ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3650.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 3650/2023-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky K. M. , zastoupené Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, PSČ 466 01, za účasti 1) H. S. , zastoupené JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, PSČ 466 01, a 2) Stavebního bytového družstva LIAZ , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Želivského 3993/13, PSČ 466 05, identifikační číslo osoby 00042226, zastoupeného Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem, se sídlem v Chrastavě, Bílokostelecká 186, PSČ 463 31, o určení vlastníka členského podílu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 54/2018, o dovolání H. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, č. j. 6 Cmo 186/2022-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 16. 8. 2013 podaným u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou se navrhovatelka domáhala jednak určení vlastnického práva k členskému podílu ve Stavebním bytovém družstvu LIAZ (dále jen „družstvo“), se kterým je spojeno právo užívání družstevního bytu č. 16 o velikosti 1+5 v 8. podlaží domu č. p. XY na adrese XY (dále jen „byt“), jednak, aby H. S. byla uložena povinnost vydat navrhovatelce v návrhu specifikované movité věci.
[2] Řízení bylo původně vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, který ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 19 C 286/2013-135. Tento rozsudek byl k odvolání navrhovatelky usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2018,
č. j. 35 Co 222/2017-153, v části o určení vlastnického práva k členskému podílu, zrušen a věc byla v tomto rozsahu postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Okresní soud v Jablonci nad Nisou na to usnesením ze dne 21. 9. 2018, č. j. 19 C 286/2013-173, návrh o určení vlastnického práva k členskému podílu v družstvu vyloučil k samostatnému řízení.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 8. 2022, č. j. 38 Cm 54/2018-261, určil, že navrhovatelka je vlastníkem členského podílu v družstvu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
[4] Jedná se již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí zamítavé usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 6 Cmo 60/2020-179, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] K odvolání H. S. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, výrok III. a IV. změnil co do náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala H. S. dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Dovolatelka namítá, že napadené usnesení spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice – posuzováno podle obsahu dovolání – platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu ze dne 18. 7. 2011 (dále jen „smlouva“). Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož je smlouva absolutně neplatná pro její neurčitost, jelikož neobsahuje podstatné náležitosti tohoto právního jednání, konkrétně určení, zda jde o převod úplatný či neúplatný. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3061/2017 a usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněné pod č. 16/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2010“), ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4908/2017, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2754/2018.
[8] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k platnosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se podává:
1) Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu lze platně uzavřít i ústně.
2) Otázkou, zda může být smlouva, pro kterou zákon nestanoví nebo některou ze smluvních stran není požadována písemná forma, uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zásadně není vyloučeno, aby účastníci uzavřeli smlouvu zčásti písemně a zčásti ústně.
3) Uvedený závěr se plně prosadí také ve vztahu ke smlouvám o převodech členských práv a povinností v bytových družstvech, neboť platí, že účastníci písemně uzavřené smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu smí výši či formu úplaty dohodnout ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný.
4) Ačkoli tedy platí, že jednou z obligatorních obsahových náležitostí smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je i stanovení toho, zda je převod úplatný, či bezúplatný, je nutné respektovat, že v písemné části smlouvy nemusí být zachyceno, zda jsou členská práva a povinnosti převáděny za úplatu, či bezúplatně (a této okolnosti je také třeba přizpůsobit dokazování, které je v řízeních o určení členství v bytových družstvech ovládáno vyšetřovací zásadou).
Srovnej R 16/2010 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3061/2017, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněné pod č. 31/2012 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1786/2011, ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1294/2015, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, sp. zn. 27 Cdo 4908/2017, ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 218/2018, sp. zn. 27 Cdo 2754/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3758/2019 a ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2873/2022, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, sp. zn. 29 Odo 225/2001 a sp. zn. 27 Cdo 3061/2017.
[9] Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že výkladem právního jednání, ani se zřetelem ke všem okolnostem a následnému chování stran, nebyla zjištěna skutečná vůle stran ohledně určení, zda se mělo jednat o převod úplatný, či neúplatný.
Dospěl-li za těchto okolností odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy pro absenci podstatné obsahové náležitosti podle §1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je tento závěr plně v souladu s citovanou judikaturou.
[10] Tvrdí-li dovolatelka, že šlo o převod úplatný na základě prohlášení o vzájemném vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu, které bylo součástí smlouvy, zpochybňuje tím skutkový závěr, ze kterého odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí a podle něhož smyslem tohoto prohlášení v poměrech projednávané věci nebylo vyjádřit úplatnost převodu, ale vypořádat vztahy mezi stranami smlouvy (mezi dovolatelkou a navrhovatelkou) na straně jedné a družstvem na straně druhé. Potud jde o situaci odlišnou od té, která byla posuzována v R 16/2010.
[11] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[12] Ve zbývajícím rozsahu představuje dovolání toliko polemiku se skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu (ohledně vydržení práva, jednání dovolatelky v rozporu s dobrými mravy, právního důvodu bydlení navrhovatelky nebo přispívání navrhovatelky na náklady bydlení), nicméně dovolatelka žádným způsobem neformuluje, v čem spatřuje naplnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání.
[13] Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, že postupoval v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, poukazuje na údajné vady řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by v souvislosti s tím otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tyto námitky tak dovolání přípustným nečiní.
[14] O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu