ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.298.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 298/2023-1268
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 392/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2022, č. j. 19 Co 403/2022-1075, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2022, č. j. 19 Co 403/2022-1075, se ve výroku II. ruší ; současně se v části výroku II., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ruší rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 2021, č. j. 7 C 392/2019-1009, ve znění opravného usnesení ze dne 24. února 2022, č. j. 7 C 392/2019-1036, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 7 C 392/2019-1009, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2022, č. j. 7 C 392/2019-1036, zastavil řízení ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.) a nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 119.574,12 Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 19 Co 403/2022-1075, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku II. týkající se pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II. ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.). Dále rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku II. co do pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, jakož i ve výroku III., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 2 zákona o půdě). K otázce aktivní věcné legitimace žalobce soudy nižších instancí uvedly, že uplatněný nárok ve výši 1.662.509,37 Kč nabyl od L. P. coby původní oprávněné osoby pan K. S. (ročník XY), děd žalobce, na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2003 (soudy obou stupňů a dovolatelkou nesprávně uvedeno datum 30. 6. 2003). S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přitom dovodily, že byť lze žalobce ohledně nároku na vydání náhradních pozemků v uvedené hodnotě považovat za postupníka, na kterého by se vztahovala k 31. 12. 2005 tzv. restituční tečka, současně je závětním dědicem restitučních nároků L. P., a tudíž restituční nárok žalobce k 31. 12. 2005 nezanikl, a to ani v hodnotě žalobci postoupené pohledávky. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu těch požadovaných náhradních pozemků, u nichž neshledaly existenci zákonem stanovených překážek jejich vydání žalobci, a jichž se nedotýkalo zpětvzetí žaloby učiněné v průběhu odvolacího řízení.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II.) podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že žalobou vymezený restituční nárok žalobce zanikl ke dni 31. 12. 2005, jelikož tento nárok byl na právního předchůdce žalobce převeden ze strany L. P. smlouvou o postoupení pohledávky a nedošlo k jeho včasnému uplatnění. Jestliže daný nárok ze zákona zanikl k 31. 12. 2005, nemohlo dle názoru žalované později (v době, kdy již byl nárok prekludovaný) dojít k jeho obnově pouze na základě toho, že se právní předchůdce žalobce stal dědicem L. P. ve vztahu k restitučním nárokům vyplývajícím ze zcela jiných rozhodnutí pozemkového úřadu, které L. P. za svého života nepostoupila a disponovala jimi až do své smrti. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), tak spatřuje v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda se tím, že se konkrétní osoba stane dědicem osoby oprávněné dle zákona o půdě a získá tak určité nevypořádané restituční nároky, obnovuje restituční nárok za jiné odňaté a nevydané pozemky, které tato osoba získala od dané oprávněné osoby postoupením, a jenž ze zákona zanikl pro jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě. Poukazuje též na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má totiž za to, že nárokovaný náhradní pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není vhodný k převodu oprávněné osobě, neboť se nachází v oblasti archeologického naleziště. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc výroku II. rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobce a následně na třetí osoby, což může vést při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobci, k dalším soudním sporům.
5. Žalobce s dovoláním nesouhlasil. Vyzdvihl, že k postoupení žalovaného nároku došlo mezi osobou oprávněnou a jejím přímým dědicem, pročež na žalobce je třeba pohlížet jako na dědice, nikoli jako na spekulanta, vůči kterému se aplikuje tzv. restituční tečka. Podotkl rovněž, že za stejné skutkové situace bylo vyhověno žalobě ve věci R. V., přičemž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10 Co 541/2016-214, proti němuž podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), odmítnuto. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalované je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky, zda uplynutím lhůty stanovené ustanovením §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. zaniká nárok na převod náhradních pozemků, jež žalobce získal od původní oprávněné osoby na základě smlouvy o postoupení pohledávky, stal-li se žalobce později dědicem téže oprávněné osoby ve vztahu k restitučním nárokům, které nebyly předmětem dané postupní smlouvy. Na rozdíl od mínění žalované považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované, jež je pro výše předestřenou právní otázku přípustné, je i opodstatněné.
12. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
13. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle části třetí, článku V. „Změna zákona č. 229/1991 Sb.“ zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 253/2003 Sb.“), oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový úřad, oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit u Pozemkového fondu poprvé (§13 odst. 6 zákona o půdě). Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká (§13 odst. 7 zákona o půdě).
16. Podle článku VI. „Přechodné ustanovení“ zákona č. 253/2003 Sb. pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005.
17. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (vycházející především ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněném pod číslem 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl mj. zrušen článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zánik nároku na náhradní pozemek podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2171/2011, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008, či ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007). „Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě §33a a §524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz závěr shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
18. Judikatura dovolacího soudu dále dovodila, že úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku práva postupníků na náhradní pozemek, lze vztáhnout pouze na skupinu postupníků, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a nikoli na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009).
19. V posuzovaném případě – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá – získal právní předchůdce žalobce (K. S., ročník XY) pohledávku, o niž jde v přítomném řízení, dne 25. 6. 2003 postoupením od původní oprávněné osoby L. P. Tato pohledávka tudíž následně nemohla být a ani nebyla zahrnuta do aktiv dědictví po L. P., zesnulé dne 8. 2. 2006 (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 26 D 216/2006). V rozsahu postoupeného restitučního nároku tak žalobce získal pouze restituční nárok samý a nikoli též status původní oprávněné osoby. Nabyl-li žalobce v rámci dědického řízení po zesnulé L. P. další neuspokojené restituční nároky, které předmětem postupní smlouvy nebyly, nemohlo dojít ke změně právního postavení žalobce vůči restitučnímu nároku nabytému již dříve postoupením. Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob (včetně jejich dědiců), přičemž citovaný nález Ústavního soudu neposkytuje prostor pro modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou, stane-li se tentýž subjekt dědicem jiných restitučních nároků, jichž se daná postupní smlouva netýkala. K nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu směřuje výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, pro jejíž aplikaci je požadováno, aby – stručně řečeno – postupník restitučního nároku podle zákona o půdě provozoval zemědělskou činnost, respektive předmětem podnikání postupníka byla zemědělská výroba (k tomu blíže srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Ve světle výše uvedeného se sluší konstatovat, že závěr rozsudku odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku neobstojí, jestliže odvolací soud dovodil status žalobce coby dědice původní oprávněné osoby en bloc vůči všem dosud neuspokojeným restitučním nárokům, jimiž žalobce disponuje, bez ohledu na právní důvod nabytí jednotlivých restitučních nároků, přičemž se důsledně nezabýval ani tím, zda jsou v projednávané věci dány mimořádné okolnosti (viz opětovně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jež by umožňovaly rozhodnout ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek. Z obsahu spisu se do současné doby ani nepodává, že by postupník ze smlouvy uzavřené dne 25. 6. 2003, pan K. S. (ročník XY), byl v poměru k oprávněné osobě osobou vyjmenovanou v ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, na niž by se v souladu s ustanovením §13 odst. 8 zákona o půdě, vztahovala výjimka z pravidla o zániku práva na převod náhradního pozemku ke dni 31. 12. 2005 (§13 odst. 6 a 7 zákona o půdě). Jmenovaný sice byl závětí L. P. (oprávněné osoby, jíž vznikl nárok na náhradní pozemek) ustanoven dědicem (viz notářský zápis sepsaný dne 4. 12. 2001 notářem JUDr. Eduardem Kyšperským, NZ 282/2001, N 294/2001), nicméně zemřel dříve než zůstavitelka. Dědicem oprávněné osoby pak sice byl K. S. (ročník XY), nicméně ten zemřel dne 19. 5. 2012. Právní účinky spojené s osobou dědice oprávněné osoby dle ustanovení §13 odst. 8 písm. a) zákona o půdě, se tak nemohou vztahovat na žalobce, jenž není postupníkem ze smlouvy o postoupení pohledávky (restitučního nároku), jež by zakládala právo na jeho uspokojení vydáním náhradního pozemku, a současně dědicem oprávněné osoby, které takové právo náleželo. Může však být nositelem práva na vydání náhradního pozemku, pokud by jako třetí v dědické posloupnosti, jenž zdědil postoupený restituční nárok, odvozoval své právo od postupníka (K. S., ročník XY, zemřelého dne 26. 8. 2005), který by byl osobou, jež byla v poměru k osobě oprávněné dle ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě. Pokud totiž postupník zemřel v době před nastoupením účinků tzv. restituční tečky a byl osobou definovanou v citovaném ustanovení, pak by jeho právo v kvalitativně nezměněné podobě přešlo postupně na jeho dědice.
20. K argumentaci odvolacího soudu stran aktivní věcné legitimace žalobce s ohledem na rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 78/2016 ve věci R. V., jenž uplatňoval tytéž nároky ze stejných rozhodnutí, jeví se vhodným zdůraznit, že i v tomto směru jsou závěry odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné, neboť odvolací soud, respektive soud prvního stupně, se ve svých úvahách nikterak nevypořádal s okolností tvrzenou žalovanou, že R. V. na rozdíl od žalobce přijal částku 1.662.509,37 Kč a chtěl dorovnat nároky jen z přecenění rozhodnutí pozemkového úřadu (viz např. bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Poukazuje-li odvolací soud též na rozhodnutí vydaná v řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 135/2016, a to především na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2019, č. j. 10 Co 314/2018-300, sluší se podotknout, že právní názor vyslovený v označeném řízení Krajským soudem v Plzni jakožto soudem odvolacím byl korigován rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2343/2022.
21. Další dovolatelkou nastíněné námitky se již vztahují k otázce „vhodnosti“ pozemku, který žalobce nárokuje k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. Jelikož však doposud nebylo v řízení najisto postaveno, zda uplynutím lhůty stanovené ustanovením §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. zanikl nárok na převod náhradních pozemků, jež žalobce získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky, dovolací soud považuje za předčasné se předestřenými výtkami zabývat. Ostatně bude-li v dalším řízení před odvolacím soudem postaveno najisto, že žalobce v řízení nedisponuje aktivní věcnou legitimací, bude již nadbytečné zabývat se vhodností pozemků požadovaných k převodu žalobci jako pozemků náhradních za pozemky, jež mu nemohly být vydány. Pokud by odvolací soud v dalším řízení dospěl k závěru, že k prekluzi práva žalobce coby postupníka na převod náhradního pozemku nedošlo, přihlédne i k námitkám žalované vztahujícím se k převoditelnosti žalobcem vybraného náhradního pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY.
22. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku II. – potvrzené výrokem II. rozsudku odvolacího soudu – i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
25. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], neboť zrušením napadeného rozhodnutí se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí stal bezpředmětným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, dále pak k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu