ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.640.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 640/2023-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 41/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022, č. j. 23 Co 237/2022-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 47 C 41/2020-257, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 76.500,- Kč (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 7.206,80 Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 23 Co 237/2022-287, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900,-Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce požaduje zaplacení částky ve výši 76.500,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu jeho nezákonným trestním stíháním v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 177/2016. Uvedly, že v označeném trestním řízení byl při hlavním líčení konaném u Městského soudu v Brně dne 28. 6. 2019 vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce (v procesním postavení obžalovaného) zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce, jenž se – stejně jako jeho obhájkyně – osobně účastnil hlavního líčení, se po vyhlášení zmíněného rozsudku vzdal práva odvolání. Odvolání státního zástupce pak směřovalo toliko v neprospěch dalšího spoluobžalovaného K. J. Podle doložky právní moci vyznačené na daném zprošťujícím rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, nabyl uvedený rozsudek ve vztahu k žalobci právní moci dne 2. 8. 2019. Žalobce uplatnil dne 12. 3. 2020 u žalované svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním.
4. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů na věc aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“), přičemž přednostně se zabývaly námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Počátek běhu promlčecí lhůty určily podle ustanovení §32 odst. 3 věty první OdpŠk ke dni 2. 8. 2019, kdy zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně nabyl ve vztahu k žalobci právní moci. Dovodily proto, že žalobce se s nárokem na zadostiučinění obrátil na žalovanou dne 12. 3. 2020 opožděně, neboť marně uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta. Podotkly, že žaloba byla podána dne 8. 9. 2020 taktéž po marném uplynutí promlčecí lhůty. Konstatovaly přitom, že okamžik vyznačení doložky právní moci nemá na běh promlčecí lhůty vliv. Námitku promlčení pak neshledaly v rozporu s dobrými mravy.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3338/2018 – označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Nesouhlasí s posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Má za to, že promlčecí lhůta začala běžet až dne 15. 9. 2019 v návaznosti na doručení odvolání státního zástupce proti shora specifikovanému rozsudku právní zástupkyni žalobce, neboť až k tomuto datu se žalobce dozvěděl, že vůči jeho osobě nebylo podáno odvolání a že je tedy pravomocně zproštěn obžaloby, s čímž se současně pojí jeho vědomost o vzniku nemajetkové újmy. Upozornil, že počátek promlčecí lhůty by se mohl odvíjet i od konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně dne 26. 5. 2020, na němž bylo projednáváno odvolání státního zástupce proti části rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, a na které byl žalobce se svojí obhájkyní předvolán. Domnívá se, že nelze klást k tíži žalobce vyznačení doložky právní moci rozsudku zpětně k datu 2. 8. 2019. Běh promlčecí lhůty odvolací soud dle mínění žalobce stanovil v rozporu s dobrými mravy. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a sám ve věci rozhodl podle návrhu žalobce.
6. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné, neboť žalobcem nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
10. Podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
11. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
12. Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sjednocené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012 (u nároku na náhradu majetkové škody z titulu nezákonného trestního stíhání byl přijat obdobný závěr k výkladu ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011), je i závěr, že subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabyly právní moci (srovnej dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, nebo ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2392/2021).
13. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že pokud odvolací soud přezkoumává rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ohledně několika obviněných, je jeho přezkumná pravomoc vždy vázána na to, kterého z obviněných se odvolání týká, přičemž všechna odvolání podaná ohledně téhož obviněného tvoří relativně uzavřený základ přezkumné pravomoci odvolacího soudu jen ve věci tohoto obviněného [viz §254 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. To mimo jiné znamená, že odvolání podaná ohledně jednoho obviněného nemohou zakládat přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k jinému obviněnému, ohledně něhož bylo rozhodnuto týmž rozsudkem. Logickým důsledkem tohoto pojetí přezkumné pravomoci odvolacího soudu je to, že rozhodne-li odvolací soud o odvolání jednoho obviněného, nemá to samo o sobě žádné důsledky ohledně jiného obviněného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 212/2004).
14. Dále Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
15. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním poškozeného ve smyslu ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk pojí se dnem následujícím po dni vydání pravomocného rozhodnutí o zproštění obžaloby, nikoli s okamžikem, kdy se žalobce coby poškozený o vzniklé nemajetkové újmě skutečně dozvěděl. V této souvislosti se sluší podotknout, že již 15. 9. 2019 měl žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně k dispozici odvolání státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, které směřovalo pouze v neprospěch dalšího spoluobžalovaného, a tudíž od uvedeného dne žalobce nemohl mít jakoukoli pochybnost o tom, jak pro něho dané trestní řízení skončilo. Žalobci proto nic nebránilo, aby svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil ještě před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty odvíjející se od pravomocného skončení trestního řízení vůči jeho osobě dne 2. 8. 2019. Skutečnost, že po právní moci rozsudku, jímž byl žalobce v postavení obžalovaného zproštěn obžaloby, probíhalo trestní řízení proti jednomu ze spoluobžalovaných ještě ve své odvolací fázi, nemodifikuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk a ani nezakládá nejistotu ohledně pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti žalobci jakožto obžalovanému (ostatně o nařízeném veřejném zasedání k projednání výše zmíněného odvolání proti rozsudku ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, byl žalobce vyrozuměn dne 21. 4. 2020, což znamená po marném uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty, a tudíž ani z tohoto hlediska nelze opožděné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy pokládat za opodstatněné). Na uvedeném nemůže ničeho změnit rovněž skutečnost, že na žádost žalobce nebyla na předmětný zprošťující rozsudek neprodleně vyznačena doložka právní moci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017). Samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – ve chvíli, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním. Žalobce měl v poměrech projednávané věci k dispozici ve vztahu ke své osobě konečné soudní rozhodnutí, přičemž absentující vyznačení doložky právní moci mu nemohlo být překážkou pro včasné uplatnění nároku. V posuzované věci se tak ani námitka promlčení uplatněná žalovanou nepříčí dobrým mravům. Ze skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů (jež nepodléhají podle ustanovení §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) totiž nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce, respektive že by objektivní okolnosti na straně žalobce mu jakkoliv bránily v možnosti uplatnění nároku u příslušného ústředního orgánu, potažmo u soudu.
16. Odvolacím soudem přijaté závěry nekolidují s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, jenž se – na rozdíl od věci nyní projednávané – týkal odpovědnosti státu za újmu způsobenou nicotným právním aktem vydaným v trestním řízení. Nadto i ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Doručením (oznámením) zrušovacího rozhodnutí se přitom má na mysli den, kdy zrušovací rozhodnutí nabylo právní moci, neboť teprve tímto dnem lze mít dřívější rozhodnutí za odklizené, což je podmínkou pro uplatnění nároku poškozeného (bez odklizení rozhodnutí, které způsobilo újmu, respektive popření jeho účinků nelze uvažovat o tom, že by šlo o rozhodnutí nezákonné); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017.
17. Přiléhavost postrádá též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3338/2018, vycházející ze zcela odlišné skutkové situace, kdy ke škodě (újmě) došlo v průběhu trestního řízení dílčím úkonem (nesprávným úředním postupem) orgánu činného v trestním řízení. Nejednalo se tak o požadavek zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako celek, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby.
18. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
19. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu