ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.11.2022.1
KSCB 25 INS XY
43 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 11/2022-471
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka A., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému ROTT & BUCHTA, insolvenční správci v. o. s. , se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, identifikační číslo 09161872, jako insolvenčnímu správci L. A., narozeného XY, bytem XY, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka A. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 25 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), jíž odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2019, č. j. 43 ICm XY , v bodech I., II. a III. výroku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), jakož i (v bodech IV., V. a VI.) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2019, č. j. 43 ICm XY , a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 27. února 2019, č. j. 43 ICm XY :
[1] Určil, že tři kupní smlouvy uzavřené dne 28. ledna 2015 mezi dlužníkem (A.) jako prodávajícím a L. A. (dále též jen „L. A.“) jako kupujícím (dále jen „kupní smlouvy“), jejichž předmětem jsou (blíže specifikované) osobní automobily Mitshubishi L200, Volkswagen Tiguan a Volkswagen Tuareg (dále též jen „automobily“), jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body I. až III. výroku).
[2] Určil, že započtení „kupních cen automobilů“ provedená dne 3. dubna 2015 a 31. prosince 2015 (dále též jen „započtení“) jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod IV. výroku).
[3] Uložil L. A. (jako tehdejšímu žalovanému) zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 870 000 Kč do 10 dnů od právní moci rozsudku (bod V. výroku).
[4] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod VI. výroku).
2. Insolvenční soud (v návaznosti na obsah insolvenčního rejstříku a spisu) vyšel při svém rozhodnutí zejména z toho, že:
[1] Dlužník (jako prodávající) a L. A. (jako kupující) uzavřeli kupní smlouvy ohledně prodeje automobilů za sjednané kupní ceny 130 000 Kč, 350 000 Kč a 390 000 Kč. Kupní ceny měly být podle smluv uhrazeny v hotovosti; místo toho byly dne 3. dubna 2015 a 31. prosince 2015 započteny na pohledávku L. A. za dlužníkem.
[2] V době uzavření kupních smluv byl L. A. jediným jednatelem a společníkem dlužníka.
[3] Převody automobilů byly registrovány dne 11. února 2015 (ohledně automobilu Mitsubishi L200), dne 19. srpna 2015 (ohledně automobilu Volkswagen Tiguan, který byl téhož dne převeden na manželku L. A.) a dne 13. června 2016 (ohledně automobilu Volkswagen Tuareg, který byl téhož dne převeden na společnost ORDYS s. r. o.).
[4] Podle znaleckého posudku Ing. Vladimíra Bečky ze dne 19. srpna 2016 byl dlužník ke dni 31. prosince 2015 v platební neschopnosti, o níž (a jejím vývoji) musel L. A. vědět již v době od 3. listopadu 2014 do 30. června 2015. Ze znaleckého posudku společnosti Česká znalecká, a. s., ze dne 18. února 2019 plyne, že „podmínky úpadku“ dlužníka mohly být formálně naplněny nejdříve od 31. prosince 2015 a nejpozději od 19. října 2016 „došlo i k naplnění podmínky úpadku formou insolvence“.
[5] Insolvenční soud vyhláškou ze dne 16. února 2016, č. j. KSCB 25 INS XY , zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
[6] Insolvenční soud usnesením ze dne 20. října 2016, č. j. KSCB 25 INS XY , zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalobce ( LIQUIDATORS v. o. s.) jeho insolvenčním správcem.
[7] Věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka celkem 119 přihlášek pohledávek; nezajištění věřitelé budou uspokojeni podle stavu majetkové podstaty „v nepatrné části“. Zjištěny byly mimo jiné pohledávky věřitelů First information systems, s. r. o. (splatná v únoru 2012), BS - Build Servis spol. s r. o. (splatná v prosinci 2014), TELECOM 21 CB s. r. o. (splatná v listopadu 2014), Průmyslové podlahy Plaček a. s. (splatná v květnu 2014), Ebersp ä cher Tageslichttechnik s. r. o. (splatná v dubnu 2014), STAVCENT, a. s. (splatná v říjnu 2012) a ELBEN CB s. r. o. (splatná v únoru 2012).
[8] U insolvenčního soudu jsou vedeny vůči L. A. další incidenční spory na základě odpůrčích žalob podaných žalobcem.
[9] Žalobce podal odpůrčí žalobu v této věci dne 18. října 2017 (C5-1) a doplnil ji podáním ze dne 16. dubna 2018 (C5-14).
3. Insolvenční soud – cituje ustanovení §8 a §22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), §3 odst. 1 a 2 písm. b/, §235 odst. 1, §239 odst. 1 a 4 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Dlužník a L. A. jsou osobami blízkými, tudíž je dána vyvratitelná právní domněnka úpadku dlužníka v době uzavření kupních smluv; tuto domněnku L. A. (přes poučení) nevyvrátil. Vyvrácena byla naopak jeho obrana, neboť dlužník měl v době uzavření kupních smluv více věřitelů s pohledávkami více než 3 měsíce po splatnosti. Úpadek dlužníka tak vychází nejen z nevyvrácené domněnky, ale i z provedeného dokazování. L. A. přitom byl jako jednatel dlužníka seznámen s majetkovou situací dlužníka.
[2] Pohledávka dlužníka z titulu kupních cen zanikla zápočtem, aniž by L. A. tvrdil, jakou pohledávkou za dlužníkem „disponoval“. Kupní smlouvy a na to navazující zápočty kupních cen představují neúčinná právní jednání ve smyslu §241 insolvenčního zákona.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), potvrdil k odvolání L. A. rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje ustanovení §22 odst. 2 o. z., §239, §240, §241 a §242 insolvenčního zákona a §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a dále (po zopakování dokazování) doplnil:
[1] S ohledem na „blízký poměr“ L. A. a dlužníka je dána vyvratitelná právní domněnka úpadku dlužníka v době uzavření kupních smluv a započtení pohledávek. L. A. se „nepodařilo prokázat“, že dlužník disponoval v rozhodné době likvidními prostředky, jimiž by byl schopen uhradit své splatné závazky. Naopak z „účetních údajů“ plynoucích ze závěrek za roky 2014 a 2015 vyplývá, že dlužník měl již v roce 2014 splatné závazky převyšující jeho disponibilní prostředky; pohledávky dlužníka přitom nebylo možné využít k úhradě splatných závazků, neboť byly „předmětem zástavního práva“. V návrhu na moratorium ze dne 10. března 2016 (A-12) dlužník sám uvedl, že má víc závazků po splatnosti více než 30 dnů, a připojil k návrhu seznam závazků, v nichž označil závazky v řádu desítek milionu Kč, přičemž „řada“ z nich byla splatná již v roce 2015.
[2] Úprava neúčinnosti právního jednání „bez přiměřeného protiplnění“ má své ekonomické i právní východisko v porovnání ekvivalentnosti plnění, které dlužník obdržel za jím poskytnuté plnění. O přiměřené protiplnění přitom nemůže jít v případě, kdy sice byla sjednána obvyklá cena plnění poskytnutého dlužníkem, ale dlužník adekvátní plnění ve skutečnosti neobdržel. Uzavřením kupních smluv dlužník vytvořil podmínky pro následný zápočet vzájemných pohledávek v době, kdy neměl dostatek finančních prostředků na úhradu svých splatných závazků. Kupní smlouvy a započtení kupních cen jsou vůči věřitelům neúčinnými „právními úkony (jednáními)“, když dlužník za převod automobilů neobdržel (žádné) přiměřené protiplnění a šlo o jednání mezi osobami blízkými v době tří let před zahájením insolvenčního řízení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal L. A. dovolání, kterým napadá (poměřováno obsahem) výrok ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zejména namítá, že v řízení nebyl prokázán úpadek dlužníka v době uzavření kupních smluv. Závazky dlužník neplnil pro jejich spornost, popřípadě nešlo o splatné závazky (dluhy); z provedených důkazů nelze usuzovat na úpadek dlužníka, přičemž posouzení úpadku není otázkou pouze právní, nýbrž i skutkovou.
8. Dovolatel dále předkládá otázku, zda lze doplnit odpůrčí žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dané ustanovením §239 odst. 3 insolvenčního zákona; takové „doplnění nároků“ podle něj nemá být připuštěno. Insolvenční soud přitom nerozhodl o (ne)připuštění změny žaloby a odvolací soud k této vadě řízení nepřihlédl. Napadenému rozsudku dovolatel vytýká nepřezkoumatelnost a má za to, že řízení je zatíženo i dalšími vadami (nesprávné hodnocení důkazů a absence poučení podle §118a o. s. ř.).
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. V průběhu dovolacího řízení bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek L. A. pod sp. zn. KSCB 46 INS XY . Usnesením ze dne 7. června 2022, č. j. KSCB 46 INS XY , zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek L. A., povolil mu oddlužení a jeho insolvenčním správcem ustanovil společnost ROTT & BUCHTA, insolvenční správci v. o. s. Usnesením ze dne 25. května 2023, č. j. KSCB 46 INS XY , pak insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí zpětvzetí návrhu L. A. na povolení oddlužení a prohlásil konkurs na jeho majetek, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.
11. Řízení o odpůrčí žalobě podané žalobcem jako insolvenčním správcem dlužníka se (coby incidenční spor) nepřerušuje účinky rozhodnutí o úpadku L. A. (§140a insolvenčního zákona), ani účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek (§263 insolvenčního zákona), a to ani ohledně té části řízení, v níž se rozhoduje o žalobě na plnění (požadavku žalobce na zaplacení peněžité částky do majetkové podstaty dlužníka). K tomu srov. v obecné poloze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.) pod číslem 24/2010, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 130/2017. Nejvyšší soud tak pokračoval v dovolacím řízení s insolvenčním správcem L. A., který coby osoba s dispozičním oprávněním bez dalšího vstoupil do řízení na místo L. A. Tomu odpovídá i označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozsudku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 145/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 2021, pod číslem 21.
12. N ejvyšší soud poznamenává, že žalobce podanou žalobou odporuje právním jednáním dlužníka (kupním smlouvám a započtení) učiněným v roce 2015; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. §545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v §240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněný pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Při absenci argumentace odvolacího soudu pro jiný závěr bude Nejvyšší soud dále používat právní terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
13. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání ohledně otázky posouzení úpadku dlužníka, když potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
16. Ustanovení §3 insolvenčního zákona upravuje (mimo jiné) vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže tyto závazky (dluhy) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sb. rozh. obč.).
17. Tato vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky se neuplatní jen pro účely rozhodnutí o úpadku (§136 a násl. insolvenčního zákona), nýbrž i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§98 a §99 insolvenčního zákona) nebo jde-li o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§241 odst. 2 insolvenčního zákona); potud srov. i zařazení ustanovení §3 insolvenčního zákona (část první, obecná část, hlava I, základní ustanovení). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč.
18. Vedle domněnky úpadku ve smyslu §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, která – dlužníkem nevyvrácená – vedla k vydání usnesení o úpadku ze dne 20. října 2016, odvolací soud rovněž správně vyšel z domněnky úpadku uvedené v §240 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť na dlužníka a L. A. (jako jeho jediného jednatele a společníka) se hledí pro účely tohoto ustanovení stejně jako na osoby blízké (§22 odst. 2 o. z.).
19. Dovolatel nadto přehlíží, že odvolací soud dospěl k závěru o úpadku dlužníka v rozhodné době roku 2015 nejen na základě (nevyvrácené) domněnky úpadku, ale též na základě prokázaného skutkového stavu (k rozdílu mezi rozhodnutím na základě prokázaného skutkového stavu a rozhodnutím na základě neunesení důkazního břemene srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč., dále jen „R 115/2022“). K tomuto závěru odvolací soud došel nejen z obsahu návrhu dlužníka na moratorium a jeho příloh (přičemž skutečnosti a důkazy tvořící součást insolvenčního spisu jsou pro soud rozhodující incidenční spor „v rámci insolvenčního řízení“ přirozeným zdrojem poznatků; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný pod číslem 30/2023 Sb. rozh. obč., ale i z provedených listinných důkazů (účetních závěrek dlužníka za roky 2014 a 2015).
20. Nepřípadná je tak námitka, že L. A. nebyl poučen o své důkazní povinnosti, neboť odvolací soud vyšel z prokázaného skutkového stavu (nejde o případ rozhodnutí na základě neunesení důkazního břemene); L. A. se nadto dostalo poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. u jednání insolvenčního soudu konaného dne 13. června 2018 (srov. opět R 115/2022).
21. Vytýká-li dovolatel v tomto směru odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, nebere v úvahu, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., přitom napadený rozsudek zjevně není nepřezkoumatelný, jak dovolatel rovněž (nepřípadně) namítá.
22. Dovolateli se tak nepodařilo zpochybnit p rávní závěr, že kupní smlouvy jsou právními jednáními dlužníka bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona); tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, uveřejněný pod číslem 56/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněný pod číslem 82/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2022“)].
23. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. částečně odmítl dovolání směřující proti té části prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil body I., II. a III. rozsudku insolvenčního soudu.
24. Dovolání je však přípustné k řešení otázky změny odpůrčí žaloby (a jejího připuštění), neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§43 (o. s. ř.)
(1) Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
(…)
§79 (o. s. ř.)
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
(…)
§95 (o. s. ř.)
(1) Žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
(2) Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
§235 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.
§236 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.
(2) Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.
§239 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.
(…)
28. Ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona platila v citované podobě již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (16. února 2016) a od té doby změn nedoznala.
29. Insolvenční správce prosazuje odpůrčí nárok v incidenčním sporu zahájeném podáním odpůrčí žaloby; tou přitom v souladu s §235 odst. 2 insolvenčního zákona odporuje (právě jen) konkrétnímu právnímu jednání dlužníka. Procesním odrazem uvedeného principu je, že odpůrčí žaloba musí obsahovat (aby byla dostatečně určitá a prostá vad v intencích §43 o. s. ř.) vylíčení rozhodujících skutečností, týkajících se konkrétního právního jednání dlužníka, jemuž je odporováno (§79 odst. 1 o. s. ř.).
30. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu jde o změnu žaloby (§95 o. s. ř.), domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, nebo tehdy, požaduje-li žalobce sice nadále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč.).
31. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou spojeny (mimo jiné) hmotněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018; v komentářové literatuře shodně Drápal, Ljubomír, Bureš, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana 625, marg. číslo 5.).
32. N epodá-li insolvenční správce odpůrčí žalobu (popřípadě její změnu) ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, odpůrčí nárok zanikne (v rozsahu odpovídajícím tomu, že žaloba nebo její změna nebyla podána včas). K tomu ovšem Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015, doplnil, že lhůta podle ustanovení §239 odst. 3 insolvenčního zákona, ve které může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu, se nevztahuje na uplatnění nároku na vydání plnění z neúčinného právního jednání do majetkové podstaty, eventuelně nároku na poskytnutí rovnocenné náhrady (tj. uplatnění nároků podle §236 insolvenčního zákona).
33. Vztaženo do poměrů projednávané věci žalobce ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (20. října 2016), podal odpůrčí žalobu, v níž (toliko) požadoval určit neúčinnost kupních smluv. Až v podání ze dne 16. dubna 2018 (č. l. 49-53), nazvaném „vyjádření žalobce“ a učiněném po uplynutí uvedené lhůty, navrhl (též) určit neúčinnost započtení a dále požadoval, aby insolvenční soud uložil L. A. zaplatit do majetkové podstaty 870 000 Kč.
34. Podání žalobce ze dne 16. dubna 2018 představovalo změnu (odpůrčí) žaloby ve smyslu jejího rozšíření, jelikož žalobce vedle již uplatněných nároků nadále požadoval vydání dalšího určovacího rozhodnutí (výroku), jakož i nového výroku znějícího na peněžité plnění. O této změně žaloby byl insolvenční soud povinen rozhodnout podle §95 o. s. ř., tedy změnu (rozšíření) žaloby buď připustit, nebo návrh žalobce zamítnout; namísto toho insolvenční soud věc projednal v duchu takto změněné (rozšířené) žaloby „bez dalšího“. Oba soudy přitom rozhodovaly o všech žalobcem uplatněných nárocích, aniž posoudily včasnost rozšířené části žaloby.
35. Podle ustálené soudní praxe vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně v řízení jednal a meritorně rozhodl o změněné žalobě, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle §95 o. s. ř., nemůže být zhojena v odvolacím řízení a je důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019).
36. Insolvenční soud navíc zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží (§242 odst. 3 o. s. ř.), jelikož v rozporu s §95 odst. 1 větou druhou o. s. ř. nedoručil změnu žaloby ze dne 16. dubna 2018 tehdejšímu žalovanému (L. A.) do vlastních rukou. Odvolací soud nápravu nezjednal a tím, že rovněž projednal „fakticky“ rozšířenou část žaloby, zatížil stejnou vadou i odvolací řízení.
37. Na základě doposud uvedeného Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ohledně prvního výroku v té části, kterou odvolací soud potvrdil body IV., V. a VI. rozsudku insolvenčního soudu, jakož i v druhém (na zrušené části rozsudku závislém) výroku o nákladech odvolacího řízení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídající části (v bodech IV. a V. výroku) i je, včetně závislého bodu VI. výroku o nákladech řízení a věc vrátil insolvenčnímu soudu ve zrušeném rozsahu k dalšímu řízení.
38. Na insolvenčním soudu nyní bude, aby nejprve doručil změnu (rozšíření) žaloby ze dne 16. dubna 2018 do vlastních rukou žalovanému (§95 odst. 1 o. s. ř.) a rozhodl o připuštění změny žaloby, když dosavadní výsledky řízení zjevně mohou být podkladem pro řízení o změněné žalobě. Dále insolvenční soud posoudí, zda jsou dány podmínky pro věcné rozhodnutí o návrhu žalobce na určení neúčinnosti započtení, nebo zda je namístě v tomto rozsahu žalobu odmítnout (§160 odst. 4 insolvenčního zákona, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 177/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2020, pod číslem 80). Konečně při rozhodování o nároku žalobce na zaplacení částky 870 000 Kč insolvenční soud neopomene vzít v úvahu ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu představovanou R 82/2022 (srov. zejména odst. 43 odkazovaného rozhodnutí).
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro insolvenční soud a odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne insolvenční soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu