ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.87.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 87/2023-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PAMUKALE s. r. o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, identifikační číslo osoby: 28563191, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému městu Vratimov, se sídlem ve Vratimově, Frýdecká 853/57, identifikační číslo osoby: 00297372, zastoupenému JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o zaplacení částky 143.286,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 327/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2022, č. j. 71 Co 252/2022-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 14 C 327/2019-103, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14.676,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14.676,- Kč od 9. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.), a co do částky 128.610,57 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 128.610,57 Kč od 9. 7. 2019 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 62.837,62 Kč (výrok III.) a státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady řízení ve výši 16.464,- Kč (výrok IV.).
2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za období od 13. 9. 2017 do 30. 6. 2020 za bezesmluvní užívání pozemku parc. č. 1207/14 v katastrálním území Vratimov, jehož je žalobkyně spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny, žalovaným městem, jež je vlastníkem místní komunikace – cyklostezky ve výměře 797 m 2 na označeném pozemku umístěné. Náhradu za bezdůvodné obohacení soud prvního stupně neurčil v závislosti na výši obvyklého nájemného, neboť cyklostezka je pozemní komunikací 4. třídy a slouží k veřejnému účelu; jde o občanskou vybavenost. Proto byla částka bezdůvodného obohacení stanovena podle cenových věstníků Ministerstva financí č. 1/2017, č. 1/2018 a č. 1/2019. Námitku žalovaného města, že cyklostezka není umístěna na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, ale na stavbě vodního díla (protipovodňové hráze), soud prvního stupně vypořádal závěrem o umístění obou staveb, jež jsou samostatné, vedle sebe (v obou případech) na pozemku žalobkyně, přičemž existence vodního díla – hráze nemá žádný vliv na existenci cyklostezky.
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 71 Co 252/2022-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 14.676,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14.676,- Kč od 9. 7. 2019 do zaplacení zamítl; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 62.837,62 Kč (výrok II.), náklady odvolacího řízení ve výši 26.991,- Kč (výrok IV.) a státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady řízení ve výši 16.464,- Kč (výrok III.).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o vlastnictví k pozemku parc. č. 1207/14 žalobkyní a vlastnictví pozemní komunikace (místní komunikace IV. třídy – cyklostezky) žalovaným. Zdůraznil, že nejen z hlediska stavebního provedení, ale i povahy pozemní komunikace je cyklostezka samostatnou věcí v právním slova smyslu a může být svébytným předmětem soukromoprávního poměru (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). O této právní povaze cyklostezky svědčí, dle mínění odvolacího soudu, i snaha žalovaného města a dřívějšího vlastníka pozemku upravit vzájemný vztah zřízením bezúplatného věcného břemene pro vybudovanou cyklostezku.
5. Po doplněném dokazování o náhledy do katastru nemovitostí odvolací soud dále zjistil, že u pozemku parc. č. 1207/14 probíhá od 22. 9. 2022 vkladové řízení o převodu vlastnického práva k pozemku ze státu na žalobkyni, která se tak stane jeho výlučným vlastníkem. Na pozemku je pak evidováno vodní dílo (hráz k ochraně nemovitostí před zaplavením při povodni), zapsané na listu vlastnictví č. 8 pro obec a katastrální území Vratimov, jehož vlastníkem je stát; hráz se dále nachází i na pozemcích parc. č. 1207/9, č. 1207/13, č. 1207/15, č. 1207/16, č. 1207/18, č. 1207/20, č. 1207/21, č. 3073/2, č. 3073/3 a č. 3161/2.
6. Z hlediska právního posouzení věci se odvolací soud soustředil na zkoumání, zda protipovodňová hráz na pozemku parc. č. 1207/14 je součástí tohoto pozemku, nebo zda je samostatnou věcí v právním slova smyslu; ve druhém případě by pak těleso cyklostezky nemohlo zatěžovat pozemek žalobkyně, ale protipovodňovou hráz, jež je ve vlastnictví státu. Při svých úvahách o samostatnosti protipovodňové hráze vzal odvolací soud v úvahu, že je liniovou stavbou ve smyslu ustanovení §498 a §509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) a že ji lze subsumovat pod výjimky ze zásady, že „povrch ustupuje půdě“ (§506 o. z.), což ostatně vyplývá z veřejnoprávní úpravy dané v případě vodních děl ustanovením §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých předpisů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „vodní zákon“). Odvolací soud dále doplnil, že pro samostatnost protipovodňové hráze ve smyslu právním svědčí u vodních děl zbudovaných do 1. 1. 2002 i zřízení zákonného věcného břemene, i účel a funkce a požadavky na údržbu tohoto typu vodního díla, které může plnit jen jako souvislý celek. Byť odvolací soud připustil, že jde svým provedením o hráz sypanou, nelze ji automaticky považovat za součást pozemku (na konto tohoto úsudku odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018). Připomněl rovněž, že hráz je v terénu rozlišitelná, neboť vystupuje nad terén okolních pozemků a je zřejmé, kde by se nacházel povrch pozemku parc. č. 1207/14 nebýt samotné hráze. Odstraněním hráze by pozemek z hlediska jeho hospodářského účelu a funkce nebyl nijak dotčen, neboť by se dále jednalo o travnatý pozemek poblíž řeky. Závěru o samostatnosti protipovodňové hráze přisvědčuje i zápis vlastnických práv v katastru nemovitostí zvlášť k pozemku parc. č. 1207/14 (ve prospěch žalobkyně) a ke stavbě hráze (ve prospěch státu). Konkluze formulovaná v tom smyslu, že protipovodňová hráz je samostatnou věcí v právním slova smyslu implikuje dle odvolacího soudu i úsudek, že stavba cyklostezky se nachází jen na koruně hráze a pozemek ve vlastnictví žalobkyně je primárně zatěžován hrází a nikoliv cyklostezkou. Z hlediska možných úvah o vzniku bezdůvodného obohacení odvolací soud uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohacuje, neboť užívá pro cyklostezku stavbu ve vlastnictví jiného subjektu (státu).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném (aktuálním) znění (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro zodpovězení právní otázky, zda sypaná hráz na jejím pozemku je stavbou a věcí v právním slova smyslu samostatnou, nebo zda je součástí pozemku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále spojuje přípustnost dovolání s řešením právní otázky, jež již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, avšak měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že v poměrech projednávané věci by měl oproti věci posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, být přijat jiný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka stavby jiné, pokud i bezdůvodně ochuzený vlastník stavby užívá pozemek, na němž stavba stojí, bez právního důvodu.
8. Dovolatelka ve prospěch argumentace o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu argumentuje závěry podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, z něhož v dovolání cituje, a považuje přijaté konkluze za přiléhavé i pro posouzení otázky samostatnosti protipovodňové hráze v poměrech projednávané věci. Má za to, že odvolacím soudem akcentované argumenty vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, se do poměrů projednávané věci příliš nepromítnou, neboť v odkazované věci byl předmětem posouzení zemní val a nikoliv sypaná hráz. Dovolatelka dále namítá, že na protipovodňovou hráz nelze aplikovat právní úpravu o liniových stavbách účinnou až od 1. 1. 2014 (§498 a §509 o. z.). Má za to, že pokud byla cyklostezka vybudována v letech 1996 až 1997, pak hráz musela být postavena ještě dříve. Jestliže podoba hráze neumožňuje rozlišit, kde končí pozemek, na němž je umístěna, a kde začíná samotná hráz, pak by aplikace nové úpravy přinášející pravidlo, že liniové stavby nejsou součástí pozemku, ve svém důsledku znamenala vyvlastnění vlastnického práva k věci bez náhrady. Dovolatelka oponuje i relevanci argumentu stavu zápisu vlastnických práv k hrázi a k pozemku v katastru nemovitostí, přičemž s odkazem na ustanovení §51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, zapsaný údaj o vlastníku považuje za nezávazný.
9. Dovolatelka dále polemizuje se správností závěru dovolacího soudu přijatému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016. Argumentuje přitom tím, že v odkazovaném rozhodnutí dovolací soud opomněl přihlédnout k ustanovením §506 a §1023 o. z. a i při učiněné konkluzi, že jedna stavba se může nacházet na jiné stavbě jako samostatné věci náležící jinému vlastníku, nepřihlédl k pravidlům vyplývajícím z obou citovaných ustanovení, jež by žalobkyni zakládala nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Má za to, že vlastník zatěžované stavby jinou stavbou se sám na úkor vlastníka pozemku bezdůvodně obohacuje, jestliže pozemek užívá bez právního důvodu. Závěry plynoucí z odkazovaného rozhodnutí by se tudíž mohly uplatnit toliko v případě, že vlastník zatěžované stavby užívá cizí pozemek pod ní na základě právního důvodu, což ovšem v poměrech projednávané věci neplatí. Žalobkyně dále mimo argumentační linii vážící se k vymezenému důvodu přípustnosti dovolání upozorňuje na vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na jedné straně uvádí, že žalovaný a dřívější vlastník pozemku měli zájem o zřízení bezúplatného věcného břemene pro cyklostezku, a na druhé straně má za to, že cyklostezka zatěžuje vlastníka stavby (hráze).
10. V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání není pro žádnou ze dvou žalobkyní vymezených otázek ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
15. Dovolání žalobkyně není přípustné pro řešení otázky hmotného práva (o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníka stavby zatěžované stavbou ve vlastnictví jiného, pokud i vlastník zatěžované stavby užívá pozemek, na němž je stavba umístěna, bez právního důvodu), jež žalobkyně spojuje s požadavkem na odchylné posouzení této otázky oproti závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016. Dovolatelka přehlíží, že v poměrech projednávané věci odvolací soud na odkazovaném rozhodnutí dovoláním dotčený rozsudek nezaložil a jeho závěry do svých úvah, byť třeba pouhým připomenutím, že takové rozhodnutí je součástí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vůbec nezařadil. Ostatně, odkazované rozhodnutí bylo konfrontováno se zcela odlišnými skutkovými poměry, jež se také promítly do (s nyní projednávanou věcí) nesouměřitelného právního posouzení věci (stavbou přístřešků byla zatěžována stavba místní komunikace, tudíž její právní status nemusel být zjišťován za pomoci judikaturou vymezených kritérií jako v případě stavby protipovodňové hráze). Úsudek, že závěry (ostatně plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu ustavené rozhodnutími ve formě rozsudků) odkazovaného rozhodnutí se do dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu nijak nepromítly a nebyly jím nijak následovány, činí zcela nepřípadným tyto závěry z podnětu požadavku na odchylné posouzení právní otázky dovolacím soudem již vyřešené jakkoliv revidovat. Navíc dovolatelkou předestřená právní otázka (ta část, v níž tvrdí, že vlastníku zatěžované stavby nenáleží nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pokud sám užívá pozemek jiného vlastníka, na němž stavba stojí, bez právního důvodu) součástí řešení přijatého v odkazovaném rozhodnutí vůbec nebyla, neboť pro její právní posouzení absentoval jakýkoliv skutkový podklad.
16. Dovolání není dále přípustné ani pro řešení otázky hmotného práva, zda v individuálně daných poměrech projednávané věci je protipovodňová hráz nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně věcí samostatnou v právním slova smyslu nebo zda je součástí pozemku; při jejím řešení se odvolací soud - vzdor mínění žalobkyně - od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
17. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. O plnění bez právního důvodu jde i v případě, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu; prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018), jehož úpravou by se nárok žalobkyně domáhající se vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 13. 9. 2017 do 30. 6. 2020 řídil.
18. V projednávané věci je podstatné posoudit, zda v právním slova smyslu samostatná stavba cyklostezky ve vlastnictví žalovaného, jež je umístěna na koruně protipovodňové hráze, zatěžuje stavbu této hráze (v případě, že hráz je rovněž samostatnou věcí), nebo zda je umístěna na pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně a hráz je „pouhou“ součástí pozemku. Protože k vybudování protipovodňové hráze muselo dojít před 1. 1. 2014, neboť cyklostezka na ní umístěná byla vybudována v letech 1996 až 1997, podléhá posouzení povahy stavby hráze ve smyslu přechodného ustanovení §3028 odst. 2 část věty za středníkem o. z. právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.).
19. Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§118 odst. 1 obč. zák.); předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (srov. §118 odst. 2 obč. zák.). Věci jsou movité nebo nemovité (§119 odst. 1 obč. zák.); nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§119 odst. 2 obč. zák.). Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§120 odst. 1 obč. zák.); stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.).
20. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že pro kvalifikaci stavby jako nemovitosti je vyžadováno, aby byla spojena se zemí pevným základem (§119 odst. 1 obč. zák.). Současně občanský zákoník stanovil, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené rozhodovací praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998) pak při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, jakožto samostatného předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu [srov. v rozhodném období účinné znění §2 odst. 3, 5, 5, §103 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Stavební předpisy totiž chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a není tedy součástí jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008).
21. V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu dle §119 odst. 2 obč. zák.) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je však do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu (srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy relevantní kritéria (znaky) a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
22. V poměrech projednávané věci odvolací soud řešil otázku právní povahy protipovodňové hráze s odkazem na tezi vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, že sypanou hráz (tedy podobu posuzované protipovodňové hráze) nelze automactiky považovat za součást pozemku, neboť podle ustálené judikatury i u vodních děl a hrází je nutno věc vždy posoudit případ od případu. Dovolatelka užití závěrů z odkazovaného rozsudku oponuje s tím, že na poměry posuzované věci „příliš“ nedopadají (v odkazované věci byl předmětem zkoumání zemní val), přičemž dovoláním dotčený rozsudek v intencích vymezeného důvodu přípustnosti dovolání poměřuje s konkluzemi přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. I závěry vyjádřené v dovolatelkou favorizovaném rozhodnutí ovšem dle mínění Nejvyššího soudu nevylučují, aby posuzovaná protipovodňová hráz mohla být považována za věc v právním slova smyslu samostatnou. Jedná se shodně jako v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, o rozhodnutí, jež jednak vytýčilo kritéria, která by měl soud při posuzování samostatnosti věci vzít v úvahu, dále se rovněž přihlásilo k tezi, že u staveb určitého provedení, jež objektivně formulování úsudku o jejich samostatnosti ztěžuje, je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a naopak i připomnělo hlediska, jež nejsou pro posouzení dotčené právní otázky podstatná (ohled na vymezení pojmu stavba předpisy veřejného práva, kategorizace stavby jako vodního díla). Nicméně z obou připomenutých rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z těch, na něž je jimi odkazováno (viz body 21. a 22. odůvodnění tohoto usnesení), vyplývá, že judikatura ustavila několik kritérií pro posouzení samostatnosti stavby (výsledku určité stavení činnosti), jejichž okruh ovšem nemusí být uzavřen (např. stavební provedení, vhodnost či účelnost stavby být samostatným předmětem soukromoprávního poměru, možnost vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba).
23. Odvolacím soudem přijaté posouzení, že stavba protipovodňové hráze (umístěná na pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně) je věcí samostatnou v právním slova smyslu, se připomenutým konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neprotiví. Nelze ovšem veškerá hlediska zmíněná odvolacím soudem považovat za relevantní. Kategorizace protipovodňové hráze jako vodního díla dle ustanovení §55 odst. 1 písm. a) vodního zákona a možnost zřídit ve prospěch vodních děl vybudovaných do 1. 1. 2002 zákonné věcné břemeno zatěžující pozemky, na nichž se nacházejí (§59a vodního zákona), nic nevypovídá o právní povaze vodního díla v konkrétním případě, stejně jako ohled na bezproblémový provoz vodního díla, neboť každý vlastník pozemku, na němž se vodní dílo nachází, je povinen plnit povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §59 vodního zákona. Za právně významné hledisko pro posouzení povahy protipovodňové hráze jako věci samostatné nelze shledat ani stav zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí, neboť ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 vodního zákona se do katastru nemovitostí zapisují ustanovením specifikovaná vodní díla, a sice pouze za té podmínky, pokud jsou se zemí spojena pevným základem. Platí tudíž, že dovozovat, byť podpůrně právní povahu protipovodňové hráze (jako věci samostatné) z vodního zákona (některých jeho ustanovení) nelze, neboť právní regulace vodních děl z hlediska určení vlastnických práv je zcela odlišná od právní úpravy vlastnického režimu např. u pozemních komunikací (srovnej ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů).
24. Odvolací soud však poměřoval stavbu protipovodňové hráze i judikaturou aprobovanými hledisky. Dovodil-li ve prospěch závěru o samostatnosti hráze v právním slova smyslu, že posuzovaná protipovodňová hráz je hrází sypanou, jíž lze v okolním terénu, z něhož vystupuje, jednoznačně rozlišit, že je zřejmé, kde se nachází povrch pozemku, nebýt samotné hráze a že případným odtěžením masy hmoty tvořící hráz nebude pozemek nijak dotčen, neboť bude moci dále sloužit svému účelu jako travnatý pozemek poblíž řeky, pak není jeho výsledná úvaha o samostatnosti stavby protipovodňové hráze nijak nepřiměřená. I když samostatnost protipovodňové hráze nebude možné pro překážku spočívající v zákazu pravé retroaktivity dovodit z novelizovaného ustanovení §509 o. z. (zákonem č. 460/2016 Sb. účinným, pokud jde o citované ustanovení, od 28. 2. 2017), nelze na druhé straně pustit ze zřetele, že judikaturou ustavenému hledisku „zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů“ konvenuje hospodářský účel protipovodňové, tedy ochranné, hráze, jenž je vlastní právě liniovým stavbám, tj. že prochází přes vícero pozemků a má účel, který s těmito pozemky nesouvisí [ochrana zastavěných oblastí před povodňovou (zátopovou) vodou], a že plněním daného účelu jsou uspokojovány potřeby širokého okruhu osob (akcent odůvodněné nadřazenosti obecných potřeb před individuálními potřebami vlastníka pozemku).
25. Sluší se ještě pro doplnění uvést, že zmínka odvolacího soudu o snaze žalovaného a „tehdejšího“ vlastníka pozemku parc. č. 1207/14 zřídit ke stavbě cyklostezky bezúplatné věcné břemeno, kteroužto dovolatelka poukazuje na vnitřní rozpornost argumentace odvolacího soudu (jde-li o závěr o samostatnosti hráze), byla učiněna v rámci výkladu o právní povaze cyklostezky (viz bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ostatně z podaného výkladu není zřejmé a neuvádí to ani žalobkyně, zda „tehdejším“ vlastníkem nemohl být subjekt, jenž by byl vlastníkem (spoluvlastníkem) nejen pozemku, ale i stavby protipovodňové hráze. I pokud by snad šlo o nepřesnou formulaci ze strany odvolacího soudu, pak ani ta by vnitřní rozpornost odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku nezakládala, neboť je z něj patrné, jaký závěr ve vztahu ke sporné otázce právní povahy protipovodňové hráze v poměrech projednávané věci odvolací soud učinil, a jakými úvahami, jež nelze mít za nepřiměřené, se přitom řídil.
26. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
27. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu