ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.25.2022.1
KSLB 76 INS 22654/2011
76 ICm 1848/2013
29 ICdo 25/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně H. J. , zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820, PSČ 470 01,
proti žalovanému KOPPA, v. o. s. , se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25428578, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. J., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci , se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, PSČ 460 79, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 1848/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. J. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2021, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 436/2020-3641,
103 VSPH 440/2020 (KSLB 76 INS 22654/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2020, č. j. 76 ICm 1848/2013-1840, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (H. J.) domáhala na žalovaném (KOPPA, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka J. J.) vyloučení movitých věcí „sepsaných v soupisu majetkové podstaty“ dlužníka pod položkami 15-20, 22-26, 28-78, 80-122, 124, 125, 127-140, 142-150, 158, 159, 161-167 a 181-187 (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §205 odst. 2 a 3 a §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – po provedeném dokazování uzavřel, že dotčené movité věci se nacházely v době pořízení soupisu majetkové podstaty v nemovitosti ve společném jmění dlužníka a žalobkyně, přičemž žalobkyně „neprokázala“, že jde o movité věci v jejím výlučném vlastnictví, a „neuvedla nic k tomu,
jak tyto věci nabyla“.
3. Insolvenční soud doplnil usnesením ze dne 15. května 2020, č. j. 76 ICm 1848/2013-2005, rozsudek ze dne 19. února 2020 o výrok o náhradě nákladů řízení státu.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. září 2021, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 436/2020-3641, 103 VSPH 440/2020
(KSLB 76 INS 22654/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 19. února 2020 (první výrok), jakož i usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. května 2020 (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud – cituje ustanovení §7, §217, §218 odst. 1, §219 a §225 insolvenčního zákona, §118a, §118b odst. 1, §119a odst. 1, §134, §205 odst. 2 a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a §23, §63 a §64 zákona č. 44/1974 Sb., celního zákona, a odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 116/2016 – se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu
a k odvolacím námitkám dále doplnil:
[1] Žalobkyně neprokázala, že movité věci neměly být do soupisu zařazeny, ani své právo vylučující zařazení věcí do soupisu.
[2] Podle protokolu o jednání insolvenčního soudu konaném dne 19. února 2020 vyústila „polemika“ mezi samosoudkyní insolvenčního soudu a zástupkyní žalobkyně k vyjádření zástupkyně žalobkyně, že „nemůže vykonávat řádné právní zastoupení, jsou porušována její práva a chce opustit jednací síň“. Zástupkyně žalobkyně poté v 11.30 hod opustila spolu s dlužníkem jednací síň (žalobkyně jednání přítomna nebyla), insolvenční soud pokračoval v provádění dokazování, konstatoval, že nepřítomné žalobkyni nemůže poskytnout poučení podle §118a o. s. ř., vyhlásil rozsudek a „řízení ukončil“ ve 12.55 hod.
[3] Tím, že zástupkyně žalobkyně odešla z jednání, způsobila, že insolvenční soud ji nemohl poučit podle §118a o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy ohledně vlastnického (či jiného) práva žalobkyně k dotčeným movitým věcem. Protokol o jednání je veřejnou listinou a z jeho obsahu je zřejmé, že zástupkyně žalobkyně a dlužník z jednání „odešli dobrovolně“, nikoliv, že je samosoudkyně insolvenčního soudu „vyhodila“, jak tvrdí žalobkyně v odvolání.
[4] Odvolací soud „nepřipustil“ provedení důkazů navržených zmocněncem žalobkyně (v odvolacím řízení zastupoval žalobkyni dlužník coby obecný zmocněnec) při jednání odvolacího soudu konaném dne 8. září 2021, neboť jde o důkazy, které měly být navrženy již v řízení před insolvenčním soudem.
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (doplněné podáním ze dne 29. listopadu 2011), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Dovolatelka namítá, že vlastnila dotčené movité věci již „v roce 1988 a před rokem 1988“ a její „majetkové právo“ bylo prokázáno „úředními listinami“; odkazuje přitom na předchozí rozsudek insolvenčního soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 76 ICm 1848/2013-238 [potvrzený podle dovolatelky v tomto rozsahu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 338/2015-312 (KSLB 76 INS 22654/2011)], jímž bylo z majetkové podstaty dlužníka vyloučeno sedm movitých věcí (sepsaných v soupisu majetkové podstaty pod položkami 21, 79, 123, 126, 141, 157 a 160). Dovolatelka míní, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, poněvadž „nezohlednil“ své dřívější rozhodnutí a rozhodl
o stejné právní otázce jinak, aniž vyložil, proč se od původního řešení odchýlil. S odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že napadené rozhodnutí je překvapivé.
8. Dále dovolatelka kritizuje postup žalovaného při pořizování soupisu majetkové podstaty a při přezkumném jednání, jakož i skutečnost, že soudy podle ní nesprávně zamítly návrh dlužníka na zproštění žalovaného z funkce insolvenčního správce. Insolvenčnímu soudu dovolatelka vytýká průtahy v projednávaném incidenčním sporu a to, že nepřipustil vstup dlužníka do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně; za vadný má postup insolvenčního soudu, který podle ní v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu neprovedl „žádné dokazování“ a zároveň „vykázal“ zástupkyni žalobkyně z jednání.
9. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud „odmítl učinit dokazování“ navržené zástupcem žalobkyně, ačkoliv pro něj tato povinnost vyplývá z §213 o. s. ř. Tím porušil princip rovnosti stran v řízení, jelikož na jedné straně se oba soudy „spolehly“ na „hypotetické a zcela nesmyslné“ tvrzení žalovaného a na druhé straně žalobkyni soudy nepřipustily „ani jeden důkaz“. Dovolatelka též dovozuje porušení „zásady koncentrace řízení“.
10. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s posouzením věci odvolacím soudem a dovolání má za nedůvodné. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že dotčené movité věci nabyla před manželstvím s dlužníkem. Za jediný důvod k podání dovolání žalovaný označuje snahu žalobkyně a dlužníka protahovat insolvenční řízení a „mařit činnost insolvenčního správce“.
11. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zjevně bezdůvodné.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu jeho prvního výroku, tedy i v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků před insolvenčním soudem. Ve vztahu k tomuto (nákladovému) výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
14. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
15. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatelka. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
16. Dovolací námitka, že žalobkyně nabyla dotčené movité věcí před uzavřením manželství s dlužníkem (a stala se tak jejich výlučnou vlastnicí), představuje ve shora uvedeném smyslu nepřípustnou skutkovou polemiku se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně uvedené skutečnosti neprokázala. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.)
přitom srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu.
17. Insolvenční soud správně hodlal poučit žalobkyni o její důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., neboť šlo o případ, kdy (již) provedl ohledně sporného tvrzení žalobkyní navržené důkazy, avšak nedošlo jimi k prokázání sporné skutečnosti a žalobkyně proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) nemohla být ve věci úspěšná (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení podle §118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci),
který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2011, pod číslem 68, Nejvyšší soud doplnil, že je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.
18. Tvrdí-li dovolatelka, že její zástupkyně opustila jednání konané u insolvenčního soudu dne 19. února 2020 (předtím, než ji insolvenční soud mohl poučit podle §118a o. s. ř.) nikoliv dobrovolně, nýbrž z důvodu, že ji insolvenční soud „vyhodil“, vystihuje tím zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosadí i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
19. Dovolatelka dále předkládá otázku procesního práva, zda se odvolací soud může odchýlit od svého původního právního posouzení, a poukazuje na skutečnost, že sedm movitých věcí již bylo v předchozím průběhu řízení pravomocně vyloučeno ze soupisu majetkové podstaty. Dovolatelka ovšem přehlíží, že uvedených sedm movitých věcí (zapsaných do soupisu majetkové podstaty pod položkami 21, 79, 123, 126, 141, 157 a 160) insolvenční soud pravomocně vyloučil bodem III. rozsudku ze dne 25. února 2015, č. j. 76 ICm 1848/2013-238, a to z důvodu, že „insolvenční správce s vyjmutím souhlasil“ (str. 6 rozsudku), neboť „tvrzení žalobkyně učinil na jednání nesporné“ (str. 7 rozsudku); proti bodu III. rozsudku insolvenčního soudu žalovaný odvolání nepodal a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 338/2015-312 (KSLB 76 INS 22654/2011), se netýká vyloučení těchto věcí z majetkové podstaty dlužníka. Odvolací soud se tak v tomto směru nemohl odchýlit od svého předchozího právního posouzení; nadto v obecné rovině platí, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sb. rozh. obč.).
20. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené
v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč.,
a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje.
21. Promítnuto do poměrů projednávané věci napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na přezkoumání (hodnocení) postupu žalovaného při pořizování soupisu majetkové podstaty a při přezkumném jednání, ani na tom, že insolvenční soud nezprostil v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníku žalovaného z funkce insolvenčního správce.
22. Tvrdí-li dále dovolatelka, že řízení je postiženou řadou vad (průtahy řízení, nepřipuštění vedlejšího účastníka do řízení, porušení pravidel pro dokazování v odvolacím řízení uvedených v §213 o. s. ř., porušení „zásady koncentrace řízení“) pak přehlíží, že ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje jako jediný způsobilý dovolací důvod ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/
a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných tvrzených vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.,
a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají toliko z paušální náhrady nezastoupeného žalovaného za vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč (§1 odst. 3 písm. a/, §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.,
o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). Lhůta k plnění je určena podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu