ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2730.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2730/2022-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Lukáše Holého , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčního správce dlužníka S. P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) K. V. , narozenému XY, bytem XY, 2) V. K. , narozenému XY, bytem XY, a 3) Z. M. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Jitkou Havlénovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, PSČ 110 00, o ručení jednatelů za splnění dluhů společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 103/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 28/2021-151, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu 12. 7. 2018 domáhá určení ručení jednatelů společnosti S. P. (dále jen „společnost“) podle §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 80 Cm 103/2018-91, určil ručení žalovaných (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalování dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatelé k přípustnosti dovolání uvádí, že „rozsudek soudu II. stupně závisel na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Posuzováno dle obsahu dovolání (dovolatelé sami žádnou otázku neformulují) mají dovolatelé za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, „zda je možno zaměňovat práva a povinnosti jednatele s právy a povinnostmi společníka s ručením omezeným“ a „zda je při určení, že členové statutárního orgánu obchodní korporace ručí za její závazky, nutné zkoumat, v jaké míře každý z nich porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.“
[7] Dovolatelé – s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 7 Cmo 89/94 – brojí proti postupu odvolacího soudu, který dle jejich mínění zaměnil práva a povinnosti jednatelů s právy a povinnostmi společníků. Tvrdí, že na valné hromadě společnosti konané dne 26. 11. 2015 byli z funkce jednatelů odvoláni a od tohoto data je tak nemohla stíhat povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Soudy obou stupňů měly pochybit, pokud dovozovaly, že dovolatelé při následujících událostech, kdy se společnost dostala do úpadku, porušovali povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, neodvraceli-li hrozící úpadek společnosti. Skutečnost, že dovolatelé byli v rozhodném období i společníky společnosti, je dle jejich názoru nepodstatná a nemůže jim být kladena k tíži, neboť „povinnost společníka společnosti s ručením omezeným je nutno odlišit od jednatele takové společnosti, a to i tehdy, jestliže společník vykonává funkci jednatele.“
[8] Tato námitka dovolatelů však přípustnost dovolání založit nemůže. Je tomu tak proto, že dovolatelé při její formulaci vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn před soudy obou stupňů. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, totiž uzavřely, že zápis z valné hromady ze dne 26. 11. 2015, na které měli dovolatelé být odvoláni z funkce jednatelů, byl antedatován a dovolatelé toho dne nebyli z funkce jednatelů společnosti odvoláni. K odvolání dovolatelů z funkce jednatelů společnosti mělo podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dojít až 14. 2. 2017. V době hrozícího úpadku společnosti tak dovolatelé stále byli jednateli společnosti a stíhala je povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Na vyřešení otázky, zda je možno zaměňovat práva a povinnosti jednatele s právy a povinnostmi společníka s ručením omezeným, tak napadené rozhodnutí nespočívá.
[9] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 155/2021, a ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 35/2021).
[10] Jen na okraj a bez vlivu na závěr o přípustnosti dovolání lze zmínit, že poukaz na usnesení ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2288/2021, ve kterém Nejvyšší soud – podle mínění dovolatelů – „celou záležitost přezkoumával“ a „platnost a konání valné hromady společnosti nikterak nerozporoval“, není přiléhavý. Nejvyšší soud se v citovaném usnesení valnou hromadou konanou 26. 11. 2015 vůbec nezabýval.
[11] Uvádějí-li nadto dovolatelé, že „v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že se valná hromada neměla uskutečnit“ (ačkoliv odvolací soud uvádí, na základě jakých provedených důkazů k tomuto závěru dospěl), pak (nepřípustně) zpochybňují hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, které však (s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[12] Prostřednictvím druhé dovolací námitky dovolatelé brojí proti postupu odvolacího soudu, který určil, že všichni z dovolatelů ručí za (ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu specifikované) dluhy společnosti společně a nerozdílně. Podle názoru dovolatelů „posouzení rozsahu a závažnosti porušení povinností každého z jednatelů představuje jednu z podmínek pro určení ručení členu statutárního orgánu podle §68 z. o. k.“
[13] Nejvyšší soud (ač dovolatelé k předpokladům přípustnosti uvádějí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených) nepřehlédl, že v obecné poloze se k otázce proporcionality sankčního ručení podle §68 z. o. k. již vyjadřoval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, ve kterém formuloval závěr, podle něhož jedním z předpokladů vzniku ručitelského závazku podle §68 z. o. k. je proporcionalita této sankce k významu a závažnosti pochybení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu.
[14] Tato dovolací námitka však přesto dovolání přípustným nečiní. Je tomu tak proto, že v poměrech projednávané věci dovolací soud ( implicite ) vycházel z toho, že porušení péče řádného hospodáře všech tří žalovaných spočívalo ve stejném jednání (či spíše opomenutí), kdy dovolatelé neodvraceli škodu hrozící společnosti. Pakliže odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého dovolatelé porušili povinnost jednat s péčí řádného hospodáře stejnou měrou, a z toho důvodu určil, že všichni dovolatelé odpovídají za dluhy společnosti ve stejném poměru a stejné výši, je jeho právní posouzení v souladu se závěry rozsudku sp. zn. 27 Cdo 1319/2018.
[15] Dovolatelé dále napadají dílčí závěry odvolacího soudu, neboť podle jejich názoru „nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku o určení ručení“. Ve vztahu k této obecné námitce (zahrnující zpochybnění aktivní věcné legitimace žalobce) však neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo. Nepředkládají-li dovolatelé Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá, nemůže být jejich dovolání (v odpovídající části) přípustné.
[16] A konečně přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolateli tvrzené vady řízení (nepřezkoumatelnost a „nevykonatelnost“ rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[17] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto, a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[19] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z odměny zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 31. 8. 2022) podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaných celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 1. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu