ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.104.2022.1
MSPH f178 INS XY
178 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 104/2022-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalované Ing. Haně Sazovské , se sídlem ve Frýdku-Místku, U Hřiště 255, PSČ 739 42, jako insolvenční správkyni dlužníka O. S., zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, PSČ 712 00, o určení pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022, č. j. 178 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. září 2021, č. j. 178 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. D.) domáhal vůči žalované (Ing. Haně Sazovské, jako insolvenční správkyni dlužníka O. S.) určení, že jeho pohledávka přihlášená přihláškou P39 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka je po právu v celé přihlášené výši 11 050 140,06 Kč a je zajištěna zástavním právem ke specifikovaným nemovitostem (bod I. výroku). Současně rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Smlouvou o půjčce ze dne 18. prosince 2006 (dále též jen „smlouva o půjčce“) uzavřenou mezi dlužníkem na straně jedné a mezi žalobcem a M. V. (dále též jen „M. V.“) coby „věřitelem“ na straně druhé se věřitelé (žalobce a M. V.) zavázali poskytnout dlužníku půjčku v celkové výši 5 500 000 Kč způsobem tam blíže specifikovaným. Dlužník se zavázal poskytnutou půjčku splatit spolu s úroky ve výši 5 % p. a. z půjčené částky nejpozději do 31. prosince 2009 v měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře, dlužník měl zaplatit 5 500 000 Kč na jistině a na jistině spolu s úrokem celkem 5 934 237,63 Kč. Téhož dne strany uzavřely Zástavní smlouvu se zřízením předkupního práva (dále též jen „zástavní smlouva“), v níž se dohodly na zajištění půjčky zřízením zástavního a předkupního práva k tam specifikovaným nemovitostem (dále též jen „nemovitosti“). Rovněž bylo sjednáno, že nedojde-li k zápisu zástavního a předkupního práva v katastru nemovitostí nejpozději k 30. červnu 2007, stává se dluh okamžitě splatným.
[2] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. února 2013 M. V. postoupil žalobci pohledávku, jež mu měla vzniknout za dlužníkem ze smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, a to včetně příslušenství, smluvní pokuty a dalších práv s ní spojených, nevyjímaje z toho ani zástavní a předkupní právo k nemovitostem.
[3] Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 22. září 2015 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 11 050 140,06 Kč. Celkový nárok plynoucí ze smlouvy o půjčce vyčíslil žalobce částkou 17 001 654,80 Kč s tím, že dlužník v mezidobí uhradil 5 951 514,74 Kč. Insolvenční správkyně dlužníka popřela pohledávku žalobce v rámci přezkumného jednání, které proběhlo dne 14. listopadu 2018. Tvrdila, že pohledávka neexistuje, neboť dlužník vrátil žalovanému finanční prostředky ve výši 5 951 514,74 Kč, a tato částka převyšuje plnění, které měl dlužník uhradit podle splátkového kalendáře. Dále uplatnila námitku promlčení případného nároku žalobce.
4. Na tomto základě odvolací soud nejprve konstatoval, že přihláška žalobce do insolvenčního řízení splňuje zákonné náležitosti. Na rozdíl od insolvenčního soudu též uzavřel, že žalobce je věcně aktivně legitimován k uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení, když po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky se stal vůči dlužníku jediným věřitelem veškerých nároků ze smlouvy o půjčce.
5. Vzhledem k důvodům popření pohledávky je podle odvolacího soudu pro závěr o důvodnosti žaloby zásadní, zda pohledávka platně vznikla, jak usuzoval žalobce ze skutečnosti, že byla naplněna podmínka předčasného zesplatnění půjčky ve smyslu čl. VI. smlouvy o půjčce. Dále pokládal za důležité, zda je opodstatněná námitka promlčení uplatněné pohledávky, proti níž brojil žalobce poukazem na to, že dlužník dluh uznal v rámci dokumentu nazvaného „Záznam z jednání ve věci sporných záležitostí s firmou S.“ ze dne 12. září 2008 (dále též jen „záznam z jednání“).
6. Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že nedošlo k předčasnému zesplatnění půjčky. Vyšel přitom z toho, že účelem ujednání smlouvy o půjčce o předčasném zesplatnění bylo, aby k určitému dni (30. červnu 2007) existovalo zajištění závazků dlužníka, a že tato podmínka byla zjevně naplněna, jelikož zástavní právo vzniklo s právními účinky již ke dni 14. června 2007. Odvolací soud proto dovodil, že nebyla naplněna sjednaná podmínka předčasného zesplatnění půjčky ve smyslu čl. VI. smlouvy o půjčce. Protože dlužník uhradil žalobci ještě před stanoveným termínem splatnosti půjčky (ke dni 8. října 2008) částku 5 934 237,63 Kč, která o 17 277,11 Kč převyšovala celkový dluh na jistině a úrocích půjčky, shledal odvolací soud důvodnou námitku žalované, že dluh z půjčky zanikl splněním.
7. Ve vztahu k tvrzenému uznání dluhu odvolací soud – s odkazem na §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – uvedl, že záznam z jednání povahu uznání dluhu co do důvodu a výše nemá, jelikož z něj není seznatelný výslovný uznávací projev dlužníka a není zde ani specifikován konkrétní dluh, který snad měl dlužník uznat. Přitom absenci uvedených náležitostí není možné odstranit výkladem dle §35 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud posoudil jako důvodnou též uplatněnou námitku promlčení. Kdyby se celá půjčka stala splatnou k 30. červnu 2007, jak tvrdí žalobce, pak by promlčecí doba podle §101 obč. zák. marně uplynula k 30. červnu 2010 (přihláška pohledávky do insolvenčního řízení byla insolvenčnímu soudu doručena až 22. září 2015). Nemá-li záznam z jednání povahu uznání dluhu, nemohl přivodit přetržení běhu promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel namítá, že soudy přistoupily k posouzení záznamu z jednání příliš formalisticky, jelikož odmítly zkoumat skutečnou vůli stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. a nevzaly na zřetel ani zásadu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. Domnívá se, že se tak soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001.
10. K posouzení otázky předčasného zesplatnění dluhu pak dovolatel uvádí, že soudy opomenuly, že vklad do katastru nemovitostí lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu, které bylo v tomto případě vydáno až dne 17. srpna 2007. Má za to, že za okamžik zápisu nelze považovat den, k němuž zpětně nastaly právní účinky vkladu, jak se domnívá odvolací soud. V návaznosti na to pak usuzuje, že nebyl-li zápis zástavního práva proveden ve lhůtě do 30. června 2007 (dle ustanovení čl. VI. smlouvy o půjčce), byl oprávněn přistoupit k okamžitému zesplatnění celé pohledávky bez zřetele k tomu, že účinky vkladu zástavního práva nastaly již dříve.
K dovolání proti výrokům o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud dovolání směřující proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
K dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé.
12. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud ve zbylé části odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel nemůže být s žalobou o určení popřené pohledávky úspěšný proto, že předmětná pohledávka nevznikla, jelikož nebyla naplněna smluvní podmínka dle smlouvy o půjčce, která by vedla k předčasnému zesplatnění celého dluhu. Dlužník se nedostal do prodlení se splácením půjčky a přihláškou uplatněné nároky žalobci vůbec nevznikly. Vedle toho pak odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž na závěru, že i kdyby pohledávka vznikla, byla by důvodná žalovanou vznesená námitka promlčení uplatněné pohledávky, neboť záznam z jednání nemá povahu uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Každý z těchto závěrů přitom sám o sobě vede (postačuje) k zamítnutí žaloby.
15. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. je ustálena v závěru, že k platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) zapotřebí, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil (v souladu s dikcí §558 obč. zák.) písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž případně za pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši jde, nýbrž – vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu – musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat. Tyto závěry plynou např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 852/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2748/2015. K tomu budiž dodáno, že stejně je institut uznání dluhu vykládán v poměrech úpravy obsažené v §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Poměřováno skutkovými závěry, z nichž pro účely posouzení, zda záznam z jednání je (též) uznáním dluhu podle §558 obč. zák., vyšel odvolací soud, je napadené rozhodnutí souladné s citovanou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Dovolání tak není přípustné pro řešení právní otázky uznání dluhu a s tím spojeného promlčení předmětné pohledávky. Za této situace napadené rozhodnutí obstojí, neboť závěr o tom, že uplatněná pohledávka (pokud vznikla) je promlčena, sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Proto nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení druhé z dovoláním předestřených otázek, a to posouzení naplnění podmínek pro předčasné zesplatnění dluhu, jakožto podmínky vzniku žalované pohledávky, jelikož i kdyby se (v následném dovolacím přezkumu) ukázalo posouzení posléze uvedené otázky nesprávným, na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti podané žaloby by to nemohlo mít žádný vliv.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
20. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu