ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.924.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 924/2023-1368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. M. , nar. XY, a b) E. M. , nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Zajícem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, proti žalovaným 1) J. L. , nar. XY, a 2) B. L. , nar. XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Ing. Zuzanou Zátopkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Riegrova 857, o 110.231 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 7/2013, o dovolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 11 Co 68/2022-1315, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 14 C 7/2013-657, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 132.808 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou osobami oprávněnými z věcného břemene zřízeného v roce 1951 a umožňujícího jim průchod a průjezd k jejich nemovitostem přes pozemky ve vlastnictví žalobců. Cesta k tomu sloužící byla žalobci na podzim roku 2010 rekonstruována, přičemž na financování oprav se dohodli se Z. M. a K. S., již cestu rovněž využívali k přístupu ke svým domům. Všichni zmínění svůj podíl na částce za opravu uhradili na rozdíl od žalovaných, kteří ani přes upomínku žalobcům ničeho nezaplatili. Na základě provedených důkazů pak soud uzavřel, že se účastníci sporu dohodli odlišně od způsobu předvídaného v §151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že se hned z několika podrobně rozebraných příčin jedná o nepřiměřené náklady, pročež neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovaným mělo dostat tím, že za ně plnili, co po právu měli plnit sami (§454 obč. zák.). Vedle dohody účastníků o zřízení cesty k nemovitostem žalovaných žalobci na jejich vlastní náklady z opačné strany akcentoval také názor, že původní komunikaci bylo možné opravit za nižší náklady, než jsou žalobou požadovány.
2. K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 11 Co 505/2016-737, v části výroku I. změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 22.577 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylém rozsahu výroku I. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i státu (výroky III. až VI.). Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, ovšem konstatoval, že nesdílí jeho právní závěr stran dohody mezi účastníky o zřízení přístupu k nemovitostem žalovaných odlišnou cestou, neboť takovému ujednání bránila skutečnost, že potřebné pozemky nejsou a nebyly ve vlastnictví žalobců, již se tudíž nemohli platně zavázat k zřízení cesty přes ně. Nebyla-li prokázána dohoda mezi účastníky, je třeba aplikovat §151n odst. 3 obč. zák. Připomínaje nezbytnost opravy cesty, ztotožnil se s názorem okresního soudu, že se nejednalo o opravu přiměřenou, nýbrž zvýšení její kvality mimo jiné skrze nadstandardní prvky. Vlastníku nic nebrání takovou rekonstrukci provést, ovšem na oprávněné z věcného břemene není možné přenášet veškeré takto vynaložené náklady. Nelze-li v současné době zjistit, v jakém rozsahu bylo cestu nutné opravovat, určil krajský soud adekvátní sumu pomocí úvahy ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), částkou 60.000 Kč. Odkázal na odborné posouzení M. S.provedené k důkazu v odvolacím řízení, jenž náklady na realizaci jedné z variant spočívající v lokálních úpravách stanovil ve výši 59.442,10 Kč. Zohledňuje rozsah užívání příjezdové cesty žalovanými a ostatními sousedy, dospěl k závěru, že jsou žalovaní povinni vydat žalobcům bezdůvodné obohacení získané ve smyslu §454 obč. zák. a ve výroku vyčíslené. Ve zbytku žalobu zamítl, resp. potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Odpovídajícím způsobem pak odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, jakož i soudem krajským, reflektuje přitom, že žalobci byli v řízení úspěšní toliko ze 17 %.
3. K dovolání žalobců zrušil posledně uvedené rozhodnutí ve výrocích II.–VI. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 2361/2018-808, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že konkluze soudu je třeba podložit logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů, přičemž musí být zjevné i jednotlivé úvahové kroky soudu. Nelze připustit, aby byl závěr soudu projevem libovůle, nýbrž musí být řádně zdůvodněn, odpovídat obecným zásadám logiky a vyznačovat se svou přesvědčivostí. Naznačil, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je namístě volná úvaha soudu ve smyslu §136 o. s. ř. toliko tehdy, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. V projednávané věci ovšem odvolací soud vylíčeným požadavkům na předpoklady postupu ve smyslu §136 o. s. ř. nevyhověl.
4. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 6. 5. 2019, č. j. 11 Co 505/2016-839, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2016, č. j. 14 C 7/2013-657, v části výroku I. ohledně žaloby na zaplacení částky 110.231 Kč s příslušenstvím i ve výrocích II. a III. a věc v daném rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Jelikož okresní soud veden svým právním názorem neprováděl dokazování, nečinil zjištění podstatná pro posouzení přiměřené výše nákladů na opravu předmětné komunikace, a v řízení před prvním stupně došlo ke zpochybnění znaleckého posudku Ing. Smelíka, vrátil mu věc v naznačeném rozsahu, aby potřebné dokazování doplnil a vyvodil z něj odpovídající právní závěry.
5. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 14 C 7/2013-1080, uložil společně a nerozdílně žalovaným povinnost k zaplacení žalobcům částky 110.231 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.). Po doplnění dokazování došel okresní soud k závěru, že oprávněný z věcného břemene je povinen se podílet na zachování a opravě věci, která je předmětem služebnosti. V daném případě přitom nešlo o vybudování nové cesty, ale o opravu stávající komunikace, která byla nezbytná, neboť zmíněná cesta již přestávala sloužit svému účelu, přičemž jsou žalovaní povinni nést podle §151n odst. 3 obč. zák. přiměřeně náklady na její zachování. Prostředky vynaložené na opravu shledal potom jako přiměřené účelně vynaložené náklady, které nesměřují k neopodstatněnému zlepšení věci. Stran rozložení nákladů na opravu vynaložených soud prvního stupně po pečlivém zhodnocení uzavřel, že se na nich mají žalovaní jako oprávnění z věcného břemene (služebnosti) podílet ve stejném rozsahu jako vlastníci cesty, odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004.
6. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 11 Co 68/2022-1315, rozsudek okresního soudu ve výroku I. v rozsahu částky 57.388 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v naznačeném rozsahu zamítl (výrok I.), ve zbývající části výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státem (výroky III. až VI.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně přiměřenosti nákladů na opravu předmětné komunikace v části, v níž byl změněn původní povrch z makadamu na asfaltobetonový. Jako nepřiměřené však shledal náklady na vybudování odvodnění v podobě odvodňovacího kanálku, dále zpevnění cesty obrubníky a přídlažby. Uvedl, že v daném případě řečené neodpovídá kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, nýbrž již jde o zvýšení kvality věci. V řízení přitom vyšlo najevo, že se odvodnění dalo uskutečnit i jinou úspornější metodou.
7. Proti posledně zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě brojí žalovaní dovoláním, majíce je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro otázky, jež dosud nebyly v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Žalovaní zprvu namítají, že se nalézací soudy až do roku 2022 odmítly zabývat námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobců, čímž měly narušit rovnost smluvních stran. Dále tvrdí, že předmětná oprava byla provedena bez příslušných povolení, tudíž jde o tzv. černou stavbu, pročež už jen z řečeného důvodu by žalovaní neměli být povinni se na ní podílet. Rovněž nesouhlasí se závěrem o přiměřenosti nákladů na zachování a opravu cesty dle §151n odst. 3 obč. zák. a zdůrazňují, že došlo k procesnímu pochybení v podobě dokazování, jež opětovně proběhlo po zhruba sedmi letech od zahájení řízení, a k nesprávnému rozhodnutí o nákladech řízení, v této části se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2361/2018.
8. Z uvedených důvodů žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě změnil tak, že žaloba na zaplacení 110.231 Kč s příslušenstvím se zamítá, a žalovaným přiznal vůči žalobcům nárok na náhradu nákladů řízení.
9. Proti témuž rozsudku Krajského soudu v Ostravě (z obsahu dovolání plyne, že toliko proti jeho výroku I.) podali dovolání rovněž žalobci, již je považují za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: 1) zda se soud může v případě zkoumání přiměřenosti nákladů dle §151n odst. 3 obč. zák. odchýlit od názoru znalce a namísto toho použít volnou úvahu (odkazují v tomto směru např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2361/2018, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016 či sp. zn. 22 Cdo 1160/2013) a 2) zda odvolací soud může svévolně předmět řízení vymezený žalobou omezit o cca 20 %, čímž došlo pro žalobce k překvapivému a nepředvídatelnému rozhodnutí (odvolací soud se měl u dané otázky odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1448/2021). Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky: 3) zda jsou přiměřenými náklady na zachování a opravu věci i náklady, které slouží k vybudování prvků, jež původní věc neměla, avšak vzhledem k historickému vývoji a technickému pokroku jsou nutné k její řádné funkci. Žalobci pokládají též otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to: 4) zda u specifické věci (předmětné cesty) jde v případě nákladů na prvky obruby, přídlažby i kanálku o náklady přiměřené (odkazují zde na rozhodnutí zdejšího soudu vydaného dříve v předmětné věci sp. zn. 28 Cdo 2361/2018) a 5) závěrem rozporují postup odvolacího soudu stran nepřihlédnutí ke znaleckým posudkům a použití volné úvahy, přičemž namítají, že 6) odvolací soud nezohlednil námitku neodbornosti a podjatosti znalkyně Ing. Macháčkové.
10. Z naznačených důvodů žalobci navrhují změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žalobě v plném rozsahu vyhověno, eventuálně zrušení výroku I. rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
11. K dovoláním se vyjádřili jen žalobci, jež polemizují s argumentací žalovaných a navazují přitom na obsah svého dovolání podaného v dané věci.
12. Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
13. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání žalovaných není přípustné.
16. K argumentaci žalovaných si Nejvyšší soud dovoluje uvést, že mu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Stejně tak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.
17. Ve světle těchto judikatorních východisek je tedy třeba uzavřít, že v dovolání žalovaných není nastolena žádná právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř. Předestřené otázky (polemika o tzv. černé stavbě či přiměřenosti nákladů) jsou čistě skutkovými námitkami, konkrétně nesouhlasem s úsudky a provedeným dokazováním soudů nižších stupňů v tomto směru; tyto výtky však nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Dovolací soud k tomu dodává, že soudy nižších stupňů se přiměřeností nákladů v odůvodnění svých rozsudků pečlivě zabývaly, přičemž zohlednily i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004 (srovnej např. bod 93 rozsudku soudu prvního stupně či body 23–25 rozsudku soudu odvolacího, k tomu také viz níže).
18. K otázce žalovaných, která v praxi dovolacího soudu neměla být vyřešena, tedy zda je možné začít v plném rozsahu tvrdit a navrhovat řádně důkazy k celé věci i po zhruba sedmi letech trvání daného soudního řízení, či k jejich tvrzení, že se nalézací soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobců, Nejvyšší soud uvádí, že ve skutečnosti poukazují toliko na možné vady řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud k nim přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015, či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022). Nejvyšší soud však k prvně řečené otázce nadto sděluje, že z úpravy obsažené v §118b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených zákonem. Koncentrace řízení se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, v nichž účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1944/2021). Pokud tedy odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 11 Co 505/2016-839, vrátil věc na základě §118b odst. 1 o. s. ř. soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování ohledně posouzení přiměřené výše nákladů na opravu předmětné komunikace a vyvodil z něj odpovídající závěry, neboť znalecký posudek Ing. Smelíka vypracovaný v řízení za účelem posouzení ceny opravy cesty byl ze strany žalovaných zpochybněn, postupoval tak dle účinných procesních předpisů. Odvolací soud se k doplnění dokazování přitom uchýlil rovněž na základě kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v předmětné při, dle něhož v případě pochybností o věrohodnosti znaleckého posudku nemůže odvolací soud postupovat na základě §136 o. s. ř. a nahradit jej vlastním uvážením, nýbrž má znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil, či jinak jeho nedostatky odstranil.
19. Tvrdí-li konečně žalovaní, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení, patrně přehlédli, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 je přípustnost dovolání vyloučena ve vztahu k těm výrokům, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], pročež ani řečená otázka nemůže přípustnost dovolání založit.
20. Rovněž dovolání žalobců Nejvyšší soud neshledal přípustným.
21. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že slovu „přiměřeně“ zakotvenému v §151n odst. 3 obč. zák. nelze přiřadit jiný význam, než ten, že náklady, které je osoba z věcného břemene oprávněná povinna vynaložit na zachování věci či její opravy, nemají být neúměrné či neúčelné (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2361/2018). Je pak na soudech, aby zhodnotily, které z vynaložených nákladů patří ještě mezi úměrné a účelně vynaložené, a které již nikoliv.
22. Namítají-li pak žalobci, že se v případě posuzování přiměřenosti nákladů dle §151n odst. 3 obč. zák. odvolací soud odchýlil od názoru znalce a namísto toho v rozporu s právně závazným názorem dovolacího soudu opět použil volnou úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud nastíněné judikatuře nikterak nezpronevěřil (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, na něž ve svém dovolání odkazují též žalobci). Odvolací soud totiž svůj závěr stran přiměřených nákladů podložil logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů. Na základě řečených důkazů potom došel k závěru, že náklady na odvodnění neodpovídají kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, tedy kritériu přiměřenosti nákladů, neb odvodnění mohlo být provedeno jiným (hospodárnějším) způsobem, a to příčným povrchovým spádováním, jak rovněž potvrdila znalkyně Ing. Macháčková či znalec Ing. Smelík (viz bod 24 rozsudku soudu odvolacího).
23. Přípustnost daného mimořádného opravného prostředku nezakládá ani třetí otázka žalobců, zda jsou přiměřenými náklady na zachování a opravu věci i náklady, které slouží k vybudování prvků, jež původní věc neměla, avšak vzhledem k historickému vývoji a technickému pokroku jsou nutné k její řádné funkci, či otázka čtvrtá, zda u předmětné cesty jde v případě nákladů na prvky obruby, přídlažby a kanálku o náklady přiměřené, neboť jde ve skutečnosti o námitky skutkové. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v názoru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními, nikoliv skutkovými, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Jak je již uvedeno výše, dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16).
24. Co se týče zbývajících dovolateli uváděných otázek (2/ nerespektování totožnosti předmětu řízení vymezeného žalobou, nepředvídatelnost rozhodnutí, 5/ kritizující postup v odvolacím řízení, a 6/ nepřihlédnutí k námitce o neodbornosti a podjatosti znalkyně Ing. Macháčkové) patrně žalobci přehlíží, že v daném případě vytýkají vady odvolacího řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle §241a odst. 1 o. s. ř. však vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout jen za podmínky stanovené v §242 odst. 3 o. s. ř. Nad rámec řečeného má dovolací soud za potřebné dodat, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě tvrzené omezení předmětu řízení při zohlednění již pravomocně přiznané částky 22.577 Kč s příslušenstvím nevyplývá (a to jak omezení šíře pozemku, tak jeho plochy). Dle provedeného dokazování odvolací soud došel k závěru, že nákladům na opravu povrchu odpovídá celkem 130.835 Kč, spolu s 20% DPH se tak jedná o částku 157.002 Kč. Tuto částku odvolací soud použil jako výchozí pro výpočet nákladů na opravu cesty připadající na žalované. Při délce cesty 85 metrů jednomu metru odpovídá částka 1.847 Kč (k tomu viz bod 27 rozsudku soudu odvolacího). Za daných podmínek nejde ani o porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí (k významu zásady viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod č. 100/2018 Sb. rozh. obč.). V případě šesté námitky Nejvyšší soud závěrem uvádí, že argumentace, kterou s touto výtkou žalobci spojují, nasvědčuje tomu, že je jimi napadán zejména postup znalkyně při vypracování posudku, tedy faktory dotýkající se odborné znalecké kompetence, do níž soudy ingerovat nemohou a nepodléhají přezkumu (obdobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 415/2023).
25. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětná dovolání nelze pohlížet jako na přípustná, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců i žalovaných mířících do přibližně stejných částek byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu