ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.961.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 961/2023-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně STA – CON s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Neklanova 120/18, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 26691728, zastoupené Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem, se sídlem v Praze 10, U Hranic 1384/9, PSČ 100 00, proti žalovanému Ing. arch. Josefu Pannovi , narozenému 23. 8. 1967, bytem v Praze 6, Bachmačské náměstí 334/6, PSČ 160 00, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 766.523 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 72/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022,
č. j. 6 Cmo 238/2021-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 14.132,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou soudu 21. 2. 2019 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení 766.523 Kč z titulu ručení za dluh již zaniklé Flash Crest Investment Czech Republic s. r. o. „v likvidaci", identifikační číslo osoby 27878996 (dříve PxP studio s. r. o.; dále jen „společnost“), podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Pohledávka žalobkyně za společností (za níž má žalovaný ručit) byla představována úroky z prodlení z nároku na vydání bezdůvodného obohacení přiznaného žalobkyni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 32 Cm 137/2009-335, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 1 Cmo 138/2015-464.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-166, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-177, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 615.259 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 151.264 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil opravné usnesení (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 615.259 Kč zamítl, a ve výroku II. jej potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek (čtvrtý výrok).
[4] Proti výrokům druhému, třetímu a čtvrtému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Odvolací soud výrok o zamítnutí žaloby postavil na závěrech, podle nichž:
1) Promlčecí doba nároku na vydání bezdůvodného obohacení počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy žalobkyně mohla požádat o vydání bezdůvodného obohacení. V projednávané věci tak promlčecí doba nároků žalobkyně začala běžet 20. 5. 2008
a 21. 11. 2008 a uplynula po deseti letech.
2) Povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá hlavní závazek (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006; 21 Cdo 682/2006, a ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007).
3) Podání žaloby proti ručiteli nevylučuje promlčení hlavního závazku, žalovaný by tak námitku promlčení mohl uplatnit i tehdy, uplynula-li promlčecí doba až v průběhu řízení o projednávané věci, neboť žádné nalézací ani exekuční řízení vůči společnosti již neběželo.
4) Úprava §640 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v projednávané věci není použitelná, neboť podle §3036 téhož předpisu platí, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
[7] Dovolatelka se domnívá, že její dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má spočívat na otázkách hmotného práva, a sice:
1) zda lze použít §640 o. z. na právo, které vzniklo před účinností občanského zákoníku, avšak bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu až po nabytí jeho účinnosti, o níž se dovolatelka domnívá, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, a
2) zda promlčení hlavního závazku (nároku na vydání bezdůvodného obohacení) má bez dalšího za následek promlčení příslušenství této pohledávky (úroků z prodlení), při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4179/2007, podle něhož platí, že promlčení úroků může běžet samostatně, v případě důvodně uplatněné námitky promlčení týkající se jistiny lze však věřiteli přiznat úroky z prodlení pouze do okamžiku, k němuž je jistina promlčena, nejsou-li již vzhledem k okamžiku počátku prodlení (a vzniku práva na jejich úhradu) také promlčeny.
[8] První dovolací otázka dovolání přípustným nečiní, neboť dovolatelka při její formulaci přehlíží, že Nejvyšší soud se již použitelností úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 zabýval například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněném pod číslem 47/2023 Sb. rozh. obč., v němž při výkladu §3036 o. z. dovodil, že:
1) Účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik, a trvání za účinnosti nového občanského zákoníku, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy.
2) Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle §3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení. Tyto předpisy se tak bez omezení použijí na režim plynutí času, včetně např. stavení, přerušení a dalších institutů, které se k plynutí času vztahují.
[9] Závěr odvolacího soudu, podle něhož se na právní vztah vzniklý před 1. 1. 2014 nemůže použít ustanovení §640 o. z., je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
[10] K druhé dovolací otázce dovolatelka uvádí, že není správný názor odvolacího soudu, podle něhož byl jí citovaný závěr rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 překonán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněným pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“). V R 10/2014 se Nejvyšší soud otázkou promlčení nároku na úhradu úroků z prodlení totiž vůbec nezabýval.
[11] Dovolatelka je toho názoru, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastává bez zbytečného odkladu poté, co byl dlužník věřitelem vyzván k vydání bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na to, že již začala běžet promlčecí doba nároku na vydání bezdůvodného obohacení (dovolatelka k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009).
[12] V poměrech projednávané věci je dovolatelka přesvědčena, že úroky z prodlení se začaly promlčovat až následujícím dnem po dni, kdy se společnost dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, tedy od 18. 8. 2008 a 29. 7. 2009.
[13] Ani druhá dovolací otázka dovolání přípustným nečiní. Odvolací soud nezaložil své právní posouzení pouze na úvaze, podle níž má promlčení hlavního závazku bez dalšího za následek i promlčení úroku z prodlení, nýbrž též na závěru, podle něhož promlčecí doba závazku společnosti vůči žalobkyni (za nějž má žalovaný ručit) plyne i během řízení, jehož předmětem je uložit žalovanému povinnost plnit žalobkyni z titulu ručení za dluh společnosti, a žalovaný může vznést námitku promlčení i tehdy, došlo-li k promlčení pohledávky žalobkyně za společností během tohoto řízení.
[14] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, či ze dne 24. 10. 2018,
sp. zn. 27 Cdo 1286/2018).
[15] Jelikož dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle kterého promlčecí doba závazku společnosti vůči žalobkyni (za nějž má žalovaný ručit) plyne i během řízení, jehož předmětem je uložit žalovanému povinnost plnit žalobkyni z titulu ručení za dluh společnosti, a žalovaný může vznést námitku promlčení i tehdy, došlo-li k promlčení pohledávky žalobkyně za společností během tohoto řízení, nenapadá, a tento závěr obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o tom, že promlčení hlavního závazku má bez dalšího za následek promlčení úroku z prodlení, vliv na výsledek řízení a neprojeví se tudíž v poměrech dovolatelky, i kdyby byl dovolatelkou napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4744/2018, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1863/2020, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 80/2022, nebo ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 650/2022).
[16] Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[18] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 4. 1. 2023) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 11.380 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.452,80 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 14.132,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu