ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.102.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 102/2023-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně MI Estate s.r.o. , IČO 082 94 208, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému V. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, o zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 10/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2022, č. j. 24 Co 210/2022-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.800 Kč k rukám advokáta Mgr. Mateje Dvořáka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 7 C 10/2022-66, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni shora nadepsanou částku s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala částky 60.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný měl užívat společnou nemovitou věc nad rámec spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „nemovitost“), žalobkyně přitom vlastní ideální ¾ nemovitosti, žalovaný zbývající ideální ¼ nemovitosti. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný užívá nemovitost bez právního důvodu od 28. 12. 2020 v rozsahu další ideální čtvrtiny spoluvlastnického podílu, přičemž má žalobkyně za to, že za zmíněné užívání jí přísluší částka 5.000 Kč měsíčně, jež má odpovídat ¼ obvyklé ceny za pronájem celé nemovitosti v daném místě. Předmětné částky se přitom domáhá za rok 2021. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti tvrzení a důkazní dle §101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to zejména stran prokázání, že žalovaný užíval nemovitost ve větším rozsahu, než svědčí jeho spoluvlastnickému podílu, a zároveň že bránil v řádném užívání nemovitosti žalobkyni. Jelikož se žalobkyně bez omluvy nedostavila k jednání před soudem prvního stupně, jmenovaný soud ji ani nemohl poučit dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., pročež mu nezbylo než žalobu ze shora uvedeného důvodu zamítnout.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 24 Co 210/2022-100, potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, stejně jako soud první instance zdůraznil, že žalobkyně netvrdila žádné konkrétní okolnosti, na základě nichž by bylo možné uzavřít, že v předmětné věci se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje, přičemž ji ze zákonných důvodů nemohl poučit o nutnosti doplnit skutková tvrzení postupem dle §213b odst. 1 či 2 o. s. ř. Vedle toho vyložil, že dle soudní praxe je pro závěr, zda dochází k bezdůvodnému obohacení nadužíváním společné věci, významné, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k předmětné nemovitosti, v tomto směru odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021. Krajský soud v Praze se tedy ztotožnil s právními závěry soudu první instance a jeho rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť závěry odvolacího soudu nekorespondují se závěry soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud pochybil, když žalobkyni v odvolacím řízení nepoučil a nevyzval k doplnění žalobních tvrzení dle §213b odst. 1 o. s. ř., čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008. V dovolání nadto vyzdvihuje nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, neb v řízení bylo dostatečně prokázáno, ve vztahu k jaké čtvrtině nemovitosti se žalobkyně nároku domáhá, avšak k těmto tvrzením nebylo zmíněným soudem přihlédnuto.
4. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda je bránění v užívání nemovité věci nadužívajícím spoluvlastníkem nutnou podmínkou pro vznik bezdůvodného obohacení. Odvolací soud přitom při výkladu rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, nezohlednil závěr dovolacího soudu, v němž je uvedeno, že spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno, čímž se od dané judikatury odchýlil.
5. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně, zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
6. K dovolání se negativně vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nedůvodné, pročež navrhl jeho zamítnutí.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není.
11. Nejvyššímu soudu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se při dovolacím přezkumu výhradně otázkami právními (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav (srovnej mimo jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 589/2021). Tvrzení dovolatelky o tom, že nebyl dán důvod pro zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně uvedla dostatečná tvrzení i důkazní návrhy, aby na jejich základě soud mohl rozhodnout, tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k tomu pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, s ohledem na shora zmíněnou zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), není způsobilý.
12. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu nekorektní aplikaci ustanovení §213b o. s. ř., potažmo §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., vystihuje tak případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, a dále v něm citované rozhodnutí). O takový případ však v projednávané věci nejde.
13. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné dodat, že námitce dovolatelky ohledně absence poučení a výzvy k doplnění žalobních tvrzení dle §213b odst. 1 o. s. ř nelze přisvědčit. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4679/2017). Nadto se sluší připomenout, že poučení účastníků řízení podle §213b o. s. ř. přichází v úvahu jen v případě, v němž by uplatnění nových skutečností nebo důkazů nebylo v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a o. s. ř. a že se tohoto poučení již účastníkům nedostalo před soudem prvého stupně (a to i způsobem předvídaným v §101 odst. 3 o. s. ř.). Pokud se tedy žalobkyně bez omluvy nedostavila k jednání před soudem prvního stupně, nemohl ani řečený soud dostát poučovací povinnosti dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V daném směru potom nemohl dovolatelku poučit ani odvolací soud postupem dle §213b o. s. ř. Odvolací soud přitom neměl odlišný právní názor od soudu první instance, když důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek konkrétních tvrzení žalobkyně o současném stavu užívání nemovitosti ve vztahu k oběma spoluvlastníkům, pročež ani nepostupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, jak naznačuje dovolatelka, neboť citované rozhodnutí vycházelo ze zcela odlišného skutkového zjištění a právního posouzení u soudů nižších stupňů.
14. K námitce dovolatelky, že odvolací soud nesprávně interpretoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, stran nutnosti tvrdit bránění v užívání nemovité věci nadužívajícím spoluvlastníkem jako nutnou podmínkou pro vznik bezdůvodného obohacení, dovolací soud uvádí, že na daném závěru napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (na takové konkluzi nezávisí), a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit nutnost rozlišení důkazu nadužívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu na straně jedné a bránění v užívání věci ostatním spoluvlastníkům některým z nich jako pouze jednoho z možných způsobů prokázání nadužívání věci na straně druhé.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu shrnuje judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jež se týkají nastolené problematiky, přičemž rovněž zdůrazňuje, za jakých situací nadužívá spoluvlastník nemovitost nad rámec svého podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Nelze však přehlédnout, že zmíněné úsudky vycházející ze shora uvedeného rozhodnutí jsou toliko východiskovou teoretickou tezí k dalšímu právnímu posouzení (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu), které však nemohl odvolací soud učinit, jelikož žalobkyně nepřednesla dostatek konkrétních tvrzení, z nichž by bylo možno zjistit takový skutkový stav, jež by mu další právní posouzení umožňoval, pročež odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek konkrétních tvrzení o nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným. Dovolatelkou položená shora uvedená otázka tedy není pro výsledek sporu relevantní, neboť i kdyby se odvolací soud vskutku dopustil nesprávného výkladu naznačeného rozsudku, na výsledku sporu by to ničeho nezměnilo.
16. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li dovolatelka dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 téže vyhlášky má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.800 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu