ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3513.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3513/2023-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobkyně Vimbau s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 802/56, IČO 28208838, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované SILMET HP, a.s. , se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, IČO 27097773, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o zaplacení částky 868.776 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 73/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2023, č. j. 27 Co 99/2023-176, ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2023, č. j. 27 Co 99/2023-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.617 Kč k rukám JUDr. Martina Dančišina, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 868.776 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z titulu úplaty za bezesmluvní užívání jejích nemovitostí žalovanou v období od srpna 2021 do března 2022 a částky 1.200 Kč představující paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
2. Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 6 C 73/2022-85, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 869.976 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně zamítl námitku žalované o jeho místní nepříslušnosti (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 27 Co 99/2023-176, ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2023,
č. j. 27 Co 99/2023-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shrnul, že v souzené věci jde o bezesmluvní užívání nemovitostí, a proto je třeba postupovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Strany se mohou dohodnout na parciální otázce ohledně výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání věci, a to i předem. Nelze tudíž shledat neplatnou dohodu účastnic, jejímž předmětem bylo výlučně ocenění bezesmluvního (neoprávněného) užívání nemovitostí, včetně ujednání o splatnosti takové náhrady.
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti výroku I rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustné.
5. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném pod č. 3/2019 časopisu Soudní judikatura, vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího,
a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v §556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021.
6. Při výkladu dohody účastnic, že žalovaná bude po skončení nájemního vztahu dne 30. 4. 2018 platit za užívání předmětných nemovitostí žalobkyni od 1. 5. 2018 měsíčně částku 242.242 Kč, a to až do jejich úplného vyklizení, případně do dosažení jiné dohody, se odvolací soud těmito hledisky důsledně řídil. Rovněž respektoval, že je třeba preferovat výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
7. Dále je třeba dodat, že učiněným skutkovým zjištěním odpovídá také závěr odvolacího soudu, že ačkoliv se účastnice dohodly o výši úplaty za užívání předmětných nemovitostí po skončení nájmu, nebyla tím uzavřena nová nájemní smlouva
(k takovému jednání nesměřovala vůle žalobkyně). Koneckonců, je-li předmětem sporu zaplacení dlužné částky za užívání nemovitostí, je za situace, kdy mezi účastnicemi existovala (nějaká) dohoda o užívání a výši úhrady za toto užívání, v konečném důsledku nerozhodné, zda je dohoda podle obsahu (novou) smlouvou o nájmu, či smlouvou inominátní (nepojmenovanou). Podstatné je, že žalovaná nemovitosti užívala a dohodnutou úplatu nezaplatila. Ke stejným závěrům ostatně došel Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1578/2021 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2674/21), kdy řešil obdobnou věc týchž účastnic (úhradu za užívání nemovitostí v jiném časovém období).
8. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky ani poukaz na vady řízení (tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu