ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.27.2022.3
KSBR 53 INS 4403/2012
24 ICm 3027/2012
sp. zn. 29 ICdo 27/2022-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ JOMAX SK s. r. o. , identifikační číslo osoby 44766181, se sídlem v Bratislavě, Špitálska 55, PSČ 811 08, Slovenská republika, b/ TAMAX SK s. r. o. , identifikační číslo osoby 44766734, se sídlem v Bratislavě, Tomášikova 45C, PSČ 831 04, Slovenská republika, a c/ KOMAX SK s. r. o., identifikační číslo osoby 44765878, se sídlem v Bratislavě, Špitálska 55, PSČ 811 08, Slovenská republika, všech zastoupených Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Robertu Benešovi , se sídlem v Přerově, Kosmákova 29, PSČ 750 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka EKOSOLARIS, a. s., zastoupenému JUDr. Josefem Haščákem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, PSČ 357 51, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 ICm 3027/2012, jako incidenční spor v insolvenčním věci dlužníka EKOSOLARIS, a. s. , se sídlem v Kroměříži, Jožky Silného 2684/3, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25535668, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS 4403/2012, o dovolání žalobců a/ a c/ proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2021, č. j. 24 ICm 3027/2012, 11 VSOL 113/2021-588 (KSBR 53 INS 4403/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a/ a c/ jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí každý částku 2.057 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. srpna 2020, č. j. (53) 24 ICm 3027/2012-210, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ JOMAX SK s. r. o., b/ TAMAX SK s. r. o., a c/ KOMAX SK s. r. o.) domáhali vůči žalovanému (Ing. Robertu Benešovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka EKOSOLARIS, a. s.) určení pravosti pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka, a to konkrétně:
1) žalobce a/ určení pravosti pohledávek ve výši 333.733 Kč (dílčí pohledávka č. 1), 1.748.896,16 Kč (dílčí pohledávka č. 2), 166.866,75 Kč (dílčí pohledávka č. 3), 50.064 Kč (dílčí pohledávka č. 4), 41.850,16 Kč (dílčí pohledávka č. 5) a ve výši 1.714.824,07 Kč (dílčí pohledávka č. 7), přihlášené do insolvenčního řízení přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem 54 ( bod I. výroku);
2) žalobce b/ určení pravosti pohledávek ve výši 333.733 Kč (dílčí pohledávka č. 1), 1.748.896,16 Kč (dílčí pohledávka č. 2), 166.866,75 Kč (dílčí pohledávka č. 3), 49.651,01 Kč (dílčí pohledávka č. 4), 41.850,16 Kč (dílčí pohledávka č. 5) a ve výši 1.714.824,07 Kč (dílčí pohledávka č. 7), přihlášené do insolvenčního řízení přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem 53 ( bod II. výroku);
3) žalobce c/ určení pravosti pohledávek ve výši 333.733 Kč (dílčí pohledávka č. 1), 1.748.896,16 Kč (dílčí pohledávka č. 2), 166.866,75 Kč (dílčí pohledávka č. 3), 49.651,01 Kč (dílčí pohledávka č. 4), 41.850,16 Kč (dílčí pohledávka č. 5) a ve výši 1.714.824,07 Kč (dílčí pohledávka č. 7), přihlášené do insolvenčního řízení přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem 55 ( bod III. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení mezi:
1) žalobcem a/ a žalovaným (bod IV. výroku);
2) žalobcem b/ a žalovaným (bod V. výroku);
3) žalobcem c/ a žalovaným (bod VI. výroku).
2. V procesní rovině insolvenční soud (mimo jiné) v důvodech svého rozhodnutí (str. 6 odst. 2 shora) poukázal na to, že k jednání soudu, které se konalo 19. srpna 2020, se žalobci bez omluvy nedostavili, ač byli k jednání řádně obesláni (předvolání k jednání bylo doručeno jejich tehdejší právní zástupkyni dne 30. června 2020, která až dne 5. srpna 2020 oznámila insolvenčnímu soudu, že ukončila jejich právní zastupování). Jelikož žalobci nepožádali o odročení jednání, insolvenční soud projednal věc v jejich nepřítomnosti.
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. června 2021, č. j. 24 ICm 3027/2012, 11 VSOL 113/2021-588 (KSBR 53 INS 4403/2012):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé:
1) ve vztahu k žalobci a/ ohledně dílčích pohledávek č. 1 až 4 (první výrok);
2) ve vztahu k žalobci b/ ohledně dílčích pohledávek č. 1 až 4 (třetí výrok);
3) ve vztahu k žalobci c/ ohledně dílčích pohledávek č. 1 až 4 (pátý výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé tak, že žaloba se zamítá pro předčasnost:
1) ve vztahu k žalobci a/ ohledně dílčích pohledávek č. 5 a 7 (druhý výrok);
2) ve vztahu k žalobci b/ ohledně dílčích pohledávek č. 5 a 7 (čtvrtý výrok);
3) ve vztahu k žalobci c/ ohledně dílčích pohledávek č. 5 a 7 (šestý výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi:
1) žalobcem a/ a žalovaným (sedmý a desátý výrok);
2) žalobcem b/ a žalovaným (osmý a jedenáctý výrok);
3) žalobcem c/ a žalovaným (devátý a dvanáctý výrok).
4. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k procesním odvolacím námitkám (mimo jiné) v důvodech svého rozhodnutí (odstavce 30. až 49.) – vycházeje z ustanovení §160 odst. 1 a §161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §25 odst. 1, §28 odst. 2, §32 odst. 3, §50b odst. 2, §101 odst. 1 a 3, §118a odst. 1 a 3, §119a odst. 1 a §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – přijal následující závěry:
5. Odvolací námitky žalobců směřovaly primárně vůči postupu insolvenčního soudu, který na jednání konaném dne 19. srpna 2020 věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Insolvenčnímu soudu vytýkali, že poté, co mu jejich předchozí zástupkyně [ advokátka Mgr. Hedvika Hartmanová (dále jen „H. H.“) ] dne 5. srpna 2020 oznámila, že právní zastoupení ukončila, je nepředvolal k jednání. Mínili, že (proto) nebyly splněny podmínky pro postup dle §101 odst. 3 o. s. ř.
6. V přezkoumávané věci připojili žalobci k podaným žalobám procesní plnou moc udělenou H. H. Předvolání k jednání nařízenému na 19. srpna 2020 doručil insolvenční soud H. H. do datové schránky 30. června 2020, s tím, že předvolání platí i pro žalobce, a s poučením, že nedostaví-li se k jednání a (ani) včas z důležitého důvodu nepožádají o odročení jednání, může insolvenční soud věc projednat a rozhodnout v jejich nepřítomnosti. Následně (5. srpna 2020) sdělila H. H. insolvenčnímu soudu, že právní zastoupení žalobců ukončila; o odročení nařízeného jednání však nepožádala. Na jednání konaném 19. srpna 2020 insolvenční soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobců, kteří se k jednání bez omluvy nedostavili.
7. Podle závěru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001 sp. zn. 21 Cdo 1094/2000, uveřejněném pod číslem 3/2003 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 3/2003“) [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , jestliže účastník řízení oznámil soudu vypovězení procesní plné moci svému zástupci poté, co tento zástupce byl řádně a včas vyrozuměn o termínu soudního jednání, při kterém nebylo zapotřebí osobní účasti zastoupeného (§49 odst. 1 o. s. ř.), neměl soud povinnost vyrozumět účastníka znovu o termínu jednání.
8. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002 sp. zn. 29 Odo 303/2001 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 101), pak vyplývá, že vypověděl-li účastník řízení procesní plnou moc svému zástupci ještě před doručením soudního rozhodnutí, avšak oznámení o tom došlo soudu až po doručení rozhodnutí takovému zástupci, šlo o účinné doručení.
9. Insolvenční soud postupoval správně, když předvolání k nařízenému jednání (u kterého nebylo zapotřebí osobní účasti žalobců) doručil pouze jejich zástupkyni s procesní plnou mocí. Jestliže tato zástupkyně následně insolvenčnímu soudu pouze sdělila, že právní zastoupení žalobců ukončila, aniž současně požádala o odročení jednání, nebyl insolvenční soud povinen znovu vyrozumět žalobce o termínu jednání (znovu je předvolat).
10. Odvolací soud rovněž připomíná, že předvolání k jednání bylo současně zveřejněno v insolvenčním rejstříku (30. června 2020) a žalobcům tak nic nebránilo, aby se s termínem nařízeného jednání i touto cestou seznámili.
11. Jestliže se řádně předvolaní žalobci k nařízenému jednání nedostavili, přičemž o odročení jednání nepožádali, pak insolvenční soud nepochybil, jestliže věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, neboť byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř.
12. K výtce, že insolvenční soud neposkytl žalobcům poučení podle §118a o. s. ř. a podle §119a o. s. ř., odvolací soud uvádí, že ustanovení §118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen proto odročovat jednání; srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009. Poučovací povinnost podle §119a odst. 1 o. s. ř. (také) směřuje jen vůči účastníkům řízení, kteří jsou u jednání přítomni. Adresáty tohoto poučení tedy nejsou ti účastníci (jejich zástupci nebo zmocněnci), kteří se jednání nezúčastnili (lhostejno proč). Toho, že jim nebylo poskytnuto poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř., se mohou úspěšně dovolat jen tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s §101 odst. 3 o. s. ř.; srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Cdo 5059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 606/2015.
13. Jestliže se tedy v projednávané věci řádně předvolaní žalobci k jednání nedostavili, aniž požádali o odročení jednání, a insolvenční soud tak jednal v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti, pak se nemohou odvoláním dovolávat toho, že jim insolvenční soud neposkytl poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dle §119a odst. 1 o. s. ř.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „do všech jeho výroků“) podali žalobci a/ a c/ (společné) dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky (z nichž otázky č. 1 a 2 mají dovolatelé za dovolacím soudem neřešené a otázku č. 3 za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu):
[1] Má odvolací soud v rámci předvolání k jednání zohlednit, že je mu před datem nařízení tohoto jednání, ale po datu doručení předvolání, doručeno oznámení o ukončení právního zastoupení účastníka řízení, které je datováno rok zpětně?
[2] Má odvolací soud při posuzování opodstatněnosti použití §101 odst. 3 o. s. ř. přihlížet k míře spoluúčasti žalobců na zavinění toho, že se bez omluvy nedostavili k nařízenému jednání, jelikož o něm nebyli informováni právní zástupkyní, jež ukončila právní zastoupení „rok zpětně“, a k aktivitě žalobců v celém řízení?
[3] Je v rozporu se zásadou předvídatelnosti, jestliže soud rozhodne v nepřítomnosti účastníka řízení, i když při minulém jednání nevznesl pochybnosti o tom, že na dalším jednání bude probíhat dokazování?
15. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé k položeným otázkám následovně:
K otázce č. 1 (K ukončení právního zastoupení)
17. Insolvenční soud pochybil, jestliže dne 19. srpna 2020 o věci jednal v nepřítomnosti žalobců, když o ukončení právního zastoupení žalobců byl vyrozuměn více než dva týdny před jednáním. H. H. sice (v reakci na doručení předvolání k jednání 30. června 2020) doručila insolvenčnímu soudu oznámení o ukončení právního zastoupení až 5. srpna 2020, ze spisu však je patrno, že šlo o výpověď plné moci ze dne 15. dubna 2019. Soud nemůže považovat za řádné doručení předvolání osobě, která účastníka řízení nezastupuje již více než rok. I s přihlédnutím k tomu, že soud nepodnikl žádný krok k tomu, aby žalobce k jednání skutečně předvolal, jde o vadu řízení. Srov. „rozhodnutí“ (správně jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 16. července 1998, sp. zn. 22 Cdo 1370/98, o tom, že nebyl-li neúspěšný účastník řádně předvolán k jednání soudu, jde o vadu řízení, která má zpravidla za následek zrušení a vrácení věci.
18. Soud měl dostatek „prostoru“ kontaktovat bývalou právní zástupkyni za účelem zjištění, zda konání jednání oznámila žalobcům; měl i další procesní možnosti, jimiž mohl zajistit účast žalobců na jednání, například novým předvoláním, případně novým předvoláním s odročením jednání. Postup podle §101 odst. 3 o. s. ř. je možný, jen bylo-li účastníku řádně doručeno předvolání k jednání, což se nestalo (a jde tak o vadu řízení). V dotčených souvislostech dovolatelé poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 3. června 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09 [jde o nález uveřejněný pod číslem 131/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ], o předvídatelnosti práva.
K otázce č. 2 (K použití §101 odst. 3 o. s. ř.)
19. Použití §101 odst. 3 o. s. ř. by mělo být dostatečně podmíněné a tento institut by neměl být nadužíván. Jde pouze o možnost soudu rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, nikoli o jeho povinnost. Soud by proto za pomoci zásad právního řádu měl dojít k správnému rozhodnutí o tom, zda daný institut použije, na podkladě všech jemu dostupných informací.
20. Soud především musí dbát o to, aby se při rozhodování nedopouštěl libovůle a aby nerozhodoval na základě nepodložené úvahy. Využití institutu zakotveného v §101 odst. 3 o. s. ř. je třeba učinit na podkladě logického a v rozhodnutí pečlivě odůvodněného úsudku soudu. S přihlédnutím k závěrům výše označeného nálezu Ústavního soudu mají dovolatelé za to, že v jejich případě nebyly dány dostatečné důvody odůvodňující nutnost použití ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. K tomu dovolatelé dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15 (jde o nález uveřejněný pod číslem 35/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ke „kontumačnímu“ rozsudku, majíce jej za analogicky aplikovatelný.
K otázce č. 3 (K zásadě předvídatelnosti)
21. S přihlédnutím k obsahu (dřívějšího) jednání konaného 11. dubna 2017 (na kterém insolvenční soud deklaroval, že účastníci řízení jsou si vědomi náročnosti sporu po důkazní stránce i toho, že je mezi nimi sporná existence vad díla, k níž bude nutné vypracovat znalecký posudek, popřípadě vyslechnout řadu svědků, takže soud bude požadovat úhradu záloh na náklady důkazu) neměli dovolatelé důvod si myslet, že soud má pochybnosti o přesvědčivosti předložených důkazů a o jejich důkazní síle (přinejmenším v tom směru, že na jejich základě bude v dalším řízení požadovat doplnění dokazování k prokázání těch skutečností, které považuje za sporné, nebo které musí být z pohledu soudu prokázány nestranným znalcem nebo odborníkem). Jestliže jim soud nezavdal na jednání konaném 11. dubna 2017 příčinu domnívat se, že na příštím jednání nebude pokračovat dokazování, pak je v rozporu se zásadou předvídatelnosti a právní jistoty, jestliže na dalším jednání o věci rozhodl (nadto bez přítomnosti žalobců).
22. Nehledě na porušení zásady předvídatelnosti a právní jistoty jednáním soudu došlo i k porušení práva žalobců na spravedlivý proces, což je patrno i ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006 (k poučovací povinnosti soudu dle 118a odst. 3 o. s. ř.). Obdobně též lze poukázat na „nález Ústavního soudu“ (dovolatelé nález blíže neidentifikují, podle pasáže k §118a o. s. ř., kterou z něj citují, však zřejmě jde o nález Ústavního soudu ze dne 2. září 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, uveřejněný pod číslem 182/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Závěrem dovolatelé „z opatrnosti“ odkazují také na pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 (jde o nález ze dne 17. března 2009, uveřejněný pod číslem 59/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) k principu právní jistoty.
23. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustná, maje za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K dovoláním položeným otázkám se potud vyjadřuje následovně:
K otázce č. 1 (K ukončení právního zastoupení)
24. Potud dovolatelé jen opakují argumentaci přednesenou v odvolacím řízení, se kterou se odvolací soud spolehlivě vypořádal odkazem na R 3/2003 . Dovolatelé nadto akcentují pouze skutečnost, že k výpovědi (plné moci) došlo se značným časovým odstupem před oznámením o ukončení zastoupení soudu. Touto situací se přitom Nejvyšší soud výslovně zabýval v R 3/2003, uzavíraje tamtéž, že pro soud není rozhodné, kdy z hlediska hmotného práva došlo k zániku zastoupení.
K otázce č. 2 (K použití §101 odst. 3 o. s. ř.)
25. Tato otázka není ničím jiným, než variantou první otázky. Stále jde pouze o to, zda při daném sledu událostí [ 1) předvolání k jednání, 2) oznámení o ukončení zastoupení a 3) konání jednání ] je soud povinen nově vyrozumět účastníka řízení. Tuto otázku již vyřešilo R 3/2003 (tak, že okolnost, zda účastník řízení se o termínu jednání dozvěděl, není podstatná, jelikož povinnost jej informovat o nařízeném jednání leží plně na jeho zástupci s procesní plnou mocí). Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 303/2001 vyplývá, že vypověděl-li účastník řízení procesní plnou moc svému zástupci ještě před doručením soudního rozhodnutí, avšak oznámení o tom došlo soudu až po doručení rozhodnutí takovému zástupci, šlo o účinné doručení.
26. Pro úplnost žalovaný dodává, že procesní právo je ovládáno zásadou procesní přísnosti, formálnosti a teorií projevu vůle. Procesní povinnosti a z nich vyplývající odpovědnost je pak objektivní a k vnitřní pohnutce účastníka řízení, nebo k jeho (ne)vědomosti se nepřihlíží. O termínu jednání měla žalobce uvědomit jejich předchozí zástupkyně a z procesního hlediska není rozhodné, zda se o termínu jednání dozvěděli nebo mohli dozvědět.
K otázce č. 3 (K zásadě předvídatelnosti)
27. U této otázky dovolatelé neoznačili „ustálenou rozhodovací praxi“ od které se má odchylovat řešení odvolacího soudu. Poukázali jen na rozsudek sp. zn. 32 Odo 807/2006, který nemůže naplnit pojem „ustálená rozhodovací praxe“. Tento odkaz je navíc nepřiléhavý, neboť rozhodnutí se netýká poučení podle §118a o. s. ř. u účastníka řízení, který nebyl přítomen na jednání soudu.
28. Žalovanému není jasný odkaz na zásadu předvídatelnosti. Otázka zní (má-li být položena regulérně) tak, zda je přípustné rozhodnout v nepřítomnosti účastníka řízení, i když při minulém jednání soud nevznesl pochybnosti o tom, že na dalším jednání bude probíhat dokazování.
29. K nepřítomnosti účastníka lze (opět) odkázat na R 3/2003. Je právem účastníka se jednání účastnit, nikoliv však jeho povinností. Jestliže soud splnil procesní povinnost ohledně předvolání k jednání, nelze nepřítomnost účastníka řízení vykládat jako pochybení soudu.
30. Nepřítomnost účastníka řízení není na překážku provádění dokazování. K poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. jako poučovací povinnosti soudu při jednání odkazuje žalovaný na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 832/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009.
31. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
33. Dovolání v dané může být přípustné jen podle §237 o. s. ř.
34. Společné dovolání proti napadenému rozhodnutí podali původně všichni žalobci, uvádějíce v článku I. odstavci 3. dovolání, že není-li v dovolání uvedeno jinak, týkají se sdělení zde učiněná všech žalobců. Řízení o dovolání žalobce b/ však insolvenční soud zastavil (pro neuhrazení soudního poplatku za dovolání) [ a rozhodl o nákladech řízení ] usnesením ze dne 10. listopadu 2021, č. j. (53) 24 ICm 3027/2012-615, které nabylo právní moci dne 27. listopadu 2021. Vzhledem k tomu, že ani v návaznosti na posledně zmíněné usnesení nedošlo k úpravě rozsahu dovolání, které výslovně směřovalo „do všech“ výroků napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud při absenci jiných vodítek v obsahu dovolání chápe vymezení rozsahu dovolání tak, že každý z dovolatelů (žalobců) jím brojil proti těm výrokům, jež se týkaly jeho. Rozsah, v jakém se podaným dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu, se tedy týká:
[1] u žalobce a/ prvního a druhého výroku (o věci samé), jakož i sedmého a desátého výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem a/ a žalovaným);
[2] u žalobce c/ pátého a šestého výroku (o věci samé), jakož i devátého a dvanáctého výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem c/ a žalovaným).
35. Kdyby mělo být dovolání „proti všem výrokům“ chápáno tak, že každý žalobce (každý dovolatel) jím napadá i ty výroky rozsudku odvolacího soudu, jež se týkaly ostatních žalobců, byl by důvod jejich dovolání v této části odmítnout jako subjektivně nepřípustná podle §218 písm. b/ o. s. ř., ve spojení s ustanoveními §240 odst. 1 a §243c odst. 1 a 3 o. s. ř.
36. Pro posouzení objektivní (ne)přípustnosti dovolání žalobců a/ a c/ ve shora konkretizovaném rozsahu pak jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu:
§237
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
§238
(1) Dovolání podle §237 není přípustné
(…)
c/ proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,
(…)
h/ proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
(2) U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda rozhodnutí obsahující dovoláním napadený výrok bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč (odstavec 1 písm. c/), rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.
(3) Za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c/ se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč.
37. V rozsahu, v němž dovolání žalobce a/ směřuje proti sedmému a desátému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení mezi žalobcem a/ a žalovaným), jakož i v rozsahu, v němž dovolání žalobce c/ směřuje proti devátému a dvanáctému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení mezi žalobcem c/ a žalovaným), je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jelikož přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
38. V rozsahu, v němž dovolání žalobce a/ směřuje proti druhému (měnícímu) výroku napadeného rozhodnutí ohledně dílčí pohledávky č. 5 (41.850,16 Kč), jakož i v rozsahu, v němž dovolání žalobce c/ směřuje proti šestému (měnícímu) výroku napadeného rozhodnutí ohledně dílčí pohledávky č. 5 (41.850,16 Kč), je spor vždy veden ohledně částky, jež nedosahuje výše 50.000 Kč, nastavené jako limit přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ustanovením §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a platné jako limit přípustnosti dovolání i pro rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč (§238 odst. 3 o. s. ř.). Nejde o žádnou z výjimek z daného limitu formulovaných v závěru §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud proto i v těchto částech dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
39. Ve zbývajících částech (v rozsahu, v němž dovolání žalobců a/ a c/ směřuje proti těm výrokům napadeného rozhodnutí o věci samé, jež se týkají ostatních dílčích pohledávek) Nejvyšší soud dovolání, pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
40. Učinil tak proto, že ustanovení §241a o. s. ř. jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) [lhostejno, zda v rovině práva hmotného nebo procesního] ; výslovně naopak vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.
41. Námitkou, že insolvenční soud zatížil řízení vadou (odňal jim procesní práva), jelikož je řádně nepředvolal k jednání nařízenému na 19. srpna 2020, při kterém věc projednal a rozhodl, spojenou s argumentací proti závěru, že řádné bylo předvolání doručené jejich bývalé zástupkyni (H. H.) [otázka č. 1], stejně jako námitkou, že insolvenční soud věc projednal a rozhodl při jednání, jež se konalo 19. srpna 2020, aniž pro takový postup byly splněny podmínky formulované ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. ( otázka č. 2), vystihují dovolatelé z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř. (jež je dána tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem).
42. K tomu, že námitka nenaplnění předpokladů pro postup podle §101 odst. 3 o. s. ř. vystihuje zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř., srov. např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2006, pod číslem 82, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3361/2010, uveřejněného pod číslem 147/2011 Sb. rozh. obč.
43. K tomu, že absence řádného předvolání (v následné vazbě na rozhodnutí věci v nepřítomnosti dovolatelů) vystihuje zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř., srov. vedle rozhodnutí označených v předchozím odstavci též R 3/2003.
44. K prověření zmatečnostní vady řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč. , jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.
45. Nelze-li dovolání připustit pro otázky spojené se zmatečnostní vadou řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř., pak stejné otázky nelze brát v potaz pro účely posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce č. 3. V té části dovolací argumentace k otázce č. 3, jež se pojí s poučovací povinnosti soudu k §118a o. s. ř., je napadené rozhodnutí souladné (co do úsudku, že takové poučení poskytuje soud jen účastníku přítomnému při jednání) se závěry formulovanými již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 832/2006 (z nějž výslovně vychází). Srov. dále např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2011, pod číslem 68, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010.
46. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
47. Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů na dané téma), již bez vlivu na výsledek dovolacího řízení, Nejvyšší soud dodává, že odpověď na otázky č. 1 a 2 plyne již z R 3/2003 a z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 303/2001; k účinkům odvolání procesní plné moci (ve vazbě na jednoznačnou dikci §28 odst. 2 o. s. ř.) srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněného pod číslem 49/2021 Sb. rozh. obč. (odstavec 45. odůvodnění tamtéž). K tomu, že k aždý procesní úkon se posuzuje podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího (zahrnující i dovolateli prosazovaný poukaz na nedostatek „zavinění“) je skutečný souhlas, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., nebo v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st.).
48. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a/ a c/ bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z o dměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 8. prosince 2021) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu, sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení , u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobců (s ohledem na samostatnou povahu nároků každého z těchto žalobců je Nejvyšší soud zavázal k úhradě uvedené částky rovným dílem).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 18. ledna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu