ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.3.2022.1
KSBR 52 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 3/2022-A-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka R. V. , narozeného XY, bytem XY, o insolvenčním návrhu věřitelů: 1) TARCU 2190 s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 19 01 27 72, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, PSČ 682 01, a 2) M. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Adamem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Sochorova 3226/40, PSČ 616 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2021, č. j. KSBR 52 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 25. května 2021, č. j. KSBR 52 INS XY, (mimo jiné) zastavil řízení o „insolvenčním návrhu“ druhé insolvenční navrhovatelky ze dne 18. ledna 2021 (A-65) [výrok I.], zjistil úpadek dlužníka (R. V.) [výrok II.], prohlásil na jeho majetek konkurs (výrok III.), ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Marka Sochora (výrok IV.) a určil, že je založena mezinárodní příslušnost insolvenčního soudu k vedení insolvenčního řízení podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, s tím, že jde o hlavní úpadkové řízení (výrok XI.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) První insolvenční navrhovatel se návrhem ze dne 11. července 2019 (doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne) domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Návrh odůvodnil tím, že má za dlužníkem pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 10. února 2012, uzavřené D. N. (jako věřitelem) a dlužníkem, na základě které věřitel poskytl dlužníku úvěr ve výši 20.000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“); smlouvou ze dne 6. ledna 2017 postoupil věřitel pohledávku za dlužníkem ze smlouvy o úvěru (s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými) prvnímu insolvenčnímu navrhovateli. Dlužník poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti (do 15. února 2013) nezaplatil.
2) Podáními ze dne 18. ledna 2021 (A-55) a ze dne 4. února 2021 (A-65) přistoupila do insolvenčního řízení druhá insolvenční navrhovatelka.
3) První insolvenční navrhovatel přihlásil do insolvenčního řízení (zástavním právem zajištěné) pohledávky ze smlouvy o úvěru v celkové výši 103.768.081,25 Kč; insolvenční soud měl označenou pohledávku za osvědčenou „nejméně“ ve výši 33.936.757,25 Kč (jistina a smluvní úroky do 30. června 2019), s tím, že v rozsahu částky 20.000.000,- Kč jde o pohledávku splatnou (od 15. února 2013) a vykonatelnou na základě notářského zápisu č. NZ 33/2012 ze dne 10. února 2012 (sepsaného notářem JUDr. Zdeňkem Ryšánkem).
Za účelem uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru vydala (již) dne 7. března 2014 soudní exekutorka JUDr. Jana Fojtová, Exekutorský úřad Pelhřimov, exekuční příkaz (č. j. 049 EX 00008/2014-009) k prodeji nemovitých věcí ve vlastnictví dlužníka; k datu zahájení insolvenčního řízení k jejich prodeji nedošlo (pohledávka nebyla uspokojena).
4) Proti pohledávce ze smlouvy o úvěru (v přihlášené výši) dlužník „z opatrnosti“ jednostranně započetl (dne 15. prosince 2020) [A-53] pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 245.185.626,- Kč, kterou nabyl smlouvou o postoupení pohledávky od své matky (J. V. ‒ dále jen „J. V.“); spor o zaplacení této pohledávky je veden u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 93/2019.
5) Druhá insolvenční navrhovatelka osvědčila, že má za dlužníkem pohledávku z titulu (zajišťovací) směnky ke smlouvě o zápůjčce ze dne 19. dubna 2018, vystavené J. V. na řad druhé insolvenční navrhovatelky na částku 3.180.000,- Kč, splatné 19. října 2018, za jejíž zaplacení převzal dlužník směnečné rukojemství; výše pohledávky činí 3.710.330,16 Kč. Dlužník nezpochybňoval platnost směnky a pravost svého podpisu na směnce. Dále druhá insolvenční navrhovatelka osvědčila existenci pohledávky z titulu „smlouvy o zápůjčce“ (ze dne 19. listopadu 2018) ve výši „nejméně“ 25.500.000,- Kč (splatné od 30. listopadu 2018).
6) Dle doložených posudků se hodnota (nemovitého) majetku dlužníka (zejména pozemků s ložiskem vápence) pohybuje odhadem v rozpětí 757.063.330,- Kč až 1.660.784.080,- Kč; tuto hodnotu ale neměl insolvenční soud za osvědčenou, když dlužník ani netvrdil, že by „disponoval“ oprávněním k těžbě vápence, a pro účely exekučního řízení byla obvyklá cena určena částkou 10.780.000,- Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3, §104 odst. 2, §105, §128 odst. 3 a §148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
A) Úpadek dlužníka je osvědčen pohledávkami obou insolvenčních navrhovatelů, které jsou více než tři měsíce po splatnosti a s jejichž úhradou (jde-li o jistiny) je dlužník v prodlení řadu let; přitom první insolvenční navrhovatel neúspěšně vymáhá pohledávku v exekučním řízení (již) od 7. března 2014. Proto se insolvenční soud nezabýval (pro nadbytečnost) případnou existencí dalších splatných „pohledávek“ (správně dluhů) dlužníka.
B) Námitka dlužníka, podle níž pohledávka prvního insolvenčního navrhovatele zanikla započtením, není opodstatněná, když dlužník nedoložil, že by měl za prvním insolvenčním navrhovatelem pohledávku způsobilou k započtení. Tvrzená pohledávka z titulu náhrady škody (ve výši 245.185.626,- Kč) je nejistá a neurčitá a tudíž nezpůsobilá k započtení ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“); první insolvenční navrhovatel se v průběhu insolvenčního řízení (poté, kdy dlužník učinil jednostranný zápočet) dovolal neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ustanovení §580 odst. 1 a §586 o. z. Bylo tak na dlužníku, aby doložil, že měl za prvním insolvenčním navrhovatelem pohledávku způsobilou k započtení.
C) Dlužník na výzvu insolvenčního soudu nepředložil řádný (správný a úplný) seznam závazků; nastala tak vyvratitelná domněnka jeho platební neschopnosti. Argumentace dlužníka, podle níž disponuje majetkem, jehož hodnota významně převyšuje jeho splatné závazky (dluhy), a jehož zpeněžením lze pohledávky věřitelů plně uhradit, by byla významná jen tehdy, kdyby dlužník byl schopen využít tohoto majetku k úhradě svých splatných závazků (dluhů); to v poměrech projednávané věci vzhledem k (mimo jiné) neúspěšně probíhajícímu exekučnímu řízení od roku 2014 naplněno není. Dlužníku se tak nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti, když neosvědčil schopnost bez větších obtíží a v reálném čase uhradit své splatné závazky (dluhy) vůči oběma insolvenčním navrhovatelům).
Proto insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (ve formě platební neschopnosti) a rozhodl o řešení jeho úpadku konkursem (dlužník není podnikatelem a k výzvě insolvenčního soudu nepodal návrh na povolení oddlužení).
Vzhledem k tomu, že druhá insolvenční navrhovatelka podala insolvenční návrh opakovaně, insolvenční soud řízení o pozdějším insolvenčním návrhu [ze dne 18. ledna 2021 (A-65)] zastavil.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 19. srpna 2021, č. j. KSBR 52 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích I. až IV. a XI.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §105 odst. 1, §136 odst. 1, §141 odst. 1 a 2 a §143 odst. 2 insolvenčního zákona a odkazuje na (konkretizovanou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ se především ztotožnil se závěry insolvenčního soudu o tom, že: 1) v řízení byly osvědčeny pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele (ze smlouvy o úvěru) a druhé insolvenční navrhovatelky (ze směnky), které dlužník neplní po dobu delší tří měsíců po splatnosti, přičemž není schopen využít svého majetku k jejich úhradě, a 2) insolvenční návrh není šikanózní.
Současně měl za osvědčené [na základě doplnění dokazování přihláškami pohledávek (dalších) věřitelů dlužníka a (označenými) listinami] i splatné pohledávky dalších (přihlášených) věřitelů [GasNet, s. r. o. ve výši 8.534,- Kč (splatná 25. dubna 2017) a S. N. ve výši 15.167.178,08 Kč (jistina ve výši 6.000.000,- Kč splatná 30. září 2012)].
Ve vztahu k argumentaci dlužníka ohledně zániku pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele (započtením) odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy dlužník „nedoložil“ existenci pohledávky, kterou by mohl použít k započtení, se (pro nadbytečnost) nezabýval tím, zda „došlo k platnému započtení vedoucímu k zániku pohledávky“ prvního insolvenčního navrhovatele.
Věcně správnými shledal odvolací soud i výroky usnesení insolvenčního soudu o zastavení řízení o (v pořadí druhém) insolvenčním návrhu druhé navrhovatelky, způsobu řešení úpadku dlužníka, ustanovení insolvenčního správce a mezinárodní příslušnosti insolvenčního soudu, které dlužník napadl odvoláním, aniž by ve vztahu k nim uplatnil jakékoli odvolací námitky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, která má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se (podle jeho názoru) při řešení právní otázky, zda se nachází v úpadku, odchýlil od (v dovolání konkretizované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel především namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně jeho (ne)schopnosti hradit pohledávky věřitelů, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
V této souvislosti zdůrazňuje, že je nutno rozlišovat mezi tím, zda je dlužník neschopen či neochoten hradit své závazky; potud poukazuje na skutková zjištění ohledně svého majetku (zejména ložiska vápence), jehož hodnota značně převyšuje výši pohledávek osvědčených v insolvenčním řízení, a (na rozdíl od soudů nižších stupňů) je přesvědčen, že vyvrátil domněnku úpadku. Současně připomíná, že na objektivní nemožnost úhrady osvědčených pohledávek nelze usuzovat ani z neúspěšného vymáhání pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele v exekuční řízení; ostatně právě neschopnost exekutora zpeněžit nemovitosti je důvodem, pro který nemůže se svým majetkem (nemovitostmi) disponovat. Přitom soudy nižších stupňů rozhodly v jeho neprospěch, aniž mu poskytly poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem ohledně (ne)započitatelnosti pohledávek, maje za to, že tuto otázku měly soudy posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013; obě vzájemné pohledávky [pohledávka prvního insolvenčního navrhovatele za dlužníkem ze smlouvy o úvěru a pohledávka dlužníka za prvním insolvenčním navrhovatelem z titulu „akcionářské účasti“ J. V. ve společnosti K. (dále jen „společnost K“)] totiž vznikly na základě „smluvních ujednání uzavřených před účinností zákona č. 89/2012 Sb.“ (viz §3028 odst. 3 o. z.).
Ve vztahu k osvědčené pohledávce druhé insolvenční navrhovatelky namítá, že v průběhu insolvenčního řízení nedal nijak najevo, že by směnku jako směnečný rukojmí podepsal, přičemž soudy ho nevyzvaly, aby se k pravosti podpisu na směnce vyjádřil. S akcentem na „nemožnost prokazování negativních skutečností“ má pohledávku druhé insolvenční navrhovatelky za neosvědčenou.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
První insolvenční navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání jako nedůvodné.
Ač dovolatel ohlašuje, že napadá usnesení odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) se argumentačně vymezuje (jen) proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení ohledně zjištění úpadku dlužníka; v tomto rozsahu se jím Nejvyšší soud dále zabýval.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněná pod čísly 83/2012 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“ a „R 45/2014“)].
2) Jestliže dlužník založil procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, podle něhož pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), avšak následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči insolvenčnímu navrhovateli, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2013, pod číslem 114.
3) Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§133 o. s. ř.), tímto účastníkem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).
4) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), a R 45/2014]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále je jen „R 43/2012“), R 83/2012 a R 45/2014].
5) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
O tom, že: a) dovolatel (dlužník) nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti [§3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona]; b) má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen splácet po dobu delší 30 měsíců, a c) není schopen využít svého majetku k úhradě těchto pohledávek (viz téměř 10 let trvající exekuční řízení), nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Výhrada dovolatele ohledně nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. není způsobilá založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) již proto, že případná existence (dalšího) majetku dlužníka je pro posouzení, zda takový majetek byl dovolatelem využitelný k úhradě jeho závazků, právně nevýznamná [k tomu viz argumentace shora ohledně délky dosud neúspěšně vedené exekuce pro vykonatelnou (v insolvenčním řízení osvědčenou) pohledávku prvního insolvenčního navrhovatele].
Dovolání není přípustné ani k posouzení právní otázky, zda soudy nižších stupňů měly posuzovat otázku (ne)započitatelnosti pohledávek [(ne)platnosti započtení] podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebo podle zákona č. 89/2012 Sb.; odvolací soud totiž vyhodnotil procesní obranu dlužníka vztahující se k pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele jako neopodstatněnou (již) proto, že dlužník existenci (vzájemné) pohledávky „nedoložil“ (a nezbýval se tak její započitatelností).
Konečně dovolání není přípustné ani k řešení otázky „nemožnosti prokazování negativních skutečností“ (nepravosti podpisu dlužníka na směnce, na základě které měly soudy nižších stupňů za osvědčenou pohledávku druhé insolvenční navrhovatelky), když důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce (obecně) tíží žalobce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, a ze dne 28. února 2022, sp. zn. 29 Cdo 1312/2021). Přitom dlužník ani v dovolání netvrdil, že by v řízení před soudy nižších stupňů popřel (zpochybnil) pravost svého podpisu na směnce. Obecně k povaze směnky a povinnostem majitele směnky viz dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020, včetně další judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech. Navíc odvolací soud založil svůj závěr o úpadku dlužníka nejen na existenci pohledávky druhé insolvenční navrhovatelky, nýbrž (i) na existenci (osvědčených) pohledávek dalších věřitelů.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu