ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3348.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 3348/2023-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně ARKUS, akciová společnost v likvidaci , se sídlem v Plzni, Solní 278/4, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 44444133, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. Josefu Doupovcovi , narozenému 17. 3. 1947, bytem v Klatovech, Tyršova 447, PSČ 339 01, zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o zaplacení 7.762.785 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 142/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2023, č. j. 6 Cmo 4/2016-880, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 48.012,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou soudu dne 25. 8. 2004 se žalobkyně po žalovaném domáhala (po rozšíření žaloby) zaplacení 14.800.000 Kč s příslušenstvím.
[2] Rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 44 Cm 142/2004-539, Krajský soud v Plzni žalobě vyhověl co do částky 9.583.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a zamítl žalobu ohledně částky 5.217.000 Kč (výrok IV).
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu 7.762.785 Kč potvrdil a v rozsahu 1.820.215 Kč změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
[4] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Cmo 4/2016-612, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 Cdo 3955/2017-691, zrušil a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 4/2016-732, kterým Vrchní soud v Praze „ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit“ žalobkyni 9.583.000 Kč a ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok bod 1/), „ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení“ změnil tak, že žalobu co do zaplacení úroku z prodlení z částky 9.583.000 Kč od 4. 10. 2008 do zaplacení zamítl (první výrok bod 2/), a rozhodl o nákladech „odvolacího i dovolacího“ řízení (druhý výrok), Nejvyšší soud v bodu 1/ výroku I. a ve výroku II. zrušil rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1237/2021.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“ nebo „občanský soudní řád“), neboť zčásti neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), pročež (v této části) v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat, a ve zbývající části proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[7] Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[8] Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh.
[9] Nejvyššímu soudu dovolatel předestřel dvě právní otázky, a sice:
1/ zda zrušením rozsudku odvolacího soudu (případně i rozsudku soudu prvního stupně) v dovolacím řízení zaniknou účinky promlčení žalobou uplatněného nároku, pokud účinky promlčení nastaly po právní moci rozsudku (před jeho zrušením dovolacím soudem), a
2/ zda zrušením rozsudku odvolacího soudu (případně i rozsudku soudu prvního stupně) v dovolacím řízení může dojít ke zhoršení právního postavení dovolatele, pokud ke zrušení rozsudku došlo pouze na základě dovolání dovolatele, o jehož právní postavení se jedná.
[10] K předpokladům přípustnosti dovolání však dovolatel uvedl toliko, že „Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy v této části zcela nepřezkoumatelný. Lze tedy jen těžko uvést, zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaný se spíš kloní k tomu, že se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když promlčení podle ust. §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno opakovaně a judikatura je konzistentní. Žalovaný nevylučuje, že odvolací soud ve svých úvahách řešil i další právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, ale z odůvodnění rozsudku to není možné pro absenci argumentace zjistit.“.
[11] K tomuto vymezení předpokladů přípustnosti ve vztahu k první dovolací otázce Nejvyšší soud předně odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, podle kterých „úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné. Povinnost vymezit shledané podmínky přípustnosti je v zákoně již více než čtyři roky, daný zákonný požadavek není přehnaně komplikovaný a jakékoli nejasnosti lze vyřešit nahlédnutím do judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k této otázce (viz výše). Stěží si lze představit advokáta či osobu s právním vzděláním, která by při míře pečlivosti, jež by odpovídala významu věci předkládané vrcholné soudní instanci, nedokázala formulovat dovolání v souladu se zákonnými požadavky.“.
[12] Nadto dovolatel přehlíží, že (i kdyby dovolací soud akceptoval, že dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání formuluje tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, (nejen) o kterou právní otázku jde, (ale i) od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu (vymezené buď specifikovanými rozhodnutími a nebo konkrétní právní argumentací), se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1524/2023, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Ve vztahu k první dovolací otázce dovolání žádné vymezení „ustálené rozhodovací praxe“ neobsahuje.
[13] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[14] Dovolatel při vymezení předpokladů přípustnosti měl vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16].
[15] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[16] Nedostatek vymezení přípustnosti (této části) dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež – v souvislosti s první dovolací otázkou
– brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost (této části) dovolání.
[17] Ve vztahu k druhé dovolací otázce dovolatel podle obsahu dovolání poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, a tvrdí, že i v civilním soudním procesu se uplatní zásada zákazu reformationis in peius.
[18] Ani tato námitka však dovolání přípustným nečiní. Jejím prostřednictvím totiž dovolatel brojí proti skutečnosti, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobkyně nepodala do tří měsíců od právní moci (posléze k odvolání žalovaného zrušeného) rozsudku č. j. 6 Cmo 4/2016-732, návrh na jeho výkon.
[19] Na řešení otázky, zda po vydání napadeného rozhodnutí začne znovu běžet lhůta pro jeho výkon podle §408 odst. 2 obch. zák., však napadené rozhodnutí nespočívá, neboť tato otázka může mít význam až v (případném) vykonávacím řízení; její řešení se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016, ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 765/2022, a ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2174/2022).
[20] A konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, podle které je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Dovolatel totiž jejím prostřednictvím nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, a jež by splňovala kritéria §237 o. s. ř. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je (toliko) vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž k těmto vadám Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné, avšak samy o sobě tyto vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a o. s. ř.).
[21] Napadené rozhodnutí ostatně nepřezkoumatelností ani netrpí, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 40/2016.
[22] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 12. 10. 2023) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 39.380 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 8.332,80 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 48.012,80 Kč.
[23] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu