ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2709.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2709/2022-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. H. , proti žalovanému V. M. , zastoupenému Mgr. Martinem Hoškem, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 79/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 12 Cmo 263/2021-384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2021, č. j. 30 Cm 79/2012-359, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2012, č. j. 30 Cm 79/2012-6, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.600.000 Kč s 6% úrokem od 30. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.333 Kč a náklady řízení (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení (bod II. výroku).
2. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 12. září 2016, č. j. 30 Cm 79/2012-227, odvolací soud (poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 3. prosince 2018, č. j. 8 Cmo 131/2017-270, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 2020, č. j. 29 Cdo 1306/2019-288, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení) zrušil usnesením ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 8 Cmo 131/2017-300, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (doplněných pouze účastnickým výslechem žalobce) – dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
5. V řízení bylo především prokázáno (znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, zpracovaným soudem ustanovenou znalkyní PhDr. Václavou Musilovou a jejím výslechem), že žalovaný směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal (jde o směnku vlastní, vystavenou dne 19. června 2008 ve prospěch žalobce, znějící na směnečný peníz 1.600.000 Kč, se splatností 30. prosince 2009 – dále též jen „sporná směnka“), jako její výstavce podepsal.
6. Jde-li o namítanou neexistenci kauzy sporné směnky, odvolací soud zdůraznil, že tato námitka nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla vystavena zcela bezdůvodně, respektive že mezi dlužníkem a remitentem nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena. V poměrech projednávané věci byla důvodnost této námitky vyvrácena již výpovědí žalovaného, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v roce 2004 přijal od žalobce částku 400.000 Kč a podepsal směnku znějící na tuto částku, „která byla splatná na nějakou delší dobu“. Dále žalovaný vypověděl, že se tak stalo poté, co akceptoval nabídku žalobce na jeho „tichou účast“ ve společnosti ATECHRA, a. s. (dále jen „společnost A“), včetně požadavku, „aby částka 400.000 Kč šla přes něho“, a současně, že se účastníci řízení následně dohodli, že tuto směnku „inovují“, přičemž podle žalovaného nedošlo ke shodě ohledně výše směnečného peníze, a proto spornou směnku nepodepsal (tato část jeho obrany byla na základě provedeného dokazování vyvrácena). Tomu korespondují i zjištění, která vyplynula z výpovědi žalobce ohledně první půjčky, jež byla žalovanému poskytnuta již v roce 2004 za účelem úhrady (v té době exekučně vymáhaného) dluhu společnosti A. Posledně uvedeným důkazem bylo dále prokázáno poskytnutí dalších půjček v řádu statisíců korun, které byly následně i s částí příslušenství zahrnuty do směnečné sumy sporné směnky.
7. Žalovaný v průběhu řízení opakovaně měnil svá tvrzení o tom, v jaké pozici se žalobcem o poskytnutí první půjčky jednal. V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tvrdil, že vždy jednal jménem společnosti A jako její statutární orgán a že půjčku ve výši 400.000 Kč poskytl žalobce této společnosti, ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 28. května 2021 uvedl, že se na něho žalobce obrátil jako na bývalého člena statutárního orgánu a generálního ředitele společnosti A, a v dovolání doručeném soudu dne 13. března 2019 (proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. prosince 2018) pak argumentoval tím, že „sice projednával se žalobcem možnost, že by žalobce mohl zabránit hrozícímu nevýhodnému exekučnímu prodeji nemovitostí v majetku společnosti A, ale sám si od žalobce nepůjčil, za společnost půjčku nesjednával a za tuto společnost žádné záruky neposkytoval“. Proč za této situace vystavil ve prospěch žalobce v roce 2004 směnku však žalovaný nijak nevysvětlil.
8. Odvolací soud v této souvislosti rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předal-li žalobce dne 8. listopadu 2004 žalovanému částku 400.000 Kč za účelem zaplacení (v té době exekučně vymáhaného) dluhu společnosti A, stalo se tak na základě úmluvy mezi dvěma fyzickými osobami. Uvedené bylo prokázáno zejména výpovědí žalobce, ale i výpovědí žalovaného, který potvrdil svůj souhlas s návrhem žalobce, „aby částka 400.000 Kč šla přes něho“. Pro projednávanou věc přitom není významné, jak s takto získanými prostředky žalovaný následně naložil. Existence pohledávky žalobce za žalovaným byla nadto prokázána též obsahem e-mailové korespondence účastníků, z níž vyplynulo, že žalovaný reagoval na požadavky žalobce na vrácení půjčky zprávami o tom, že je „v kontaktu s právníky“, „napadá různé smlouvy“, „zpracovává podklady“, „jedná s ministerstvem o náhradách i v souvislosti s dražbou a zároveň se snaží projednat i odkoupení pohledávky žalobce“, případně žádal žalobce o toleranci a o pokračování v předcházejících jednáních. Uvedená argumentace by byla zcela iracionální, pokud by mezi účastníky řízení neexistoval žádný závazkový vztah, jak tvrdil žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
9. K výše uvedenému odvolací soud doplnil, že i kdyby žalovaný v řízení prokázal, že půjčka ve výši 400.000 Kč nebyla poskytnuta žalovanému, ale společnosti A, nebylo by možné uzavřít, že směnka znějící na tuto částku a sporná směnka, jíž byla původně vystavená směnka následně nahrazena, byla vystavena bezdůvodně. Potud odkázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, z nichž se podává, že zajišťovací směnka nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného závazkového vztahu. Dostatečným důvodem směnky může být i ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal výstavce (odlišný od dlužníka ze zajišťovaného závazku).
10. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu správně shledal námitku neexistence kauzy sporné směnky nedůvodnou. Další dokazování (k důvodu vystavení sporné směnky) bylo za tohoto stavu nadbytečné. Soudu prvního stupně proto nelze vytýkat, že neprovedl výslech svědka V. V. (dále jen „V. V.“), který navíc (jak správně zdůraznil již soud prvního stupně) nebyl vystavení sporné směnky ani přítomen a nemůže tak mít o okolnostech vystavení sporné směnky žádné přímé poznatky. Důkaz výslechem svědka V. V. podle odvolacího soudu nelze mimo to považovat za způsobilý prokázat tvrzenou neexistenci právního vztahu mezi účastníky řízení.
11. Odvolací soud konečně přitakal soudu prvního stupně i v závěru o nedůvodnosti námitky založené na tvrzení, že své identifikační údaje doplnil na spornou směnku pod nátlakem žalobce. K takto formulované obraně žalovaného odvolací soud zdůraznil, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit povinnost výstavce tyto údaje na směnečnou listinu uvést. Jednou z podstatných náležitostí vlastní směnky je vlastnoruční podpis výstavce, nikoli uvedení jeho jména a příjmení, adresy či jiných identifikačních údajů. Žalovaný přitom netvrdil, že byl na něm podpis sporné směnky vynucen. Jelikož nejsou identifikační údaje výstavce (oproti podpisu výstavce) obligatorní náležitostí směnečné listiny, nemohou mít jejich případné vady, počítaje v to i vady vůle jednající osoby, za následek neplatnost směnky.
12. Ostatně provedeným dokazováním nebyl ani jakýkoli nátlak ze strany žalobce při vystavení sporné směnky prokázán, neboť žalovaný vypověděl pouze to, že byl žalobcem „upozorněn“ na možnost trestního stíhání. Tvrzením o „zhoršování pozice žalovaného“ a jeho „rodinných hodnot a vztahů“ pak žalovaný nevymezil žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly být předmětem dokazování, a tedy ani obranu způsobilou zprostit žalovaného jeho platební povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem.
13. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Dovolatel odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud též nezhojil procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že dovolatel nebyl poučen dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., aby označil důkazy potřebné k prokázání „všech svých sporných tvrzení“, a to i když soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k vzneseným námitkám. Dovolatel nebyl rovněž poučen ani podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k námitce týkající se „vyhrožování žalobce“, kterou posoudil soud prvního stupně „jinak než žalovaný“.
15. Za nesprávné má dovolatel dále hodnocení provedených důkazů, jež vyústilo v závěr, podle kterého dovolatel uzavřel s žalobcem smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 400.000 Kč jako fyzická osoba. Kdyby soudy obou stupňů provedly hodnocení důkazů v souladu s ustanoveném §132 o. s. ř., musely by dospět k závěru, že dovolatel byl pouze osobou určenou jako příjemce finančních prostředků (platební místo), přičemž finanční prostředky byly ve skutečnosti určeny pro společnost A.
16. Podle dovolatele soudy dostatečně „neprověřily existenci kauzy směnky, když v průběhu řízení nebylo dosud provedeno důkazní řízení v kvalitě vyžadované zákonem“.
17. Konečně dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly důkaz výslechem svědka V. V., jímž měla být prokázána absence kauzy sporné směnky.
18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
19. Dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. K jednotlivým dovoláním předestřeným otázkám uvádí Nejvyšší soud následující.
K přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů
20. Potud je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
21. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Soudy obou stupňů dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
K (ne)splnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř.
22. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 97/2021“).
23. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti pak nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, nebo opět důvody R 97/2021).
24. Promítnuto do poměrů dané věci, založily-li soudy obou stupňů svá rozhodnutí shodně na závěru, podle něhož sporná směnka nebyla vystavena bezdůvodně (jinak řečeno, že námitka nedostatku kauzy byla provedeným dokazováním vyvrácena), nemohla být ve vztahu k dovolateli ani porušena poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. (potřeba poučit dovolatele dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. v námitkovém řízení objektivně vůbec nevznikla).
25. Obdobně výše řečené platí i ve vtahu k poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy odvolací soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že v dovolatelem namítaných okolnostech, jež měly předcházet vystavení sporné směnky, nelze bez dalšího spatřovat nátlak, jež by mohl ovlivnit svobodnou vůli dovolatele při podpisu směnky.
Ke skutkovým námitkám, k hodnocení důkazů a k námitce tzv. opomenutých důkazů
26. Námitkou, podle které měl odvolací soud ze zjištěných skutečností dovodit opačný závěr (totiž že dovolatel neměl žádný důvod k vystavení sporné směnky, když mezi ním a žalobcem neexistoval žádný závazkový právní vztah), dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
27. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
28. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem navrhovaný) výslech svědka V. V., dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
29. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
31. Přitom soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě vysvětlily, proč nevyhověly návrhu dovolatele na provedení výše označeného důkazu.
32. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že neshledává skutková zjištění (učiněná na základě provedeného dokazování), na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru o nedůvodnosti námitky neexistence kauzy sporné směnky, ani zjevně nepřiměřenými.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu