ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1069.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1069/2022-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Č. c. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému J. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 71/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 5 Cmo 254/2017-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2017, č. j. 47 Cm 71/2015-185, uložil žalovanému (J. R.), aby zaplatil žalobci (Č. c.) částku 3.000.000,- Kč s 6% úrokem z částek a za období specifikovaných ve výroku rozhodnutí, směnečnou odměnu ve výši 10.000,- Kč a náklady řízení v částce 150.500,- Kč.
Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 17. září 2015, č. j. 47 Cm 71/2015-51, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2016, č. j. 5 Cmo 63/2016-143, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 3. dubna 2014 vystavil žalovaný v XY ve prospěch žalobce dvanáct směnek vlastních, každou na směnečnou sumu 250.000,- Kč, které byly splatné v XY v (označených dnech) období od 17. října 2014 do 2. ledna 2015 (dále jen „sporné směnky“); žalovaný žádnou ze sporných směnek k datu splatnosti (ani následně) neuhradil.
2) Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení sporných směnek [rozuměj ohledně tvrzení, že sporné směnky zajišťovaly úhradu pohledávek žalobce z titulu kupních cen dodaného zboží (cementu) za společností V. (dále jen „společnost V“), jejímž jediným jednatelem byl (a nadále je) žalovaný].
3) Žalovaným doložené platby z účtu společnosti V na účet žalobce (za období od 1. dubna 2014 do 31. srpna 2015) „nebyly ztotožněny“ se spornými směnkami; v řízení nebyla doložena ani žádná kvitance či potvrzení o úhradách dílčího dluhu zajištěného jednotlivými spornými směnkami.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §28 odst. 2, §48 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že žalovaný neprokázal existenci směnečné dohody o zajištění pohledávek, jejich výše či podmínek splatnosti sporných směnek; naopak vystavení „úplných směnek s pevně stanovenou dobou splatnosti“ svědčí „o povaze směnek jako platebních nástrojů“. Přitom neprovedl důkazy („předkládanými výpisy z účtu“, „novějšími výpisy“ prokazujícími „proběhlé platby žalobci“ a účastnickým výslechem žalovaného), které žalovaný navrhl k prokázání svých tvrzení ohledně důvodu vystavení sporných směnek a plateb na kauzální pohledávky, a to jednak „z důvodu koncentrace řízení“, jednak proto, že by navrhované důkazy „nemohly jednoznačně a bez pochybností určit, která konkrétní směnka měla skutečně zajišťovací charakter ke konkrétním pohledávkám“.
Proto soud prvního stupně žalobě o zaplacení sporných směnek zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 5 Cmo 254/2017-387, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení (druhý výrok).
Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu, když v pořadí první rozsudek ze dne 18. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 254/2017-217, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. července 2017, č. j. 47 Cm 71/2015-185, tak, že žalobu zamítl, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. února 2021, č. j. 29 Cdo 1682/2019-299, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědků T. R. (syna žalovaného) a M. Z. (administrativní pracovnice společnosti V), jakož i účastnickým výslechem žalovaného (u odvolacího jednání dne 9. června 2021), výslechem svědka O. M. (zaměstnance žalobce ‒ vedoucího prodejní oblasti Čechy) a listinami založenými ve spise Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 207 EXE 7022/2015, konkrétně inventarizací neuhrazených závazků ke 3. dubnu 2014, přijatými fakturami za sledované období 1. ledna 2013 až 3. dubna 2013 a emailovou korespondencí (č. l. 237-239 označeného spisu) [u odvolacího jednání dne 1. září 2021], dospěl k závěru, podle něhož žalovaný neprokázal [přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 a §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], že by sporné směnky zajišťovaly jen ty závazky společnosti V vůči žalobci, které existovaly ke dni jejich vystavení.
V této souvislosti při hodnocení svědeckých výpovědí M. Z. a syna žalovaného přihlédl k tomu, že jmenovaní nebyli osobně přítomni vystavení sporných směnek a vypovídali jen o skutečnostech, které jim sdělil žalovaný. Současně neshledal účelovou ani nevěrohodnou výpověď svědka M.; naopak ji vyhodnotil jako plynulou, přesvědčivou, neobsahující nejasnosti či rozpory, když svědek jasně popsal, kde a za jakých okolností k podpisu směnek došlo, i co bylo důvodem jejich vystavení; jako logickou a ověřitelnou ji vyhodnotil i v tom směru, že sporné směnky zajišťovaly (i) budoucí závazky společnosti V vůči žalobci, když vzhledem k její „platební morálce“ muselo být (a bylo) v zájmu žalobce, aby měl zajištěné zaplacení i nově vznikajících závazků společnosti V, jejichž existence byla s ohledem na obnovení dodávek cementu (po vystavení sporných směnek) jistá.
Konečně odvolací soud neshledal důvody pro provedení (dalších) žalovaným navržených důkazů „k prokázání obsahu a důvodů neplatnosti dohody o způsobu postupné úhrady existujících pohledávek společnosti V a zaplacení pohledávek existujících ke dni vystavení směnek“, když „vést dokazování k novým tvrzením uplatněným až v rámci odvolacího řízení by bylo v rozporu se zásadou tzv. neúplné apelace“. Přitom význam vést k těmto tvrzením dokazování, by zde byl jen za situace, kdyby žalovaný unesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že sporné směnky zajišťovaly výhradně závazky existující ke dni jejich vystavení, což nebylo v projednávané věci splněno.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud „rozhodl o neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení účastníka podle ustanovení §120 o. s. ř., aniž by provedl tímto účastníkem navržené důkazy, popř. důkladně odůvodnil, proč považuje tyto důkazy za nezpůsobilé k prokázání tvrzených skutečností“.
Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a shrnuje skutkový stav tak, že sporné směnky měly zajišťovat „ručitelský závazek žalovaného vůči žalobci za splnění dluhu společnosti V vůči žalobci existujícího ke dni podpisu směnek“.
Odvolacímu soudu vytýká, že odlišně hodnotil (oproti svému předchozímu rozsudku ze dne 18. prosince 2018) provedené důkazy (zejména výpovědi svědků), přičemž přesvědčivě neodůvodnil „odklon od dřívějšího právního posouzení“. Napadené rozhodnutí považuje za nelogické, nespravedlivé, nepřezkoumatelné a neoprávněně zasahující do jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, když odvolací soud neprovedl (popřípadě nehodnotil) žalobcem označené a navržené důkazy k důvodu vystavení sporných směnek a „oslyšel“ argumentaci, podle níž je dohoda o zajištění závazků neplatná.
Konečně dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, jde-li o „aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení“, jejichž dodržování je zajišťováno tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti; současně považuje za nepřípustné, aby měl „duplicitně uhradit již dříve uhrazené závazky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby toto rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, maje za to, že dovolatel vymezil dovolací důvod „naprosto nedostatečně, neurčitě a nesrozumitelně“.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož neunesl důkazní břemeno o tom, že sporné směnky zajišťovaly jen ty závazky společnosti V vůči žalobci, které existovaly v době jejich vystavení, dovolatel (oproti svému přesvědčení) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K tomu, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy (§120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.), viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, nebo ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněné pod čísly 80/1995, 3/1997 a 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. června 2021, sp. zn. 29 Cdo 875/2020.
Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že: a) odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil důvody, pro které neprovedl žalovaným navržené důkazy (srov. bod 29. důvodů jeho rozhodnutí), a b) rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné (vyhovuje požadavkům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jde-li o dovolatelem tvrzené odchylné hodnocení provedených důkazů, v tomto směru dovolatel zjevně přehlíží, že skutkový závěr ohledně důvodu vystavení sporných směnek přijal odvolací soud (i) na základě hodnocení důkazů, které provedl (až) poté, kdy Nejvyšší soud zrušil jeho původní rozsudek (ze dne 18. prosince 2018).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka „neplatnosti dohody o zajištění závazků“, když zjevně pomíjí ustálenou judikaturu k povaze (zajišťovací) směnky, ke které se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020, a podle níž:
1) Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Zajišťovací směnka není akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. ;
2) Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 97, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018.
Poukaz dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 423/2006) vztahující se k nutnosti vymezit zajišťované (budoucí) pohledávky v zástavní smlouvě „určitou dobou“ jejich vzniku, je zcela nepřípadný již proto, že takový požadavek výslovně plynul z ustanovení §155 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (od 1. ledna 2014 plyne z ustanovení §1311 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 100/2019).
Obecně k možnosti zajistit (blanko)směnkou (i) budoucí pohledávky viz judikatura Nejvyššího soudu, ke které se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 1706/2019.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300,- Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), za vyjádření k dovolání (ze dne 25. března 2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu