ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3475.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3475/2022-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce JUDr. Jiřího Sehnala , se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, správce konkurzní podstaty úpadce KTP Quantum, a.s., identifikační číslo osoby 609 17 601, se sídlem v Náchodě, Lázeňská 373, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení úroku z prodlení z částky 55 038 504,88 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 36/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 23 Co 185/2022-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2022, č. j. 14 C 36/2019-276, ve výroku I. ve znění, že „žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 55 038 504,88 Kč za období od 8. 2. 2019 do 25. 8. 2021, se zamítá“, jako i ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i jen jako „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
3. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
7. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
8. Příslušná pasáž dovolání žalobce – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel – ač již při podání dovolání obligatorně zastoupen advokátem – ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko odkazuje (nadto nepřesně) na dvě z kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (že „právní otázka, o nichž ve věci jde, dosud nebyla řešena dovolacím soudem nebo by měla být řešena jinak“), aniž by však z dovolání (posuzovaném potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, jakou otázku hmotného (nebo procesního) práva považuje dovolatel za v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou, resp. která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, tedy od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
9. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
10. Nad rámec uvedeného sluší se snad k dovolatelem vymezenému důvodu dovolání a v jeho kontextu uplatněné argumentaci [jíž se zpochybňuje postup státu (jeho orgánů) při dalším nakládání s původně zabranými peněžními prostředky (po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 1949/17, jímž byla zrušena rozhodnutí soudů o zabrání finančních prostředků zajištěných v trestním řízení)] obrátit pozornost i na ty důvody rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů – při závěru o absenci bezdůvodného obohacení na straně žalované – nevyloučily možnost reparace případně vzniklé újmy z jiného důvodu (z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jemuž však v tomto řízení žalobcem uplatněný nárok - s ohledem na jeho skutkové vymezení - podřadit nelze (viz body 12. rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s bodem 12. rozsudku odvolacího soudu). Proti tomuto naposled uvedenému závěru pak dovolatel argumentačně ani nebrojí.
11. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – také neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
14. K obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu