ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3002.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3002/2022-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Zemědělského družstva Miletín , se sídlem v Rohoznici 149, IČO 00021512, zastoupeného JUDr. Petrem Moníkem, LL.M . , advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, proti žalovanému P. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, adresa pro doručování Malé náměstí 124, Hradec Králové, o zaplacení 176 641 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 369/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 42 C 369/2019-233, a Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2022, č. j. 16 Co 18/2022-260, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 11. 2021, č. j. 42 C 369/2019-233, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 16 Co 18/2022-260, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 261 Kč, k rukám JUDr. Petra Moníka, LL.M . , advokáta se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 42 C 369/2019-233, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 176 641 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok II.) a účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 16 Co 18/2022-260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Žalovaný dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka platnosti nájemní smlouvy v případě identifikace předmětu nájmu odkazem na listinu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu.
Platnost nájemní smlouvy posuzoval dovolací soud (stejně jako odvolací soud) s ohledem na dobu jejího uzavření podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Ustálená soudní praxe zastává názor, že pro obecnou nájemní smlouvu (§663 a násl. obč. zák.), o níž jde i v souzené věci, není předepsána obligatorní písemná forma. Byla-li však taková smlouva sjednána písemně, musí být už v ní pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Přitom není vyloučeno, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Není-li však požadavek určitosti předmětu nájmu přesto dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1455/2015, na nějž odkazuje odvolací soud, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013).
Z řečeného pro danou věc vyplývá, že pro úvahu o (ne)platnosti nájemní smlouvy pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) je rozhodující obsah listiny, na níž byla smlouva zaznamenána, byť pro takovýto právní úkon nebyla písemná forma předepsána. Přitom v textu této listiny (nájemní smlouvy) se pro účely identifikace předmětu nájmu odkazuje na přílohu, v níž je předmět nájmu (zemědělské pozemky) náležitě specifikován a obě listiny, jak nájemní smlouva, tak příloha, obsahují podpisy smluvních stran. Byť je příloha datována o 2 dny později než nájemní smlouva, lze tak postavit na jisto, že nájemní smlouva byla platně uzavřena nejpozději k podpisu přílohy, tedy k 9. 1. 2013.
Zde je zapotřebí připomenout, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006).
Odkaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, není přiléhavý, neboť - jak správně konstatoval i odvolací soud – šlo v daném případě o specifické okolnosti případu spočívající v ujednání o smluvní pokutě, které nemohlo být (na rozdíl od nájemní smlouvy) sjednáno konkludentně (§544 odst. 2 obč. zák.), a v zásadně rozdílném intervalu mezi uzavřením smlouvy a vyhotovením přílohy (více než 1 měsíc).
S ohledem na tento závěr je již nadbytečné zabývat se další dovoláním zpochybněnou otázkou (ne)oprávněnosti držby.
Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem dále prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně jeho nečinnosti vůči jednání žalobce proti zasetí řepky a zanedbávání údržby pozemků žalobcem) a nesouhlasí s jeho hodnocením provedeného dokazování (především znaleckého posudku), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu