS (Fédération internationale de ski) pro chování při lyžování, a to konkrétně pravidlo č. 1 – ohled na ostatní lyžaře, ukládající lyžařům povinnost neustále se chovat tak, aby neohrožovali nebo nepoškozovali někoho jiného. Dále žalovaný nedodržel pravidlo č. 2 FIS – zvládnutí rychlosti a způsobu jízdy, podle nějž každý lyžař musí jezdit na dohled a svou rychlost a způsob jízdy přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu. Opomenuto žalovaným zůstalo i pravidlo č. 5 – vyjíždění a rozjíždění, vyžadující, aby každý lyžař, který chce vjet do sjezdové tratě nebo se po zastavení opět rozjet, se pohledem nahoru a dolů přesvědčil, že to může učinit bez nebezpečí pro sebe a ostatní, a dále pravidlo č. 8 – respektování značek, v souladu s nímž musí každý lyžař respektovat značení a signalizaci. Soudy posoudily nárok žalovaného podle §1293, §1294 a §1325 rakouského obecného zákoníku občanského, tj. zákona JGS 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále též jen „ABGB“, přičemž výši bolestného stanovily volnou úvahou podle §1293 a násl. ABGB. Na znalecké stanovení doby a intenzity bolesti (silná, střední, lehká) pak soudy navázaly postupem odpovídajícím rakouské praxi a stanovily bolestné ve výši 7.600 eur. V této částce tedy měly soudy obou stupňů žalobu za důvodnou, toliko ve vztahu k výrokům nákladovým korigoval pak závěry soudu prvního stupně soud odvolací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce řešené odchylně od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně odkazuje na jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku a 25 Cdo 1668/2014 ve vztahu ke spoluzavinění provozovatele sjezdové trati) a dále na otázce doposud neřešené (zda je v rámci zásady volného hodnocení důkazů přípustné, aby soud odlišně hodnotil důkazy stejného druhu trpící obdobnými vadami). Dovolatel shrnul průběh řízení a poukázal na rozpory ve standardu hodnocení v řízení zpracovaných znaleckých posudků. Znalecký posudek soudcem ustanoveného znalce G. byl označen za neobjektivní pro pominutí výpovědi svědkyně, kterou měl znalec za zaujatou, posudek znalce Lukáše soudy akceptovaly bez dalšího, i přes námitky žalovaného ke způsobu zpracování posudku, opomíjejících místo nehody a výpovědi svědků. Zatímco znalec Lukáš se mohl vyjádřit k oběma posudkům, znalec G. tuto možnost neměl. Posudek znalce Lukáše trpěl obdobnými nedostatky, pro které byl posudek znalce G. označen za neobjektivní, přesto jej soudy měly za přesvědčivý a vycházely z něj. Tímto přístupem se zpronevěřily požadavkům na hodnocení znaleckých důkazů vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 či nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03. Závěry znaleckého posudku přitom lze mít za rozporné s ostatními důkazy i šetřením rakouské policejní inspekce. Žalobce se táže, zda je možné, aby soud v rámci zásady volného hodnocení důkazů odlišně hodnotil důkazy stejného druhu trpící obdobnými vadami. Rozpor mezi posudky měl soudy vést k zadání revizního znaleckého posudku, jak plyne též z rozhodnutí publikovaného pod R 45/84 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rovněž tak soudy pochybily při stanovení výše újmy, neboť neobjasnily důvody, které je vedly k preferenci údajů ze zvolených posudků a opomenutí údajů z dalších v řízení předložených posudků. Žalovaný dále soudům vytkl, že přestože měly za to, že rozhodným právem pro danou kauzu je právo Rakouské republiky, vycházely ze závěrů české judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1506/004, či sp. zn. 8 Tdo 68/2010) o závaznosti pravidel FIS pro lyžaře na sjezdové trati. Nelze přitom na jedné straně aplikovat právo Rakouské republiky jako rozhodné a zároveň na druhé straně vycházet z práva České republiky přiznávající pravidlům FIS nadstandardní postavení. Dovolatel v tomto poukázal na rozhodnutí rakouské nejvyšší soudní instance – Oberste Gerichtshof (dále též jen „OGH“) ze dne 16. 6. 1982, sp. zn. 1Ob639/82, a rozhodnutí ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1Ob16/12b. Užití jiného než rozhodného práva přitom není akceptovatelné. V rakouském právu se přitom vedle pravidel FIS vyskytují i pravidla POE, která měla být v řízení (včetně znaleckých posudků) zohledněna. Rovněž tak soudy pochybily, pokud ve svém rozhodnutí nezohlednily možné opomenutí lyžařského střediska a jeho případnou objektivní či smluvní odpovědnost za úraz žalobce. Z dokazování vyplynulo, že místo je nepřehledné a žalobce i žalovaný si do poslední chvíle nebyli vědomi jeden druhého. Předmětná část sjezdovky tedy měla být náležitě zabezpečena, aby k podobným nehodám nedocházelo, pouhé umístění cedule „zpomal“ nebylo dostatečné. Daná skutečnost by měla mít vliv i na výši nárokovaného odškodnění. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil či změnil. Žalovaný následně doplnil své dovolání poukazem na zásadní rozpory mezi závěry šetření nehody rakouskými orgány stran průběhu nehody a použitým znaleckým posudkem a svědeckými výpověďmi.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalovaného a navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podrobuje-li dovolatel kritice zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení znaleckých posudků, opomíjí předně, že správnost skutkových zjištění Nejvyššímu soudu vůbec nepřísluší posuzovat, k procesním pochybením potenciálně ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci je pak Nejvyššímu soudu v zásadě umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nepokládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nepřípustnost přezkumu skutkových závěrů odvolacího soudu nelze obejít poukazem na obecná pravidla hodnocení důkazu znaleckým posudkem formulovaná například v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, zvláště když v tomto rozsudku byla aplikována dříve účinná procesní úprava dovolání, která za určitých podmínek přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím připouštěla (viz §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). K otázce dle názoru dovolatele dosud neřešené, zda je v rámci zásady volného hodnocení důkazů přípustné, aby soud odlišně hodnotil důkazy stejného druhu trpící obdobnými vadami, lze pouze konstatovat, že na řešení takto obecně formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (odvolací soud takový závěr neučinil) a koneckonců na ni ani nelze v takto obecné poloze jednoznačně odpovědět.
Poukazuje-li žalovaný na požadavky stanovené ohledně znaleckého dokazování v nálezech Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 299/06, a ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 37/03, lze předně podotknout, že se vztahují k odlišně procesně pojímanému trestnímu řízení. Obecný apel na důslednost při hodnocení důkazů, který je v daných rozhodnutích zdůrazněn, přitom odvolací soud vyslyšel, oba posudky konfrontoval i s jinými důkazy a své úvahy vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Odkazuje-li dovolatel dále ohledně povinnosti zadat revizní znalecký posudek na rozhodnutí „R 45/84“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82), přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde, v době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v účinném znění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1185/2019). Stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom stran vypracování revizního znaleckého posudku neformuluje kategorické závěry a ponechává do značné míry na nalézacích soudech, jakým způsobem budou mít pochybnosti ohledně znaleckých posudků za odstraněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017).
Neobstojí ani výtka, že soudy užily ve svých závěrech namísto rozhodného rakouského práva vnitrostátní náhled na zohledňování pravidel FIS při posuzování zavinění lyžařských nehod. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora /Oberste Gerichtshof/ ze dne 16. 6. 1982, sp. zn. 1Ob639/82, a ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1Ob16/12b, opomíjí, že v nich byl sice vysloven závěr, že různými institucemi a autory vypracované předpisy pro chování lyžaře, včetně pravidel FIS, nejsou právními normami či právem obyčejovým, současně však tato pravidla mají značný význam jako souhrn povinností, které je třeba dodržovat při provozování alpského lyžování v zájmu všech zúčastněných a při uplatňování obecné zásady, že každý se musí chovat tak, aby neohrožoval ostatní. Protiprávnost ve smyslu §1294 a §1295 ABGB přitom právě v nedbalém jednání vymykajícím se obecně očekávatelnému stupni pozornosti a opatrnosti (svědomitosti) spočívat může (viz též §1297 ABGB), přičemž provozování potenciálně nebezpečných sportů lze mít pro účely náhrady škody za protiprávní právě tehdy, dojde-li k porušení pravidel pro dané sportovní odvětví (viz Karner in Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R.: ABGB, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, 3. vyd., Springer Verlag Wien, 2010, s. 1455). Pravidla vypracovaná lyžařskými organizacemi /včetně pravidel FIS/ jsou pokládána za vyjádření zásady opatrnosti a náležité péče při lyžování (viz např. Schwimann, M.: ABGB, Taschenkommentar, LexisNexis: Wien, 2013, s. 1086). Rovněž z novější rozhodovací praxe rakouského Nejvyššího soudního dvora je přitom zřejmé, že právě pravidla FIS jsou pro něj základem při posouzení, který z účastníků lyžařské nehody porušil povinnost chovat se tak, aby svým jednáním neohrozil jiné, a tedy nedílnou součástí aplikační praxe rakouského práva (srov. například rozhodnutí OGH ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 1Ob59/19m, ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 5Ob11/18f, či ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 6Ob270/05g; rozhodnutí dostupná z: https://www.ris.bka.gv.at/Jus/ ).
Přichází-li dovolatel dále s otázkou spoluzpůsobení nehody provozovatelem lyžařského střediska, nelze ani jejím prostřednictvím usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.. Předně nelze přehlédnout, že tvrzení žalovaného v tomto směru představuje v dovolání nepřípustnou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu zapovězeno přihlížet (viz §241a odst. 6 o. s. ř.). Nadto nelze opomenout, že i pokud by tomu tak nebylo, bylo by možné dospět k závěru o významu dané otázky pro projednávanou věc, jen pokud se neuplatnila pravidla obsažená v §1301 a §1302 ABGB a jejich výklad rakouskou rozhodovací praxí ohledně zásadně solidární odpovědnosti více škůdců (srov. rozhodnutí OGH ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 8Ob112/19g, či Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R.: ABGB, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, 3. vyd., Springer Verlag Wien, 2010, s. 1484; Schwimann, M.: ABGB, Taschenkommentar, LexisNexis: Wien, 2013, s. 1105 a násl.; Koziol, H.: Österreichisech Haftpflichtrecht, Allgemeiner Teil, Band I, 4. Auflage, Wien: Jan Sramek Verlag, 2020, s. 791 a násl.), neboť jinak by povinnost lyžařského střediska nevylučovala důvodnost požadavku směřovaného proti žalovanému. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1668/2014, je nepřípadný již proto, že v tímto rozsudkem řešené věci byl provozovatel sjezdové trati žalovaným, takže posouzení spoluúčasti poškozeného (žalobce) bylo nezbytné, neboť v rozsahu, v němž si způsobil škodu poškozený, neodpovídá za ni škůdce.
Dovolání tedy není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení ve výši odměny za jeden úkon právní služby 3.100 Kč (§7 bod 6, §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 citované vyhlášky), a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu