ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.350.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 350/2023-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. S. , narozeného XY, bytem XY, b) H. S. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 21/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 23 Co 190/2022-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 8.780,- Kč k rukám jejich zástupkyně, Mgr. Denisy Soukup Hrušákové, advokátky se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 18 C 21/2018-468, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 140.625,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 2. 2018 do zaplacení (výrok I.), dále vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 5.746,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 2. 2018 do zaplacení (výrok II.) a zamítl žalobu co do částky 609.375,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců (výrok III.), jakož i ohledně částky 815.667,- Kč (výrok IV.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobců nahradit rovným dílem žalované náklady řízení ve výši 3.366,- Kč (výrok V.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I., II. a V. rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 23 Co 190/2022-497, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil jen tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci společně a nerozdílně domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 1.062,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 1. 2. 2018 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.366,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 9.144,- Kč (výrok III.).
3. Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí svým třetím rozhodnutím, shodně jako odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci se domáhají zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z nich jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 871.413,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, a to z titulu nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jejich opakovaně podávanou žádostí o vydání kopie části spisu v rámci trestního řízení, v němž se vyšetřovala smrt jejich syna. Soudy nižších stupňů shledaly, že žalobci jakožto poškození v rámci trestního řízení týkajícího se úmrtí jejich syna poprvé požádali ve smyslu ustanovení §65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. ř.“), Policii České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, Službu kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, o poskytnutí kopie videozáznamu z ohledání místa činu a barevné digitální fotodokumentace dne 18. 11. 2010. Policejní orgán nezjistil v případě úmrtí syna žalobců zavinění jiné osoby, pročež věc odložil usnesením ze dne 27. 12. 2013. Zmíněné žádosti ze dne 18. 11. 2010 nebylo vyhověno ani přes její opakované předkládání, uplatňování podnětů k výkonu dohledu a stížností proti usnesení o odložení věci, přičemž jako důvod pro odepření předání kopie videozáznamu bylo uváděno, že předmětný videozáznam není součástí vyšetřovacího spisu nebo že žalobci nejsou jedinými poškozenými ve věci, popřípadě ke sdělení konkrétního důvodu nedošlo. Žalobci měli možnost několikrát nahlížet do trestního spisu a taktéž zhlédnout požadovaný videozáznam. Žalobci obdrželi nárokovaný videozáznam z prvotního ohledání místa činu ve verzi upravené oproti záznamu ve vyšetřovacím spisu s kontrolním prvkem dne 17. 7. 2015, v nezměněné podobě pak se související fotodokumentací až dne 3. 3. 2017.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“), dospěly soudy nižších instancí k závěru, že v přítomné věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, neboť v období od 18. 11. 2010 do 3. 3. 2017 bylo žalobcům odpíráno jejich právo zakotvené v ustanovení §65 tr. ř., ačkoli zde nebyly dány žádné závažné důvody dle ustanovení §65 odst. 2 tr. ř., a tedy žalobcům měly být jimi vybrané materiály vydány bez zbytečného odkladu. Došlo tak k porušení práva žalobců na vyřízení jejich věci v přiměřené lhůtě. Konstatovaly, že nastíněný nesprávný postup způsobil žalobcům nemajetkovou újmu, jelikož vedl ke značnému stavu nejistoty o tom, zda se vyšetřování vede řádně a jaký bude jeho výsledek, respektive jestli není důvod podat podnět k novému vyšetřování. Žalobcům proto dle názoru soudů nižších stupňů náleží náhrada nemajetkové újmy, kterou v důsledku daného nesprávného úředního postupu utrpěli, a to v penězích. Výši této náhrady stanovily za pomoci kritérií upravených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk a s odkazem na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“), uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz . Dovodily, že základní částku odškodnění, která činí 15.000,- Kč za každý rok, tedy celkem 93.750,- Kč, je namístě zvýšit o 25 % vzhledem k zásadnímu významu věci pro žalobce (nenadálá a tragická smrt syna žalobců) a o dalších 25 % pak z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci. Dospěly tudíž k výsledné částce zadostiučinění 140.625,- Kč pro každého z žalobců, ve vztahu k níž žalobě vyhověly. Uvedly, že jsou naplněny rovněž předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jelikož v příčinné souvislosti se shora naznačeným nesprávným úředním postupem vznikla žalobcům škoda v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení, konkrétně na úkony právní služby učiněné za účelem odstranění nesprávného úředního postupu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti akcesorickým výrokům II. a III.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že v posuzované kauze se nejedná o nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk, jelikož orgány činné v trestním řízení na opakované žádosti žalobců o pořízení a předání kopie předmětného videozáznamu a fotografií reagovaly, byť zamítavě (vyjma žádosti poslední), v řádu maximálně jednotek měsíců, přičemž o odškodnění žalobců lze uvažovat pouze ve vztahu k době, jež uplynula od učinění každé jednotlivé žádosti do jejího vyřízení. Podotkla, že mezi vyřízením žádosti a podáním další žádosti byly značné časové proluky, tudíž žalobcům bylo přiznáno odškodnění i za období, kdy nebyli udržováni v nejistotě, zda požadované kopie obdrží. Uvedla, že žalobci měli možnost několikrát do spisového materiálu nahlédnout a navíc poskytnuté kopie trestního spisu nevyužili k ochraně svých případných práv. Zdůraznila rovněž, že od pravomocného odložení dané trestní věci dne 27. 12. 2013 neběželo žádné řízení, v němž by žalobci vystupovali v postavení účastníků řízení, a proto žalobcům nemohla vznikat nevydáním předmětných kopií újma a nelze ani přistoupit k odškodnění jimi identifikované újmy jako odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení. Dále vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně zhodnotil kritéria rozhodná pro stanovení výše zadostiučinění, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 424/2015, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Podle názoru žalované se význam věci pro žalobce plynutím času měnil a minimálně k okamžiku pravomocného odložení příslušné trestní věci nastalo jeho snížení. Připomněla, že obecně trestní řízení pro poškozené nemá zvýšený význam. Poukázala též na procesní pochybení soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího, týkající se vymezení předmětu řízení stranou žalující a opravy prvoinstančního rozsudku v rozporu s ustanovením §164 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili nesouhlasně. Mají za to, že z hlediska neposkytnutí předmětného videozáznamu existuje jeden nepřerušený nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, nikoli několik samostatných „řízení“ o vydání onoho videozáznamu, přičemž opakovaným neoprávněným odmítáním požadavku žalobců na vydání předmětné kopie se zvyšovala újma jím způsobená. Upozornili, že o uplatnění svých procesních práv usilovali i s ohledem na naplnění ústavně zaručeného práva na účinné vyšetřování. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Jde-li o část dovolání žalované, jež směřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 54.684,- Kč, neuplatňuje k ní dovolatelka žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.; v této části dovolání trpí vadami bránícími pokračování v řízení, neboť neobsahuje vymezení důvodu dovolání (jež se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení; viz §241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení skutečností, z nichž dovolatelka dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., nelze ve specifikované části dovolání projednat (k náležitostem dovolání a procesním důsledkům vadného dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v judikatuře Ústavního soud srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., zejména body 38. a 39. odůvodnění stanoviska; toto stanovisko je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
10. Dovolání není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., neboť buď již byly žalovanou nastolené právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, přičemž odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně, anebo žalovaná žádá odpovědět na řešení takových právních otázek, na jejichž posouzení rozsudek odvolacího soudu v přítomné právní věci nezávisí.
11. V přítomné právní věci není rozsudek odvolacího soudu založen na řešení těchto žalovanou formulovaných právních otázek: a) zda za nesprávný úřední postup lze považovat i takovou situaci, kdy osobám s právem nahlížet do spisu byla realizace tohoto práva v širším slova smyslu umožněna až po opakovaných žádostech a zda poškozeným za popsané situace náleží přiměřené zadostiučinění za celé období od podání první žádosti do okamžiku faktického vyhovění poslední žádosti, b) zda dochází ke změně významu pro poškozené v trestním řízení pravomocným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení o odložení věci, c) je kritérium významu ve smyslu ustanovení §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk neměnnou konstantou a lze proto bez zohlednění skutkových okolností uzavřít, že za celé odškodňované období byl význam stejný. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013), je ukotven závěr, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Řešení dovolatelkou formulované otázky ad a) nemá žádný význam v situaci, pokud soudy obou stupňů (odvolací soud akceptací skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně) posuzovaly podmínky pro odškodnění žalobců v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neopodstatněném bránění žalobcům realizovat právo nahlížet do spisu, jehož součástí je i právo pořizovat si ze spisu kopie a výpisy, který permanentně trval a nebyl rozdělen, jak dovolatelka naznačuje, na období, kdy jednotlivé žádosti žalobců policejní orgán vyřizoval, a na období od zamítavého vyřízení jednotlivé žádosti a podání žádosti opakované. Ani na řešení právní otázky vymezené žalovanou ad b) dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Ke změně kritéria významu řízení pro poškozené nemohlo dojít pravomocným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení o odložení věci, neboť stav nejistoty žalobců o příčinách úmrtí jejich syna i nadále existoval i po formálním ukončení fáze prověřování oznámení o spáchání trestného činu v situaci, kdy právo žalobců na účinné vyšetřování bylo i nadále porušováno tím, že policejní orgán opakovaně odmítal v intencích primárního práva nahlížet do spisu vyhovět žádosti žalobců o vydání (pořízení) kopií videozáznamu a fotodokumentace z místa činu. Ostatně otázka je dovolatelkou formulována natolik obecně (ve vztahu k nespecifikovanému okruhu poškozených, jimž kritérium významu řízení může svědčit s různou intenzitou), že její řešení se do poměrů projednávané věci nijak promítnout nemůže. Konečně ani na řešení právní otázky formulované ad c) dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu není založen. Lze sice přisvědčit žalované, že tato otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, mimo jiného v dovolatelkou označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, nicméně závěry v nich obsažené reflektují zvláštní individuálně dané okolnosti té které posuzované věci (nesouměřitelné se skutkovými poměry přítomné právní věci), jimž je společné to, že byl odškodňován nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, v jehož průběhu buď na straně poškozeného nastala okolnost, která význam předmětu řízení pro něj snížila, popřípadě zcela eliminovala (srovnej obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 424/2015), anebo kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného nemohlo být vůbec aplikováno, neboť přiměřené zadostiučinění bylo poškozeným požadováno i za období, kdy ještě neměl žádný poznatek o tom, že je proti němu vůbec nějaké řízení vedeno (srovnej obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
12. Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
13. Podle ustanovení §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
14. Nahlížení do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle ustanovení §55 odst. 2 tr. ř., patří mezi základní práva stran zúčastněných na trestním řízení, mezi něž patří i poškozený (viz §65 odst. 1 tr. ř.). Právo nahlédnout do spisu a spolu s tím ostatní práva uvedená v ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. lze ze závažných důvodů v přípravném řízení odepřít (§65 odst. 2 tr. ř.). Nahlížení do spisu současně představuje neoddělitelný prvek trestního řízení v podmínkách právního státu z hlediska obecných požadavků transparentnosti, veřejnosti a možností hájit svá práva před případnými zásahy (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13, bod 20., či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3448/21). Požadavek kontroly ze strany veřejnosti se přitom uplatní ve všech případech, na které dopadá povinnost účinného vyšetřování, včetně situací způsobení smrti či ohrožení života z nedbalosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 1348/22). Jinými slovy řečeno, dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti, musí orgány činné v trestním řízení provést účinné vyšetřování daného úmrtí. Toto účinné vyšetřování musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené veřejné kontrole a umožňující aktivní participaci poškozeného (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1376/18, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1559/20). Míra požadované kontroly veřejností se může lišit případ od případu. Ve všech případech však oběť či pozůstalí musí být do vyšetřování zapojeni v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1993/21, a z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017).
15. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek zjevně přidržel, jestliže se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci konstatoval, že nesprávným úředním postupem vznikla žalobcům nemajetková újma. Institut prostudování spisu slouží ke kontrole dodržování procesních předpisů v trestním řízení, přičemž k prostudování musí policejní orgán předložit poškozeným celý spis včetně příloh (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 1426/09, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3160/11, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2322/14). Je třeba přitom zdůraznit, že právo nahlížet do spisu zahrnuje právo prostudovat spis a pořizovat si z něj výpisy a kopie, s výjimkou protokolu o hlasování, osobních údajů utajeného svědka, utajovaných informací dle zvláštního zákona a údajů, na které se vztahuje zákonem uznaná povinnost mlčenlivosti. Právo nahlédnout do spisu tak nelze redukovat na pouhé „zhlédnutí“ spisu bez možnosti pořízení kopie části spisu. Při řešení otázky, „zda lze poskytnout přiměřené zadostiučinění v důsledku nesprávného úředního postupu poškozeným v trestním řízení, jejichž žádosti o pořízení a předání kopie části spisu nebylo vyhověno, neboť do spisu mohli libovolně nahlížet“, jíž považuje dovolací soud – na rozdíl od dovolatelky – za rozhodovací praxí již otázku vyřešenou, se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu (výše připomenuté) nijak neodchýlil.
16. Dovolání žalované není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, „zda lze zvýšit základní částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení v případě poškozených, pokud se tito domáhají po posuzovanou dobu toliko přidruženého práva k právu nahlížet do spisu, tj. pořízení kopie části spisového materiálu.“ Otázka významu předmětu řízení pro poškozeného, jenž je účasten trestního řízení, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, mimo jiné i v žalovanou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. V něm však snížený význam předmětu řízení pro poškozeného v trestním řízení byl spojen s výkonem jeho práva na náhradu škody, o němž nebylo věcně rozhodnuto v adhézním řízení (tím však takové právo nebylo poškozenému odepřeno, mohl-li jej uplatnit následně v civilním řízení) a možnost řešit otázku náhrady škody v řízení před civilním soudem eliminovala stav nejistoty o tom, zda a jak bude rozhodnuto o majetkovém právu poškozeného v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení. V rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2424/2021, Nejvyšší soud vyložil použitelnost kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve fázi prověřování důvodnosti trestního oznámení, jež v odkazované věci trvalo devět let, a s odkazem na rozsudek ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, dovodil, že souvislost trestního řízení se základními právy poškozeného zůstává zachována bez ohledu na to, zda poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody; i za takové situace Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 OdpŠK. Výše uvedené - přeneseno do poměrů projednávané věci – tudíž znamená, že kritérium významu předmětu řízení bylo ve vztahu k žalobcům zohlednitelné i přesto, že byli účastni „toliko“ prověřovací fáze posuzovaného řízení a žádají odškodnění v pozici, kdy jejich postavení není spojené s uplatněním majetkového nároku na náhradu škody.
17. K samotnému navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění žalobcům považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na ten závěr vlastní rozhodovací praxe, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle ustanovení §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice , č. 12605/02, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII], jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době [srovnej část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Konkluze o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného je pak odůvodnitelná tehdy, týká-li se posuzované řízení věci trestní, popřípadě věci zdraví nebo života [srovnej část IV. písm. d) Stanoviska]. Rozsahu dovolacího přezkumu se vymyká posouzení výše (formy) zadostiučinění (na rozdíl od hodnocení právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk) tehdy, není-li výsledná částka (forma) vzhledem k aplikaci citovaného ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
18. Aproboval-li v dovoláním dotčeném rozsudku odvolací soud ty závěry rozsudku soudu prvního stupně vážící se ke kritériu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce a pro každého z nich zvýšil základní částku zadostiučinění o 25%, nijak se od výše připomenutých závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího osudu neodchýlil. Úvaha soudu prvního stupně (implicitně převzatá soudem odvolacím), že „nenadálá a tragická smrt syna způsobila žalobcům značné trauma a jejich zájem na objasnění věci, a tím pádem i na vydání kopií klíčových důkazních prostředků ze spisu byl nepochybně vyšší, než je tomu například u poškozených, kterým byla trestnou činností způsobena majetková újma a jejich zájem na trestním řízení se zúží pouze na rozhodnutí v adhézním řízení“, je zcela přiléhavým zdůvodněním zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce (pozůstalé rodiče). Několikaleté neopodstatněné bránění orgánů činných v trestním řízení žalobcům využít jejich právo poškozených daného jim trestním řádem ve svém důsledku koresponduje nejen porušení práva na účinné vyšetřování, ale i porušení ústavně garantovaného práva na rodinný život (článek 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Tomuto právu bude nepochybně odpovídat i požadavek na objektivní a včasnou informaci o úmrtí rodinného příslušníka osobám blízkým, a to zvláště v situaci, kdy okolnosti tohoto úmrtí byly předmětem vyšetřování příslušných orgánů a včasný a úplný poznatek o příčině úmrtí mohl být způsobilým prostředkem rozptýlit, byť třeba subjektivně dané, pochybnosti pozůstalých.
19. Pokud v dovolání žalovaná dále namítala nesprávnosti při doručení dvou různých verzí rozsudku soudu prvního stupně (lišících se ve výroku a odůvodnění) a absenci jednoznačně vymezeného předmětu řízení žalobci, pak jimi dovolatelka vystihuje případy vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Sluší se nicméně uvést, že i přes doručení dvou verzí prvostupňového rozsudku, bylo odůvodnění opraveno v souladu s ustanovením §164 věta první o. s. ř., neboť vytýkaná zjevná nesprávnost (chybové hlášky vzniklé nesprávnou konverzí textového souboru do příslušného informačního systému) byly odstraněny doručením druhé správné verze rozsudku účastníkům řízení, jež ji měly k dispozici ještě před jednáním odvolacího soudu. Pokud pak jde o opravu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (v údaji o výši úroku z prodlení), pak Nejvyšší soud sice vnímá, že nesprávnost v psaní nebyla odstraněna zákonem předepsaným způsobem, nicméně v situaci, kdy k opravě výroku fakticky došlo (viz protokol o jednání odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2022, na němž účastníci řízení potvrdili, že mají k dispozici verzi rozsudku, kde je ve výroku I. uvedeno 8,5 % a v odůvodnění nejsou chybové hlášky), nemůže mít uvedená nesprávnost vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011).
20. Z uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání se vztahuje i na tu jeho část, v níž bylo shledáno dovolání vadným.
21. Protože žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení (byť z důvodu jejich akcesority), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III. o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
22. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 8.780,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu snížené mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob ve výši 8.480,- Kč (tarifní hodnotu předmětu řízení představuje součet částek 50.000,- Kč a 54.684,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. a) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu.
23. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobců, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu