ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1524.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1524/2023-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce T. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) R. K. , narozenému XY, bytem XY, 2) E. B. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, PSČ 150 00, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 28/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, č. j. 7 Cmo 52/2022, 7 Cmo 221/2022-251, ve znění usnesení ze dne 20. 2. 2023, č. j. 7 Cmo 52/2022, 7 Cmo 221/2022-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 3. 11. 2016 domáhá po žalovaných zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím jako části kupní ceny ze smlouvy o převodu podílu ve společnosti L., identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“).
[2] Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. Ncp 544/2018-146, bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy (výrok I.), a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze (výrok II.).
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 75 Cm 28/2019-198, ve znění usnesení ze dne 1. 11. 2021, č. j. 75 Cm 28/2019-215, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
[4] K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 182.150 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[6] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[7] Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud:
1/ „ nesprávně vyložil otázku řádného uplatnění nároku na slevu z kupní ceny ve výši minimálně 1.041.200 Kč,
2/ se nevypořádal s odkazem dovolatelů na druhý odstavec ustanovení §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanovuje, že z vlastní nepoctivosti nikdo nemůže mít prospěch, přičemž dovolatelé dovozovali, že žalobce se v posuzovaném obchodním případu choval nepoctivě (jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti, se počítá mezi případy zneužití práva),
3/ vadně posoudil řádně uplatněnou námitku dovolatelů, že způsobila-li jedna strana neplatnost právního jednání, nemůže se jí ve svůj prospěch dovolávat. Dle judikatury Ústavního soudu existuje zásadní ochrana osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav (viz nález Ústavního soudu ČR judikovaný pod sp. zn. II. ÚS 3/06) a ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil, přičemž v dané věci by nedošlo k úhradě poslední části kupní ceny bez toho, aniž by žalobce prostřednictvím svého právního zástupce neubezpečil žalované, že z jeho strany došlo k poskytnutí řádné slevy z kupní ceny v požadované výši,
4/ se nevypořádal s tvrzením, že podepsaný dodatek č. 1 fakticky svým obsahem naplňuje znaky dohody o narovnání, přičemž dovolatelé jako důkaz výslovně ve svém vyjádření ze dne 1. 6. 2018 navrhovali tento provést prostřednictvím výzvy soudu společnosti k jeho předložení v originálním vyhotovení,
5/ vadně vypořádal otázku pasivní věcné legitimace dovolatelů alespoň co do části předmětu řízení, když je zcela nelogické, aby svědek J. Č., i pokud by byl osobně úhradcem poslední zaplacené částky, části kupní ceny (což nadto nebyl, jak vyplynulo z provedeného dokazování), hradil v součtu více, než kolik by připadalo z kupní ceny na jeho podíl na společnosti,
6/ zcela pominul obranu proti žalobnímu návrhu uplatněním jednostranného započtení řádně uplatněného nároku na slevu z kupní ceny oproti žalovanému nároku, a to v plné výši 1.041.200 Kč, čímž případný nárok žalobce v plném rozsahu zanikl, kdy předmětný zápočet uplatnili dovolatelé v podaném odvolání ze dne 24. 10. 2021, a
7/ nedostatečně odůvodnil napadený rozsudek, který je proto nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces,“
přičemž (podle přesvědčení dovolatelů) „je napadené rozhodnutí ze shora uvedených důvodů v rozporu s příslušnými právními předpisy a ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu“, k čemuž dovolatelé odkazují na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017.
[8] Výhrady dovolatelů formulované pod body 1/ - 2/ a 4/ - 7/ dovolání přípustným učinit nemohou, neboť jejich prostřednictvím dovolatelé nepředkládají Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí spočívalo a která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
[9] Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[10] Dovolateli odkazované usnesení sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 se přitom z otázek souvisejících se vznesenými námitkami zabývá jedině (a to pouze okrajově) porušením práva na spravedlivý proces v důsledku řádně neodůvodněného soudního rozhodnutí (k tomu viz dále odstavec 12).
[11] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka výše vypočtená pod bodem 3/. Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že k účinnému poskytnutí slevy z kupní ceny ve výši 500.000 Kč pro každého z žalovaných nedošlo z toho důvodu, že nebyla dodržena požadovaná forma právního jednání (písemná forma s úředně ověřenými podpisy smluvních stran). Z rozhodnutí soudů obou stupňů ani z obsahu spisu se přitom nepodává, že by tato vada byla způsobena žalobcem. Podle §237 o. s. ř. je pak jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[12] A konečně, ze zbývajícího obsahu dovolání se podává, že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelné. Tato námitka však dovolání přípustným učinit nemůže, neboť jejím prostřednictvím dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají toliko vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[13] Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných, než dovolateli uplatněných důvodů, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[14] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto, a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[16] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z odměny zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 27. 4. 2023) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 12.300 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Dovolací soud tak přiznal žalobci k tíži žalovaných celkem 12.600 Kč, přičemž každého z žalovaných zavázal k úhradě této částky v rozsahu ½ - podle poměru výše požadovaného plnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu