ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1051.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1051/2022-3980
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný K. P. , nar. XY, Slovenská republika, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 95/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 32 T 5/2019 , byl obviněný K. P. pod bodem 1.) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně se spoluobviněným O. O. „ v přesně nezjištěné době od května do září 2013 na různých místech Moravskoslezského kraje poté, co dne 15. 4. 2013 policejní orgán tehdejšího Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen ÚOKFK SKPV), Expozitura Ostrava, v trestní věci vedené pod č.j. OKFK 143/TČ 2011-252501 provedl prohlídku jiných prostor a pozemků ve společnosti E. G., IČ: XY, v níž na pozici jednatele a majoritního společníka působil R. P., nar. XY, a poté, co v bezprostřední návaznosti na tento úkon bylo v téže trestní věci zahájeno vazebně vedené trestní stíhání blízkých spolupracovníků R. P., a to V. J., nar. XY, společníka a jednatele společnosti E. G., IČ: XY, a R. T., nar. XY, ředitele společnosti E. P., IČ: XY, pro zvlášť závažné zločiny dotační podvod podle §212 odstavec 1, odstavec 6 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odstavec 1, odstavec 5 trestního zákoníku a poté, co pro tytéž zvlášť závažné zločiny bylo dne 10. 5. 2013 zahájeno trestní stíhání R. P. jako uprchlého ve smyslu §302 trestního řádu, vedeni záměrem bezdůvodně se obohatit a k tomu účelu zneužít situace, kdy proti R. P., V. J. a R. T. bylo vedeno trestní řízení pro závažnou hospodářskou trestnou činnost, za blíže nezjištěných okolností smluvili na tom, že prostřednictvím internetové aplikace Skype kontaktují R. P., jenž v tu dobu pobýval na území Seychelské republiky, jemuž uvedou nepravdivé informace spočívající v jejich možnosti zajištění propuštění V. J. a R. T. z vazby a dále v jejich možnosti ovlivnění výsledku trestního řízení ve prospěch R. P., V. J. a R. T., a budou tak od R. P. požadovat vydání finanční hotovosti, přičemž za tímto účelem vešli nejprve v kontakt s R. P., a to z území České republiky prostřednictvím internetové komunikační aplikace Skype, a následně také již osobně s V. J. a R. T., kdy nejméně v době od 10. 7. 2013 do 15. 8. 2013, v rámci internetové komunikace prostřednictvím aplikace Skype s R. P., jenž se toho času nacházel na území Seychelské republiky, se znalostí podstaty proti němu a jeho spolupracovníkům vedeného trestního řízení, vystupovali jako prostředníci osob majících vliv na konání a rozhodování dozorujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, K. K., popř. jiných osob z policejního a justičního prostředí, přestože věděli, že ve skutečnosti neměli možnost průběh a výsledek trestního řízení nijak ovlivnit, sdělovali R. P. obecně známé principy postupu orgánů činných v přípravném řízení, přičemž v něm vyvolali mylný dojem a přesvědčení, že průběh trestního řízeni ovlivnit mohou, přičemž tak za nabídku zajištění propuštění V. J. a R. T. z vazby a za následné zastavení proti nim vedeného trestního stíhání požadovali po R. P. částku nejprve ve výši 30 000 000 Kč, kterou posléze na naléhání R. P. snížili na částku 10 000 000 Kč s tím, že první splátka ve výši 5 000 000 Kč měla být platbou za propuštění V. J. a R. T. z vazby a zbývajících 5 000 000 Kč mělo být platbou jednak za zrušení mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného na R. P., a jednak za zastavení trestního stíhání proti nim vedeného, přičemž R. P. deklarovali, že tyto finanční prostředky předají státnímu zástupci K. K., a poté, co dne 26. 7. 2013 byli V. J. a R. T. po složení peněžité záruky propuštěni z vazby usnesením státního zástupce K. K., R. P., V. J. a R. T., po společné vzájemné dohodě, v mylné představě, že požadovaná finanční hotovost bude skutečně vyplacena státnímu zástupci K. K. za to, že rozhodl o propuštění R. T. a V. J. z vazby, se dohodli, že R. T. předá postupně K. P. a O. O. požadovanou finanční hotovost, načež pak R. T.:
- dne 2. 8. 2013 v době mezi 12:00 a 13:00 hodin v Ostravě na ulici XY, v kavárně O. c. F., K. P. předal finanční hotovost ve výši 1 000 000 Kč, kterou si před tím z části půjčil jednak od společnosti E. G. a z části také od společnosti A.,
- dne 16. 8. 2013 v době mezi 13:06 a 13:55 hodin v Novém Bohumíně na ulici XY, v sídle společnosti E. G., K. P. a O. O. předal finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou si předtím z pokynu R. P., jako majitele finančních prostředků, vyzvedl u společnosti C. g. i. c.,
- dne 23. 8. 2013 v době mezi 17:00 a 17:47 hodin v Novém Bohumíně na ulici XY, v sídle společnosti E. G., K. P. a O. O. předal finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou si předtím půjčil od společnosti E. R.,
kdy takto získanou finanční hotovost pak K. P. a O. O. použili přesně nezjištěným způsobem a způsobili tak R. P. škodu ve výši 2 000 000 Kč a R. T. škodu ve výši 3 000 000 Kč, dohromady tedy škodu ve výši 5 000 000 Kč, přičemž k zaplacení další částky ve výši 5 000 000 Kč již nedošlo,“
a pod bodem 2.) byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu, že společně se spoluobviněným P. B. „ v době od 27. 5. 2016 do 18. 1. 2017 v Ostravě, Karviné a v jednom případě v Rajeckých Teplicích (Slovenská republika), poté, co policejní orgán tehdejšího ÚOKFK SKPV, Expozitura Ostrava v trestní věci č.j. OKFK-143/TČ-2011-252501 ukončil vyšetřování a poté, co dne 18. 12. 2014 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, K. K. podal u Krajského soudu v Ostravě obžalobu na R. P., nar. XY, V. J., nar. XY, R. T., nar. XY, a P. O., nar. XY, pro zvlášť závažný zločin dotační podvod podle §212 odstavec 1, odstavec 6 písmeno a) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odstavec 1, odstavec 5 trestního zákoníku a věc byla k dalšímu řízení přidělena soudci Krajského soudu v Ostravě J. R. a vedena zde pod sp. zn. 54 T 11/2014, vedeni záměrem bezdůvodně se obohatit a k tomuto účelu zneužít situace, kdy proti R. P., V. J. a R. T. bylo vedeno trestní řízení pro závažnou hospodářskou trestnou činnost, se K. P. v návaznosti na jeho jednání s R. P. a R. T. z května 2013 nejméně v deseti případech sám a v jednom případě společně s P. B. sešli postupně s R. P., V. J. a R. T., konkrétně pak K. P. dne 27. 5. 2016 v pizzerii Obchodního centra N. K. v XY s R. T., ve dnech 8. 9. 2016, 30. 9. 2016, 14. 11. 2016, 30. 11. 2016 a 18. 1. 2017 v pizzerii Obchodního centra N. K. v XY s V. J., ve dnech 6. 6. 2016, 1. 7. 2016 a 26. 7. 2016 v Kavárně V. v XY s R. P., dne 26. 8. 2016 v pizzerii Obchodního centra N. K. v XY s V. J. a R. T. a dne 2. 11. 2016 K. P. společně s P. B. v lázních A. v XY (Slovenská republika) s V. J., kde při těchto schůzkách K. P. vystupoval jako prostředník osob, které mohou ovlivnit postup státního zástupce K. K., který podal obžalobu mj. na R. P., R. T. a V. J. a zastupoval ji před soudem, a soudce Krajského soudu v Ostravě J. R., který rozhodoval v dané věci, a to ve prospěch R. P., R. T. a V. J., kdy jednou z těchto osob měl být P. B., jenž se dne 2. 11. 2016, při schůzce v lázních A. v XY (Slovenská Republika) před V. J. prezentoval jako osoba obeznámená s jejich trestní věcí, jakož i s tím, že je možno její výsledek ovlivnit, a sdělil jmenovanému, že již v dané věci činil určité blíže nespecifikované kroky, a za to, že tak učiní, pak K. P. a P. B. požadovali v průběhu shora uvedených společných schůzek V. J. a současně K. P. sám také od R. P. a R. T., poskytnutí částky 5 000 000 Kč s tím, že tato částka je určena pro státního zástupce K. K. a soudce J. R., když za uvedenou částku nabízeli ovlivnění proti nim vedeného trestního řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 11/2014 spočívající buď v zastavení trestního stíhání, anebo v uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody s tím, že tento trest bude státním zástupcem akceptován a nebude proti výroku o trestu podáno odvolání v neprospěch obžalovaných, a takto jednali, přestože věděli, že žádný vliv na způsob rozhodnutí soudu anebo postup státního zástupce v řízení před soudem ve skutečnosti nemají, kdy R. P., V. J. ani R. T. na požadavek o zaplacení částky 5 000 000 Kč již nepřistoupili a požadovanou částku nezaplatili.“
Za to a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2020, č. j. 31 T 3/2019-2774, který ve vztahu k němu nabyl právní moci dne 7. 12. 2020, byl obviněný K. P. odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1,2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba byla stanovena částkou 10.000 Kč, celkem tedy 800.000 Kč.
Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to hotovosti 6.200 PLN, 100.000 Kč a 4.750 €.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to
digitální váhy s výklopným víkem, včetně do váhy vložených 4 plastových sáčků s tlakovým uzávěrem 7x4 cm, mobilního telefonu Aligátor A321 IMEI 1: XY a IMEI 2: XY se SIM kartou T-Mobile ICID: XY, mobilního telefonu NOKIA IMEI 1: XY a IMEI 2: XY, mobilního telefonu Sencor se SIM kartou T-Mobile ICID: XY, mobilního telefonu Huawei CUN-L21 IMEI 1: XY a IMEI 2: XY, mobilního telefonu SAMSUNG Galaxy S8 s IMEI: XY, mobilního telefonu Huawei DRA-L21, IMEI1 XY, IMEI2 XY.
V souladu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2020, č. j. 31 T 3/2019-2774, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výše uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. O., P. B., R. T., R. P. a V. J.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 32 T 5/2019, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci unesením ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 95/2021 , a to tak, že podle §256 tr. ř. podané odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 95/2021, podal obviněný dovolání (č. l. 3906 - 3911), v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Zároveň namítl, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon garantované čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 Paktu, kdy tato porušení vedla v tomto trestním řízení k odepření spravedlnosti obviněnému. Přesto, že si je obviněný vědom, že uvedená námitka není explicitně podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., tak je s odkazem na judikaturu Ústavního soudu přesvědčen, že by se jimi měl Nejvyšší soud zabývat, neboť dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
Obviněný namítl procesní nepoužitelnost audiozáznamů rozhovorů mezi ním a spoluobviněným P. prostřednictvím aplikace Skype. Tyto záznamy, které byly stěžejním důkazem proti obviněnému, předložil policejnímu orgánu na flash disku tento spoluobviněný. Nebyly ale zajištěny procesně konkrétním způsobem, tj. jako odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve smyslu §88 a násl. tr. ř., tedy na základě nařízení soudce věcně a místně příslušeného soudu s řádným protokolem s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu. Není u nich garantována ani úplnost, ani autenticita. Navíc nejsou konzistentní, neboť spoluobviněný P. předložil pouze ty záznamy podporující jím prezentovanou verzi skutkového děje, přičemž sám uvedl, že představují jen asi 1/3 jejich Skypové komunikace. Již v předcházejícím řízení dovolatel upozorňoval na to, že s těmito záznamy bylo manipulováno, chybí v nich celé části, které by je zasadily do zcela jiného kontextu ve vztahu k dovolateli. Byly zcela vypuštěny části, kde je obviněnému vyhrožováno a do trestné činnosti kladené mu za vinu je de facto nucen. Ani soud nalézací ani soud odvolací se přitom s procesní použitelností těchto záznamů nikterak nevypořádaly. I přes příslib nalézacího soudu, že uvede citace z těchto záznamů, aby „ nedošlo k případné dezinterpretaci vyjádření komunikujících“, k této dezinterpretaci došlo. Obsáhlé citace těchto audiozáznamů v odsuzujícím rozsudku jsou podle dovolatele bez jakéhokoliv významu pro rozhodnutí ve věci samé. Nalézací soud k těmto záznamům uvedl, že je zřejmé, že na všech hovoří právě dovolatel, že se oslovují křestními jmény a hlasový projev je podobný dovolateli. Pouze to však rozhodně neprokazuje, že na záznamech hovoří právě on. Zároveň není případný poukaz nalézacího soudu na zprávy o sledování soukromé bezpečnostní agentury, které jsou stejně nevěrohodným důkazem jako sporné audiozáznamy. Soud tak měl zkoumat, zdali na těchto audiozáznamech hovoří právě obviněný, a přistoupit k zadání znaleckého posudku z oboru kriminalistické audioexpertýzy. Nalézací soud ze zjevné neúplnosti komunikace, jejího podezřelého charakteru a očividné snahy spoluobviněného P. jej poškodit nevyvodil patřičné důsledky ve smyslu zákona, ale přesto na nich založil závěr o jeho vině. Soudy k těmto audiozáznamům neměly vůbec přihlížet, neboť se jedná o nezákonný a procesně absolutně nepoužitelný důkaz
S ohledem na závažnost vytýkaných vad obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o podaném dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Svou žádost odůvodnil svým vyšším věkem a nepříznivým zdravotním stavem, který se neustále zhoršuje. Další výkon trestu odnětí svobody by na jeho osobu mohl mít značně negativní vliv a nevratné následky.
Na základě této námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2022, č. j. 3 To 95/2021-3621, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, č. j. 32 T 5/2019-3026, a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 6. 2022, sp. zn. 2 NZO 19/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitku obviněného, poukázal na to, že přípustnost nahrávek pořízených soukromou osobou jako důkazů v trestním řízení nelze srovnávat se způsobem získání takových nahrávek orgány činnými v trestním řízení, které musí postupovat pouze v mezích zákona. Ustanovení §88 tr. ř. se v případě soukromých nahrávek neuplatní ani analogicky. Dosavadní právní praxe umožňuje použití nahrávek v trestním řízení jakožto důkazního prostředku i v případě, že jsou získány kontroverznějším způsobem, nežli je tomu v projednávaném případě. Ostatně přípustnost nahrávek nevyloučil ani ESLP, kdy státní zástupce poukázal na jeho rozhodnutí ze dne 12. 7. 1988 ve věci č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku. Zároveň zdůraznil, že je důležité, že se nejedná o jediný důkaz o vině dovolatele. Nadto nelze podle státního zástupce ani souhlasit s tím, že by pořízení předmětných nahrávek bez jeho souhlasu bylo nutně nezákonné, kdy poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018. Pořízení nahrávky i bez svolení druhé osoby je limitováno §90 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), který využití zákonné licence pro použití takové nahrávky omezuje tak, že tato licence nesmí být využita nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Při posouzení přiměřenosti zásahu do práva na soukromí je třeba posoudit, zdali k takovému zásahu do práv existoval zákonný základ, zda sledoval legitimní cíl, byl činěn pro nezbytný účel, a nebyl nijak zneužit. Podle názoru státního zástupce nahrávky v projednávané věci obstojí i z tohoto hlediska, neboť zákonné zmocnění lze spatřovat v §88 občanského zákoníku, legitimní cíl v ochraně práv pořizovatele nahrávky a obecně ve veřejném zájmu na prokázání viny dovolatele v trestním řízení, přičemž z ničeho nevyplývá, že by byl záznam jakýmkoli způsobem zneužit. K námitkám dovolatele stran autenticity nahrávek a identity osoby na nich hovořících státní zástupce odkázal na body 32. - 39. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, Totožnými námitkami se zabývaly oba soudy a dospěly k závěru, že na nahrávkách hovoří dovolatel.
Státní zástupce zároveň zdůraznil, že nalézací soud nezaložil svůj závěr o vině pouze na předmětných soukromých nahrávkách, ale na celé řadě důkazů jako jsou svědecké výpovědí, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., protokoly ze sledování osob podle §158d odst. 2 tr. ř., sledováním provedeném soukromou bezpečnostní agenturou, důkazy k prokázání výběrů finančních prostředků apod. Obsah namítaných odposlechů je pak plně v souladu s ostatními důkazy a není tak důvod jakkoliv pochybovat o jejich autenticitě a nebylo proto nutné přistoupit k opatření znaleckého posudku z odvětví fonoskopie (audioexpertízy), neboť by se jednalo o důkaz nadbytečný.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. Rovněž neshledal důvod pro postup Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 95/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. P. vznesené námitky naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Žádnou z těchto alternativ obviněný nevznáší a žádná z jím uplatněných námitek ani uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. K přezkumu skutkových zjištění tedy dovolací soud nepřistoupil.
Obviněný rozporuje použitelnost nahrávek pořízených a předložených spoluobviněným R. P. Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že na pořízení takovéto soukromé nahrávky nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle §158d tr. ř. nebo §88 tr. ř., a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci důkazního řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Na druhou stranu je nutné konstatovat, že použití soukromé nahrávky jako důkazu není v trestní soudní praxi žádnou výjimkou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015).
Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k §89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněného, musí být respektována i zásada vyjádřená v §2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).
Zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 a §88a tr. ř. a sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby byly jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu §89 odst. 2 věty druhé tr. ř., je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť to je závazné pouze pro určitý specifický postup orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).
Z pohledu těchto naznačených východisek je nutno konstatovat, že předmětný záznam rozhovoru a schůzky mezi obviněným a spoluobviněným P. nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení a nejedná se tak o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, na nějž je třeba aplikovat postup ve smyslu §88 tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že tento důkaz nestojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, protože soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které uvedený důkaz podporují a jsou s ním ve shodě (např. výpovědi spoluobviněných, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené podle §88 tr. ř., protokoly ze sledování osob podle §158d odst. 2 tr. ř., sledování provedené soukromou bezpečnostní agenturou, důkazy k prokázání výběrů finančních prostředků na zaplacení obviněnému).
Zde se sluší poznamenat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 143/06 k této problematice uvedl, že „ za významnou okolnost je v takových případech nutno považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. Ústavní soud zastává názor, že je především nutno striktně rozlišovat, zda magnetofonový záznam rozhovoru byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle §12 odst. 1 občanského zákoníku. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§158d odst. 2 popřípadě odst. 3 tr. ř.). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný. Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz – §89 odst. 2 tr. ř., a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.“ Uvedený názor na použitelnost nahrávek pořízených jinou osobou lze označit za konstantní, kdy je možné poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 352/19.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) k otázce použitelnosti určitých druhů důkazních prostředků uvádí, že „ Soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska vnitrostátního práva, nebo k vině stěžovatele. Musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou „nezákonnost“ a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení Úmluvy „(srov. zejména Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, §34, ESLP 2000-V, P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, §76, ESLP 2001-IX, a Allan proti Spojenému království, č. 48539/99, §42, ESLP 2002-IX).
Při posouzení, zda bylo řízení vedené proti obviněné spravedlivé jako celek, je též třeba položit si otázku, zda byla dodržena práva obhajoby. Zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla obviněnému poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno přihlédnout ke kvalitě důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (srov. zejména výše uvedené rozsudky Khan, a Allan, §43). Obecné požadavky na spravedlivost stanovené v článku 6 Úmluvy se vztahují na všechna trestní řízení nehledě na druh trestného činu. Nicméně při určování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, lze přihlédnout k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. Heglas proti České republice č. 5935/02).
Nejvyšší soud ve světle shora zmíněné české i evropské judikatury považuje za vhodné uzavřít, že obviněnému bylo umožněno, aby v průběhu celého trestního řízení náležitě uplatnil všechna svá práva. Pořízený přepis záznamu byl přehrán, a obviněnému byla dána možnost vyjádřit se k obsahu této nahrávky, byl mu dán dostatečný prostor k tomu, aby vysvětlil sporné momenty nahrávky, vyjádřil se k jednotlivým částem nahrávky i k nahrávce jako celku atd. Což jak v řízení před nalézacím, tak odvolacím soudem činil (srov. body 81. a 109. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 3., 14. – 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nadto dodává, že zvukový záznam byl podpořen dalšími provedenými důkazy, které v rámci svého práva na obhajobu měl možnost obviněný napadat či jinak doplňovat, takže zvuková nahrávka nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1131/2011). Lze přitom zdůraznit, že ostatní důkazy plně korespondují s pořízenými audionahrávkami, kdy je možné odkázat zejména na výpovědi podvedených spoluobviněných R. P., V. J. a R. T., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., provedené orgány činnými v trestním řízení, protokoly ze sledování osob podle §158d odst. 2 tr. ř., sledováním provedeném soukromou bezpečnostní agenturou či na důkazy k prokázání výběrů finančních prostředků, které měly být zaplaceny obviněnému.
Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obdobné závěry vyplývají (nejen pro trestní řízení) také z ustanovení §88 občanského zákoníku o bezúplatné zákonné licenci úřední. Toto zákonné stanovení způsobu poměřování konkurujících si subjektivních práv v zásadě umožňuje, aby podobizny a záznamy pořízené soukromě byly bez svolení dotyčného použity jako důkazní prostředky pro účely soudních nebo správních řízení, děje-li se tak za účelem ochrany či jiného uplatnění soukromých práv a zájmů jiných osob v těchto řízeních. Nelze tedy vyloučit např. použití důkazu záznamem schůzky, rozhovoru, telefonního hovoru bez svolení druhé apod. Nemusí se navíc nutně jednat přímo o vlastní práva či zájmy osoby, která podobiznu či záznam pořídila, děje-li se tak za účelem výkonu a ochrany soukromých práv jiného. Použití tohoto omezení je však nutno podle konkrétních okolností posoudit podle aplikačního pravidla obsaženého v §90 občanského zákoníku, které stanoví, že zákonný důvod k použití – mimo jiné – zvukového záznamu nesmí být v nepřiměřeném rozporu s oprávněnými zájmy člověka. To platí zvláště za situace, kdy by použitím záznamu mohlo dojít k zásahu do takových přirozených práv člověka, která nejsou omezitelná obyčejnými zákony, nýbrž pouze na základě imanentních ústavních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného, jako kupř. u cti a vážnosti člověka (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). V takovém případě je pak nutno i zde podle konkrétních okolností uvážit, zda při střetu ústavního práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) a přirozených osobnostních práv není dána bezdůvodně přednost jednomu právu před právem druhým. A to kupříkladu i s ohledem na to, zda se v řízení jedná vzhledem k okolnostem o jediný reálně možný důkaz [viz Tůma, P. §88 (Bezúplatná zákonná licence úřední). In: Občanský zákoník I. Obecná část. §1-654. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 533].
Základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že použití uvedeným způsobem pořízených záznamů není vyloučeno nejen v trestním, ale ani v jiném řízení před soudem, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). Vždy je předmětem konkrétního řízení posouzení otázky použitelnosti takového záznamu s ohledem na ústavněprávní limity. Platí, že střet uvedených principů nelze řešit v obecné rovině, nýbrž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a tzv. testu proporcionality skládajícího se ze tří kroků, ne vždy ovšem s ohledem na specifika případu stejně významných. Jde o zkoumání vhodnosti a potřebnosti konkrétního opatření a dále proporcionality v užším smyslu, tj. právě přiměřenosti opatření s ohledem na zamýšlený cíl.
V posuzovaném případě zaznamenané rozhovory proběhly online skrze aplikaci Skype. Účelem pořízení nahrávky ze strany spoluobviněného R. P. byl legitimní cíl zaznamenání trestné činnosti dovolatele, která směřovala bezprostředně k narušení základních společenských hodnot chráněných trestními předpisy a prokázání jeho viny v trestním řízení. Za tímto účelem byly uvedené nahrávky použity při trestním řízení vůči obviněnému v jeho zákonných mantinelech. Nebyly nikterak zneužity, ať už zveřejněním či pro nátlak na dovolatele či jeho dehonestaci. Lze mít za to, že nahrávky byly pořízeny na základě zákonné licence v souladu s ustanovením §88 občanského zákoníku. Zároveň je ale v souladu s výše citovanou judikaturou vhodné poznamenat, že i v případě, kdy by nahrávky byly pořízen v rozporu s limity danými občanským zákoníkem, nejednalo by se a priori o důkaz v trestním řízení nepoužitelný (např. již citované rozhodnutí ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku).
Lze tedy uzavřít, že nahrávkou schůzky nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do soukromí osoby obviněného. Proporcionalitu případného porušení práva na soukromí je třeba hodnotit také v kontextu toho, že důkaz v podobě pořízených audiozáznamů nestojí v posuzované věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, když soudy měly k dispozici i další usvědčující důkazy, s nimiž jsou tyto záznamy v obsahové shodě a na nichž rovněž založily výrok o vině obviněného. Na druhé straně jde o důkaz důležitý, který obstojí i z hlediska druhého kroku zmíněného testu proporcionality, tj. z hlediska potřebnosti. Veřejný zájem, kterým je bezesporu ochrana společnosti před kriminalitou, je důležitým faktorem při hodnocení proporcionality zásahu do soukromí obviněného, který nesmí zůstat v projednávané věci opomenut.
Nadto je třeba současně doplnit, že jak již bylo naznačeno, podle §88 občanského zákoníku je expressis verbis povoleno pořízení nebo použití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, nebo na základě zákona k úřednímu účelu nebo že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. O přesně takový případ se v projednávané věci jedná.
Závěrem se lze vyjádřit i ke skutkovým námitkám a námitkám hodnocení provedených audionahrávek, které vznáší obviněný jak v podaném dovolání, tak po celou dobu trestního řízení. Konkrétně namítl, že nahrávky byly upraveny, nebyly předloženy kompletní, a že na všech ani on sám nehovoří. Předně Nejvyšší soud předesílá, že uvedené námitky nepřekračují meze prosté polemiky s obsahem provedeného dokazování a hodnocením provedených důkazů, nebyly vztaženy ani na tzv. zjevný rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a učiněnými skutkovými závěry, ani tam argumentačně nesměřovaly, a nelze je proto pod uplatněné dovolací důvody podřadit. Nicméně je vhodné zmínit, že s uvedenými námitkami se přesvědčivě vypořádal jak nalézací soud v bodě 81. a 109. odůvodnění rozsudku, tak soud odvolací v bodě 21. odůvodnění usnesení, kdy na jejich závěry je možné pro stručnost odkázat. Provedeným dokazováním bylo postaveno na jisto, že osobou hovořící na nahrávkách je obviněný, že veškerá předložená komunikace neobsahuje žádné výhrůžky, a to ani explicitní, ani skryté. Obviněný v rámci komunikace prezentuje sebe jako osobu, která je ve spojení s osobami, které vedou trestní řízení proti R. P. a dalším, a je schopna s těmito osobami vyjednat, že za finanční úplatek trestní řízení ovlivní. Komunikace mezi obviněným a spoluobviněným P. se odehrává v klidné, přátelské atmosféře, kdy se oslovují křestními jmény. Oba soudy dovodily z hlasového projevu obviněného na předmětných audiozáznamech i při hlavním líčení, příp. veřejném zasedání, i z obsahu těchto rozhovorů, že na nich hovoří právě obviněný K. P.. Nalézací i odvolací soud si byly vědomy toho, že jim obviněný R. P. nepředložil veškeré a úplné záznamy konverzace mezi ním a obviněným K. P., ale toliko vybrané části, a tím obezřetněji k jejich hodnocení přistupovaly (jak vyplývá z již poukazovaných bodu 81 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a 21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jako podstatný vyhodnotily obsah zachycené komunikace, kde se neobjevila ani známka jakéhokoliv nátlaku či výhružky vůči dovolateli, a ze které je zřejmé, že se rozhovory odehrávaly v přátelském a obchodním duchu, kdy obviněný nabízel poskytnutí služby – ovlivnění trestní kauzy spoluobviněných P., J. a T., kdy se prezentoval jako osoba mající vliv a možnosti tohoto za požadovanou úplatu dosáhnout. Nelze tak přisvědčit jím prezentované verzi, že byl k trestné činnosti nucen výhružkami či nátlakem. Důležitou a opakovaně poukazovanou okolností je to, že předmětné audionahrávky, byť byly v projednávané věci důkazy významnými, rozhodně nebyly důkazy jedinými, přičemž zcela korespondovaly s ostatními důkazy provedenými ve věci, jak bylo uvedeno shora. Nebylo tak nutné jak podle názoru soudů nižších stupňů, státního zástupce, tak i Nejvyššího soudu zadávat znalecký posudek z odvětví fonoskopie (audioexpertízy), neboť by se jednalo o důkaz nadbytečný, kdy skutečnosti, které by měl prokazovat, již byly postaveny najisto ve věci provedenými důkazy.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání učinil „návrh na přerušení“ výkonu uvedeného trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Postup podle §265o odst. 1 tr.ř. přitom záleží zcela na uvážení předsedy senátu Nejvyššího soudu, který není vázán žádným návrhem či podnětem a byl-li učiněn, předseda senátu buď rozhodne podle §265o odst. 1 tr. ř., anebo neshledá-li důvody k odkladu nebo přerušení výkonu negativní rozhodnutí o tom nevydává. Ostatně v daném případě se s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu tento „návrh“ stal bezpředmětným a nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného K. P. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu