ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4255.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4255/2017-1572
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce Statutární město České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, identifikační číslo osoby 00244732, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, proti žalované OHL ŽS, a. s. , se sídlem v Brně, Burešova 938/17, identifikační číslo osoby 46342796, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, o zaplacení částky 16.704.372,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 169/2013, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 22 Co 2256/2016-1422, takto:
Dovolání žalované i žalobce se odmítají .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 7. 2016, č. j. 25 C 169/2013-1302, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 625.547 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci dalších 816.203,50 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku). Dále rozhodl, že žaloba o zaplacení nákladů na dekontaminaci objektů Základních škol Máj I. a II., o zaplacení nákladů na akreditovaný průzkum azbestu ve jmenovaných školách, zpracovaní projektu sanace azbestu, na výkon inspekce účinnosti této sanace a na provedení příslušných měření je důvodnáco do základu (bod III. výroku) a že o výši nároků uvedených pod bodem III. výroku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (bod IV. výroku).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 22 Co 2256/2016-1422, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, napadla dovoláním žalovaná, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že vzhledem k tomu, že dovolání žalované je zejména z důvodu skutkových námitek a z důvodu nesprávně vymezené přípustnosti nepřípustné, navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně, shledá-li dovolací soud dovolání žalované jako přípustné, aby je zamítl jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu, v té části, kterou byl potvrzen výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 816.203,50 Kč s příslušenstvím, napadl dovoláním také žalobce, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud v části odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v části se jedná o otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dosud vyřešeny.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, neboť není přípustné, a pokud tak neučiní, aby je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované. Dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.
Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v závěru odvolacího soudu o existenci a naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a následkem v podobě kontaminace budov azbestem a vynaložení nákladů v této souvislosti (konkrétně náklady zahrnuté
do výroků I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, tj. náklady na přepravu žáků do náhradních škol, dekontaminaci objektů, akreditovaný průzkum azbestu, zpracování projektu sanace azbestu, výkon inspekce účinnosti sanace provedení příslušných měření), kterým se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána,
a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, Nejvyšší soud dále uvedl: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná
a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.“
Ztotožnil-li se odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř), se závěrem soudu prvního stupně o zjištění příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a následkem spočívajícím v kontaminaci vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny a jednotlivými nároky žalobce (v podobě nákladů na přepravu žáků do náhradních škol, dekontaminaci objektů, akreditovaný průzkum azbestu, zpracování projektu sanace azbestu, výkon inspekce účinnosti sanace provedení příslušných měření), je jeho rozhodnutí v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění rozsudku odvolací soud odkázal), který měl příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a následkem spočívajícím v kontaminaci vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny
postavenou najisto, je přitom opřen o zjištění, dle kterých porušení povinnosti žalované řádně zabezpečit prostor, ve kterém prováděla práce s boletickými panely (tj. ponechání otevřeného boletického panelu ve strojovně vzduchotechniky a postup při odstraňování boletických panelů na únikových schodištích), bylo, pokud ne jedinou, tak přinejmenším podstatnou příčinou kontaminace vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny.
Obdobně uzavřel-li odvolací soud (potažmo soud prvního stupně), že v projednávané věci by škoda (náklady na sanaci, na akreditovaný průzkum azbestu, projekt sanace a inspekci její účinnosti, včetně potřebných měření, přepravu žáků do náhradních škol) nevznikla, pokud by žalovaná neporušila své povinnosti a nezpůsobila tak zamoření vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná odkazuje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, či jeho usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, a další).
Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud pouze předpokládá, že nadlimitní koncentrace azbestových vláken má původ v činnosti žalované, že takový závěr je pouze odhadem o pravděpodobných následcích způsobených pracemi v roce 2011, jejichž průběh nebyl spolehlivě zjištěn, pak takovými námitkami žalovaná nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, nýbrž namítá správnost zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud
se těmito námitkami nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že „náklady vynaložené žalobcem za služby společnosti SITA CZ a. s. ve výši 12.812.222,40 Kč byly vynaloženy na základě smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb.“ a že uvedená částka, která vychází z protiprávního úkonu žalobce, nemůže požívat ochrany soudu, tedy ani základ takového nároku nemůže být dán. Žalovaná přitom v této souvislosti nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolání u této námitky ani neobsahuje vymezení, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodů dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o porušení smluvní povinnosti žalovanou, přičemž tuto svoji námitku rozvádí v bodě V. svého dovolání, pak ani touto námitkou nezakládá přípustnost dovolání. Žalovaná svými námitkami o tom,
že povinností žalované ze závazku nebylo předepsané nakládání s azbestem, zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, jež však nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávána, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) přitom zcela zřetelně uvedl, že z projektové dokumentace, jejíž součástí byla technická zpráva, je nanejvýš seznatelné, že součástí prací je demontáž a likvidace azbestových stavebních prvků, že v projektové dokumentaci byl podrobně popsán postup, který měla žalovaná dodržet, aby zabránila zamoření škol azbestovými vlákny. Ostatně právě a jen na provedení prací s „materiálem“ obsahujícím azbest si žalovaná zajistila subdodavatele (MAPOZ – Zliv s. r. o.), který k tomu měl mít všechny kvalifikační předpoklady.
Obdobně přípustnost dovolání žalované nezakládají ani další námitky směřující do posouzení otázky aktivní legitimace žalobce, neboť žalovaná vychází z vlastních skutkových závěrů (když podle ní nakládání s azbestem nebylo předmětem smluvního závazku žalované), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.
Stejně tak nezakládá přípustnost dovolání námitka žalované, kterou odůvodňuje nedostatek žalobní legitimace žalobce ve vztahu k náhradě nákladů sanace, a to konkrétně, že odvolací soud užil nesprávně obsah §13 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, neboť žalovaná touto námitkou nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně aktivní legitimace žalobce k náhradě nákladů sanace na tom, že žalobce byl smluvní stranou smlouvy o dílo a rovněž uhradil náklady sanace, nikoli na aplikaci ust. §13 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, jíž pouze zdůvodňoval nutnost vynaložení těchto nákladů.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor, když aktivní legitimaci žalobce ohledně nároku na náhradu nákladů za přepravu žáků do náhradních prostor založil na ust. §384 obch. zák., pak tato její námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalovaná dále namítá, že pokud jde o provedení sondy v místnosti strojovny vzduchotechniky, tato nebyla předmětem závazku (díla); pak je zcela nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že její provedení bylo porušením takového závazku a založilo odpovědnost dle ustanovení §373 obch. zák. Odvolací soud tak nepřípustně rozšiřuje okruh závazků ze smlouvy. V této souvislosti předkládá k posouzení jako dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, „jaký je rozsah činností podřaditelných pod závazek zhotovitele díla, mimo činnosti přímo směřující ke zhotovení díla, tj. zda lze veškeré činnosti zhotovitele na místě, v němž plní smlouvu o dílo, podřadit pod plnění závazků ze smlouvy o dílo a zda případný nesprávný postup při činnostech provedených na místě plnění díla, který nebyl přímým závazkem zhotovitele ve smlouvě o dílo, je podřaditelný pod porušení smluvního závazku, či obecně pod porušení zákonných povinností“. Žalovaná však nepřekládá v této souvislosti žádnou takovou právní otázku, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolací soudu založeno. Odvolací soud uvedl, že závěr o tom, že sonda nebyla předmětem díla, byl vysloven zejména ve vztahu k tvrzení žalované, že uplatněný nárok by měl být hodnocen jako nárok z vad díla. Pro odvolací soud přitom bylo určující, že jednoznačně žalovaná porušila povinnosti převzaté ve smlouvě, když nebylo zřízeno vzduchotěsné kontrolované pásmo a zástěny oddělující prostor školy od prostoru únikových schodišť byly odděleny dříve, než byl proveden řádný úklid a ověřena dekontaminace, a zároveň, že kontrolované pásmo nebylo zřízeno ani při rozebrání boletického panelu ve strojovně vzduchotechniky, přičemž navíc takto otevřený panel byl na uvedeném místě, aniž by bylo zamezeno dalšímu uvolňování azbestových vláken. Dodal, že provedení tzv. sondy nelze posuzovat jako činnost naprosto nesouvisející se závazkem žalované ve smlouvě, naopak šlo o jakousi zkoušku předcházející vlastním demoličním pracím. Přípustnost dovolání tak nezakládá ani výše uvedená otázka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihuje ani námitka, podle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, neboť skutkový stav zjištěný odvolacím soudem odůvodňoval provést revizi znaleckého posudku VŠCHT Praha.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (viz R 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se od výše citovaných rozhodnutí neodchýlil svým závěrem, že je namístě přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem jedině tehdy, jsou-li pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, tedy nikoliv vždy tam, kde jsou jeho závěry zpochybňovány jiným znaleckým posudkem, ale pouze tehdy, nebude-li mít soud pochybnosti po slyšení ustanovení znalce za odstraněné. Z odůvodnění soudu prvního stupně se přitom podává, že ten nezadal revizní znalecký posudek k posudku VŠCHT Praha, neboť měl za to, že zástupce znaleckého posudku doc. Skácel odpověděl fundovaně a logicky na všechny námitky a dotazy soudu i zástupců účastníků a vypořádal se dostatečně i s oponenturou Fakulty stavební VUT Brno. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou, na kterou žalovaná odkazuje, a přípustnost dovolání nezakládá ani tato námitka.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud se výslovně odmítl zabývat odbornými závěry znalce, a v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu jako otázku dosud neřešenou, zda je (odvolací) soud oprávněn (a povinen) přezkoumávat odborné závěry znaleckého posudku, pak ani touto otázkou nezakládá přípustnost dovolání.
V usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, Nejvyšší soud uvedl, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. např. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněnou pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014).
Obdobně v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, Nejvyšší soud konstatoval, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Soud však nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastním názorem.
Odvolací soud tak nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, uvedl-li, že obsah znaleckého posudku po stránce jeho správnosti z hlediska jeho oboru hodnotit nemůže, pro takové hodnocení mu chybí potřebné odborné znalosti.
K dalším námitkám žalované, které jsou obsaženy v bodě VI. dovolání, dovolací soud pouze připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny
na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Obdobně nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky žalované v bodě VI. dovolání, prostřednictvím kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nadto Nejvyšší soud podotýká, že žalovanou uplatněné námitky směřující do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), když dle jejího názoru nebyl důkazní postup řádně popsán a logicky i věcně přesvědčivě odůvodněn, a stejně tak námitky ohledně náležitostí, přezkoumatelnosti a použitelnosti znaleckého posudku, nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Spatřuje-li dále žalovaná přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přisoudil žalobci náhradu škody v případě, kdy měl žalobce uplatnit práva z vad s tím, že tato práva (z vad) nelze uplatnit prostřednictvím jiných právních důvodů, a když žalobce nesplnil ani povinnost umožnit žalované vady odstranit, pak ani touto námitkou není přípustnost dovolání založena.
Otázka rozlišení nároku z vadného plnění a nároku na náhradu škody způsobené v důsledku vadného plnění byla dovolacím soudem opakovaně řešena. Odpovědnost za vady sleduje, aby se objednateli dostalo od zhotovitele plnění bez vad, a není-li tomu tak – sjednané plnění bylo vadné (tedy samotný výsledek činnosti zhotovitele vykazuje vady), nastupuje odpovědnost za vady. Odpovědnost za škodu je dána za újmu, jež vznikla jako následek tohoto vadného plnění, tedy za jinou újmu, než je vadné provedení samotného díla. Podstatné je, zda náhrada je požadována za náklady potřebné k odstranění vadně provedené práce, či za újmu vyvolanou následky nekvalitní práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015).
Porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu. Za nedostatky vlastního plnění je dána odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, je škodou. Jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění, nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění. Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad. Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (události). Zmíněné zásady formuloval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 12/1989, v němž také dovodil, že při rozlišení mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby), újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění,
je škodou fyzické osoby (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4214/2013).
Není přitom významné, zda předmětem díla zhotovitele byla celá věc nebo jen její součást, a není vyloučena náhrada za škodu, jež v důsledku vady vznikla na věci, která sama byla předmětem díla. Rozlišovat je však třeba, zda je požadováno odstranění pouze samotné vady věci nebo náhrada za újmu vzniklou z této vady. Stále totiž platí zásada, že újma, která vznikla následkem vady, za níž odpovídá zhotovitel díla, se odškodňuje v rámci odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007).
V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, Nejvyšší soud dovodil, že „majetková újma spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu sjednané opravy, nýbrž ve znehodnocení opravované věci v důsledku vadně provedené opravy, je škodou, jež vznikla jako následek vadného provedení díla a je odškodnitelná v rámci náhrady škody. Újma, která spočívá ve vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady“. Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedených judikatorních závěrů, když uzavřel, že došlo-li ke kontaminaci dalších prostor v objektech obou škol, nešlo o nárok z vadného plnění.
Konečně namítá-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že pominul prevenční povinnost ze strany žalobce, přičemž je skutkově jednoznačně zjištěno, že žalovaná na existenci kontaminace a azbestu žalobce upozornila a ten trval na prováděních dalších prací, pak nevymezuje žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením dovolání žalobce. Dospěl přitom k závěru, že dovolání žalobce není přípustné. Odvolací soud se při posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce ohledně uplatněných nároků (tj. d/ náhrada ušlého zisku zubní lékařky M. M., e/ ušlý zisk spočívající v zmařených nájmech prostor ve školách, f/ věcná škoda spočívající v ceně zamořených věcí, které žalobce musel zlikvidovat, g/ náhrada nákladů na pronájem náhradních prostor pro Druhou soukromou základní uměleckou školu, s. r. o.) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku z provozu ordinace zubní lékařky M. je podle odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) podstatné, že nájemní vztah existoval mezi ní a Základní školou Máj I. (a nikoli žalobcem). Stejně tak náhradu ušlého zisku vyplatila škola Máj I. (a nikoli žalobce). Právo postihu vůči žalované (§440 obč. zák.) má tedy Základní škola Máj I., nikoliv žalobce. Shodnou situaci měl odvolací soud (resp. soud prvního stupně) i u náhrady nákladů na pronájem náhradních prostor pro Druhou soukromou základní uměleckou školu. Uvedl, že i zde byl nájemní vztah mezi uměleckou školou a Základní školou Máj II. (a nikoli žalobcem). Náhradu nákladů uplatnila umělecká škola u Základní školy Máj II., která rovněž náhradu umělecké škole vyplatila. Podobně u ušlých zisků z pronájmů učeben a tělocvičen uzavíraly nájemní smlouvy s jednotlivými nájemci obě školy samostatně. Uvedl, že ze zřizovacích listin vyplývá, že výnos z nájemného byl příjmem jednotlivých škol, které s ním mohly samostatně hospodařit. Ohledně nároku na náhradu hodnoty polohovacího vaku uvedl, že i tento vak zakoupila samostatně Základní škola Máj II. a rovněž rozhodla o jeho likvidaci. Přitom podle zřizovací listiny byla správa movitých věcí plně v pravomoci škol, které mohly rozhodovat samostatně o jeho pořízení, správě i vyřazení, pokud tak činily za obvyklé ceny. Pokud tedy musela škola Máj II. zlikvidovat kontaminovaný polohovací vak, pak je nutno konstatovat, že škoda vznikla jí na jím spravovaném majetku.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení otázky aktivní věcné legitimace příspěvkové organizace uplatňovat práva k majetku svěřenému jí do hospodaření rozhodující obsah zřizovací listiny (srov. např. rozsudek ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009, nebo usnesení ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 928/2015).
Pro tento závěr lze nalézt oporu i v literatuře, dle které příspěvkové organizace jednají vlastním jménem jak v „běžných“ právních vztazích týkajících se majetku obce (kraje), který spravují, tak se případně mohou vlastním jménem účastnit i řízení před soudy
a jinými orgány ve věcech (kauzách), které se tohoto jimi spravovaného majetku týkají, a to v rozsahu práv a povinností vymezených jim zřizovatelem ve zřizovací listině (srov. Havlan, P., Janeček, J. a kol. Majetek územních samosprávných celků v teorii a praxi. 2. aktualizované a podstatně doplněné vydání. Praha: Leges, 2014, s. 44).
V předmětné věci z obsahu zřizovacích listin a jejich dodatků vyplývá, že obě školy (Základní škola Máj I. a Máj II. v Českých Budějovicích) jsou příspěvkovými organizacemi města jako zřizovatele (žalobce) zřízenými zřizovací listinou podle zákona č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Zřizovací listinou byl oběma školám dán do správy k hospodářskému využití majetek, a to movitý, nemovitý i peněžní prostředky. Školy jsou povinny o tento majetek řádně se starat a pečovat o něj, vést o něm evidenci, udržovat jej, opravovat a rovněž efektivně a ekonomicky účelně jej využívat. U nemovitého majetku jsou práva hospodaření škol omezena tak, že nemovitý majetek školy nemohou prodávat, ručit jím, nebo jej zastavit bez předchozího písemného souhlasu zřizovatele. Byty a nebytové prostory mohou pronajímat k výchovně-vzdělávacím a jiným účelům tak, aby nebyl narušen chod školy a její hlavní účel. Movitý majetek byl potom školám svěřen do správy, s právem jeho vyřazení, likvidace, pořízení, zapůjčení a prodeje, za obvyklé ceny i bez souhlasu zřizovatele, pokud takový majetek nebude upotřebitelný v ostatních školských zařízeních.
Odvolací soud provedl výklad projevů vůle obsažených ve zřizovacích listinách a dospěl k závěru, že za situace, kdy podle listin „bytové a nebytové prostory mohou pronajímat k výchovně-vzdělávacím a jiným účelům“, byly s nájmem pak obě základní školy oprávněny samy hospodařit a pokud po dobu sanace o tento nájem přišly, pak jsou aktivně legitimovány k uplatnění práva na náhradu škody.
Závěry odvolacího soudu založené na výkladu projevů vůle obsažených ve zřizovacích listinách jako rozhodných právních úkonech pro posouzení oprávnění příspěvkové organizace uplatňovat práva na náhradu škody tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu o výkladů právních úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) ani s judikaturou Nejvyššího soudu o vztazích mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací a o omezení práv zřizovatele ve prospěch příspěvkové organizace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 928/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009).
Konečně co se namítané vady řízení týče, k této by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení vady řízení nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu