ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3303.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3303/2022-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Josefa Monsporta , sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a.s., v konkursu, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského 253/3, IČO: 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk , se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO: 25649540, zastoupenému Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o zaplacení částky 954.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 224/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. 19 Co 75/2022-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.880,- Kč k rukám Mgr. Jany Mrázové, advokátky se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 954.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) v období od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2018. V reakci na námitku promlčení vznesenou žalovaným vzal žalobu zpět ohledně částky 135.530,- Kč s příslušenstvím za dobu od 1. ledna 2016 do 4. června 2016 a Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) proto řízení v uvedeném rozsahu zastavil usnesením ze dne 14. září 2020, č. j. 16 C 224/2019-209. Následně rozsudkem ze dne 18. října 2021, č. j. 16 C 224/2019-288, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 818.470,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.)
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. června 2022, č. j. 19 Co 75/2022-334, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 92.027,- Kč, jinak jej potvrdil v tomto výroku a ve výroku I. (výrok I.) a změnil tam uvedeným způsobem ve výroku III. (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z ustálené soudní praxe pak vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel uplatnil i nezpůsobilé důvody, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména Znaleckým posudkem ze dne 29. ledna 2019, č. 5 474-12-2019, vypracovaným Českou znaleckou, a.s. a jeho doplňkem ze dne 15. července 2020 /dále jen „znalecký posudek“/, konkrétně jde o dovolací námitku, že ani u odvolacího soudu znalec dostatečně nezdůvodnil vhodnost zvoleného postupu pro zjištění výše bezdůvodného obohacení, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda na výši nájemného má vliv skutečnost, že inženýrské sítě a zpevněná komunikace zajišťující přístup k předmětným pozemkům jsou ve vlastnictví dovolatele, a konečně že znalec při ocenění posuzoval pozemky jako funkční celky, přestože je toto hodnocení podle názoru dovolatele hodnocením právním), z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro výši bezdůvodného obohacení za období od 5. června 2016 do 31. prosince 2018 (dále též jen „rozhodné období“). Nad rámec řečeného lze dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), neboť interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná a odpovídá tomu, co v běžné soudní praxi soudy z takovýchto důkazů zjišťují.
Dlouhodobě ustálená soudní praxe zastává názor, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení §132 o. s. ř.), avšak při hodnocení tohoto důkazu je zde oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi právě takového důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých závěrů, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; nebude-li tím pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku či jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (srov. z dřívější doby např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. září 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, a Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné pod č. 4/1969 a 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z aktuální judikatury rozsudky Nejvyššího soudu z 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 24. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 1207/14/, a ze 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněné pod č. 38/2014 a č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 18. září 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019). Stejně soud postupuje v případě znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení v souladu s §127a o. s. ř. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, či jeho usnesení z 6. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014). V usnesení ze 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, pak Nejvyšší soud vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu z 11. května 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, uveřejněný pod č. 33/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu z 29. března 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).
Zbývá dodat, že součástí znaleckého posouzení je i volba metod ocenění. Je tedy na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, přičemž toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, a z 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či jeho usnesení z 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněné pod č. 23/2013 časopisu Soudní judikatura, a z 19. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016, uveřejněné pod č. 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 24. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 4077/18/).
V projednávané věci odvolací soud (soud prvního stupně) zjistil výši bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků žalovaným v rozhodném období ze znaleckého posudku, který byl vypracován na žádost žalobce ještě před zahájením řízení. Jestliže shledal, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, je pečlivě zpracovaný, jeho závěry jsou logicky a přesvědčivě odůvodněné a zároveň se je dovolateli v řízení nepodařilo relevantně zpochybnit, nebylo jeho povinností žádat o vypracování revizního znaleckého posudku. Jak totiž vyplývá z výše citovaných judikatorních závěrů, tento postup přichází do úvahy zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku, mimo jiné kupříkladu za situace, kdy se účastníkovi podaří relevantním způsobem zpochybnit znalcem zvolenou metodu ocenění. To však nebyl případ souzené věci, neboť Česká znalecká, a.s., ve vyjádření ze dne 20. října 2020 (viz č. l. 218 spisu) a rovněž jeden ze zpracovatelů znaleckého posudku (Ing. Jakub Lisa) při svém výslechu na jednání soudu prvního stupně dne 26. července 2021 (viz č. l. 264 – 267 spisu) se se všemi námitkami dovolatele přesvědčivě a logicky vypořádali, jak ostatně přiléhavě v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl již odvolací soud. Jeho závěr (potažmo závěr soudu prvního stupně), že vypracování revizního znaleckého posudku nebylo v souzené věci zapotřebí, se tudíž za daných okolností nejeví dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřený. Lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení takto nastolené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu též otázku posouzení pozemku jako funkčního celku v případě, že není zcela oplocen a určitá osoba (tvrzený uživatel sám nebo prostřednictvím jiné osoby /v daném případě člena dovolatele/) jej pouze obhospodařuje. Ve vztahu k uvedené otázce však v dovolání schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci přitom vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2623/2015 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15/, či z 1. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 2057/2021), jak to ve skutečnosti učinil dovolatel konstatováním, že při řešení uvedené otázky „se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a zároveň tato otázka nebyla vyřešena ve všech souvislostech“ . Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přesto dovolací soud výjimečně dodává, že také tuto otázku vyřešil odvolací soud souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, z 12. září 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, z 6. března 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, z 16. února 2021, sp. zn. 28 Cdo 182/2021, či z 9. srpna 2021, sp. zn. 28 Cdo 1768/2021 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 22. června 2021, sp. zn. I. ÚS 1245/21, a z 4. ledna 2022, sp. zn. IV. ÚS 2924/21/).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání podává „proti všem výrokům, tedy výrokům I. – III.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu