ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3583.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3583/2022-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 3178/8, IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, proti žalované STŘELKA s.r.o. , se sídlem v Milíně, Pod Vyhlídkou 369, IČO: 27889815, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, o zaplacení částky 119.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 122/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2022, č. j. 22 Co 85/2022-502, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.002,- Kč k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 119.423,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež měla získat na jeho úkor tím, že užívala tam specifikované pozemky (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) v období od 1. prosince 2016 do 31. prosince 2019 (dále též jen „rozhodné období“) i přes to, že jí k nim v té době již nesvědčilo nájemní právo (neboť nájemní poměr, založený nájemní smlouvou z 15. října 2014, zanikl její výpovědí z 11. února 2016 uplynutím výpovědní doby dnem 30. listopadu 2016).
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. října 2021, č. j. 7 C 122/2018-459, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 31.172,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení (zbývající) částky 88.251,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.) a účastníků (výrok V.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. června 2022, č. j. 22 Co 85/2022-502, rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku V. a potvrdil ve výrocích I., II., III. a IV. (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nepřehlédl žalobcovo dovolací sdělení, že dovolání podává proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti části jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., a proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) – názor, že proti uvedeným výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje; ve vztahu k těmto výrokům totiž schází v dovolání jakékoliv odůvodnění. Navíc proti této části rozhodnutí by ani nebylo přípustné (dílem pro nedostatek tzv. subjektivní legitimace žalobce /k tomu viz v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, uveřejněné pod č. 158/2004 časopisu Soudní judikatura/, dílem pak pro objektivní nepřípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proti zbývající části citovaného rozsudku dovolací soud dovolání žalobce (dovolatele) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §241b odst. 3 o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění rozhodná pro závěr o výši obvyklého nájemného z předmětných pozemků v daném místě a čase (v rozhodném období). Řečeno jinak, zpochybnil-li dovolatel uplatněnými dovolacími námitkami uvedený (skutkový) závěr, jejž odvolací soud opřel o výsledky provedeného dokazování, tedy především o odborné posouzení zjištěných skutečností znalkyní Ing. Dianou Novákovou, resp. jí vypracovaným znaleckým posudkem, napadl správnost hodnocení provedených důkazů, tj. řešení otázky skutkové a nikoli právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či z 22. listopadu 2022, sp. zn. 26 Cdo 893/2022; dále viz též usnesení Ústavního soudu z 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Výtka nesprávného právního posouzení věci (konkrétně posouzení výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků v rozhodném období bez právního důvodu) je tedy v daném případě ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění (provedeného hodnocení důkazů). Uvedené přitom v plném rozsahu platí i pro předkládanou otázku souladu postupu znalkyně s ustanovením §2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů; i řešení této otázky totiž spadá primárně do oblasti hodnocení důkazu dotčeným znaleckým posudkem. V této souvislosti lze jen dodat, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v úvaze, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, z 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, z 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, a ze 14. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, na nějž odkázal i dovolatel v dovolání). Přitom samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm citovanou prejudikaturu).
Nad rámec uvedeného dovolací soud i přesto pro úplnost podotýká, že určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o nájemném obvyklém v místě a čase založen na výši nájemného ze srovnatelných nemovitostí. Nejvyšší soud však již v minulosti připustil i možnost opřít se v případě nedostatku potřebného srovnávacího materiálu (zda šlo o takový případ i v poměrech souzené věci je přitom opět otázka skutková, nikoli právní) mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, na něž dovolatel v dovolání rovněž odkázal, z 1. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a z 3. května 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018 /ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 28. července 2020, sp. zn. IV. ÚS 2124/19/).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom tuto vadu (nedostatek vymezení /způsobilého/ dovolacího důvodu), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu