ECLI:CZ:NS:2023:25.ND.670.2023.1
sp. zn. 25 Nd 670/2023-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) C. M. F. I. K. y C. , a b) M. B. B. M. K. , oba zastoupeni Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalované: obec Rybniště , se sídlem Rybniště 33, IČO 00524212, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 142/2001, o žalobě na obnovu řízení, o návrhu žalobců na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 142/2001 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí žádnému okresnímu soudu v obvodu Krajského soudu v Brně.
Odůvodnění:
Žalobou na obnovu řízení se žalobci domáhají obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 142/2001, v němž jejich právní předchůdce F, K, požadoval určení svého vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Rybniště, s tvrzením, že v původním řízení nebyly respektovány zásady spravedlivého procesu. Současně s žalobou na obnovu řízení vznesli žalobci návrh, aby jejich věc byla z důvodu vhodnosti delegována některému ze soudů v kraji Vysočina nebo Plzeňském kraji, v nichž se neprojednávala žádná z žalob původního žalobce. Uvedli, že místně příslušné soudy při projednávaní žaloby původního žalobce postupovaly v rozporu se svým postavením nezávislého soudního orgánu a podvolily se nezákonným požadavkům ministerstva. V rámci odstranění nedůvěry, kterou v důsledku toho chovají k soudům, žalobci navrhli, aby věc byla přikázána soudu, jenž původní žaloby jejich předchůdce neprojednával.
Žalovaný s návrhem na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu vyslovil nesouhlas.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. Ncd 76/2023-226, byl zamítnut návrh na přikázání věci jinému soudu téhož stupně v Plzeňském kraji.
Okresní soud v Děčíně následně předložil věc Nejvyššímu soudu, aby jako soud nejblíže nadřízený soudu příslušnému a dalších soudů, jimž má být věc přikázána, rozhodl o tomto návrhu.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.
Podle §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud nejprve uvážil, zda je v souladu s §12 odst. 3 o. s. ř. příslušný k rozhodování o podaném návrhu. Žalobci při podání návrhu na přikázání věci nerespektovali, že územní uspořádání státu co do rozčlenění na kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky (srov. článek 99 Ústavy České republiky), se liší od působnosti a organizace krajských soudů patřících do soustavy obecných soudů České republiky (srov. článek 91 Ústavy České republiky). Z ustanovení §4 zákona č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu a o změně souvisejících zákonů (zákon o územně správním členění státu), se podává, že ve správním obvodu Kraje Vysočina se nacházejí okresy Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou. Z přílohy č. 2 k zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), vymezující názvy, obvody a sídla krajských soudů vyplývá, že neexistuje „Krajský soud Kraje Vysočina“ a že z okresů, které se podle územně správního členění státu nacházejí v Kraji Vysočina, patří okresy Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou do obvodu Krajského soudu v Brně (v něm se nachází Okresní soud v Jihlavě, Okresní soud v Třebíči a Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou), okres Havlíčkův Brod do obvodu Krajského soudu v Hradci Králové (v něm se nachází Okresní soud v Havlíčkově Brodě) a okres Pelhřimov do obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích (v něm se nachází Okresní soud v Pelhřimově). Za dané situace tak lze mít Nejvyšší soud za nejblíže společně nadřízený předkládajícímu soudu a soudům pouze v obvodu Krajského soudu v Brně. V tomto rozsahu je tudíž dána příslušnost Nejvyššího soudu k rozhodnutí o podaném návrhu (pro rozhodnutí o návrhu na delegaci věci soudům v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové a Českých Budějovicích je příslušný Vrchní soud v Praze).
Současně je třeba připomenout, že důvodem vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. jsou podle ustáleného výkladu takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 20 Nd 509/2020). Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro přikázání věci jinému než příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do uvedeného ústavního principu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Nd 156/2015). Obecně platí, že situace, kdy některý z účastníků nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost a cesta k příslušnému soudu je pro něj spojena s různými zdravotními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 4 Nd 368/2009). Stejně pak důvod pro přikázání věci jinému soudu nelze spatřovat ani v obdobných okolnostech na straně zástupců účastníků nebo v úvahu připadajících svědků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 21 Nd 124/2019).
Důvodem pro delegaci vhodnou podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. taktéž nemohou být okolnosti, které by mohly být důvodem k vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. Návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, založenému na tvrzeném vztahu soudce k účastníkům, jejich zástupcům nebo k projednávané věci, proto nemůže být vyhověno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Nd 92/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 254/2012, nebo ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 32 Nd 164/2013). Žalobci ostatně v projednávané věci nepřicházejí s žádnou konkrétní výhradou vůči jednotlivým soudcům, které by případně mohly vést až k rozhodnutí o jejich vyloučení a případně též delegaci nutné ve smyslu §12 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §16a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017, proti němuž byla rovněž podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3272/17).
Delegaci vhodnou pak nelze mít za věcně opodstatněnou jen obecně vyjádřenou nedůvěrou k práci konkrétního soudu či soudů, nebo tím, že řízení u soudu probíhá způsobem, který neodpovídá představám některého z účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Nd 576/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 30 Nd 159/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 4 Nd 10/2001). Subjektivní hodnocení práce určitého soudu jedním z účastníků řízení nepředstavuje důvod, pro nějž by bylo možné prolomit jednoznačná a objektivně daná pravidla místní příslušnosti, a to navíc přes nesouhlas protistrany. Opačný náhled by činil pravidla o věcné příslušnosti naprosto závislými na subjektivním postoji jednoho z účastníků řízení a zcela by podkopával uplatnění výchozího principu práva na spravedlivý proces v podobě objektivního a nestranného určení zákonného soudce.
Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., a rozhodl, že se věc nepřikazuje k projednání a rozhodnutí žádnému z okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Brně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu