ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.106.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 106/2023-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný B. O., nar. XY, trvale bytem XY, t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 To 124/2022-395, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 95/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. O. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 2 T 95/2021-290, byl obviněný B. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených přečinů se obviněný dopustil tím, že
dne 21. 8. 2021 v době od 08,00 do 17,00 hodin v XY, XY, v bytě č. XY neoprávněně setrval proti vůli M. J., která jej opakovaně vyzývala, aby byt opustil, neboť si jeho přítomnost nepřeje, přičemž ve výše uvedené době M. J. opakovaně vyhrožoval zabitím a po bytě se pohyboval se čtyřmi kuchyňskými noži, které držel v obou rukách, a následně, co se do předmětného bytu dostavil nevlastní otec M. J., L. P., proti němu vyběhl s kuchyňským nožem s vroubkovým ostřím, který držel v ruce, přičemž L. P. se v důsledku obrany pokusil před podezřelým zavřít dveře, přičemž mezi zárubně dveří a dveře podezřelý vložil nohu a o dveře se začali přetahovat, následně podezřelý touto mezerou protáhl ruku, ve které držel nůž, se kterým začal zběsile pohybovat a v důsledku toho způsobil L. P. řezné poranění na druhém kloubu prostředníčku pravé ruky a bodné poranění na meziprstním prostoru u palce pravé ruky, L. P. vyhnal na chodbu domu, postupoval proti němu s nožem v ruce ve vzdálenosti 1,5 metru a slovním projevem „tak pojď, tak pojď“ jej donutil k ústupu na mezipatro domovního schodiště, čímž u poškozených M. J. a L. P. vzbudil strach a důvodnou obavu, že by mohl své výhrůžky ohledně jejich napadení a zabití vyplnit, přičemž útok byl ukončen až příjezdem policie.
2. Za to byl obviněnému podle §178 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění ve výměře 5 roků.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 To 124/2022-395 , tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) odvolání obviněného zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má podle obviněného spočívat v nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný ve svém dovolání prezentuje alternativní skutkovou verzi, podle níž nikomu nevyhrožoval a jeho jednání po příchodu svědka P. bylo pouze obranou proti použití násilí z jeho strany. Jediným protiprávním jednáním, kterého se dopustil, je tak podle obviněného neuposlechnutí výzvy jeho bývalé přítelkyně k opuštění jejího bytu. Takové jednání by podle něj mělo být kvalifikováno maximálně jako přestupek proti občanskému soužití.
6. Provedené dokazování, stejně jako odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů považuje obviněný za nedostatečné. Soudům vytýká, že neprovedly obhajobou navržený výslech svědkyně L. V. Odůvodnění, že se svědkyni nepodařilo zajistit, považuje obviněný za nepřiléhavé, neboť nalézací soud neučinil dostatečné kroky k tomu, aby její účast zajistil (zapojení Policie ČR či poškozené, u níž svědkyně občas pečovala o dítě). Skutečnost, že nalézací soud tento důkaz nejprve provést chtěl, podle obviněného nasvědčuje tomu, že i soud tento důkaz považoval za důležitý pro zjištění skutkového stavu.
7. Dále obviněný vytýká, že se soudy nijak nevyjádřily k návrhu na obstarání důkazu, který by vyhodnotil biologické stopy (krev v bytě). Uvádí, jaké skutečnosti mohly být zjištěny porovnáním biologických stop se vzorky krve obviněného a svědka P.
8. Provedením uvedených důkazů mohl být podle obviněného zjištěn naprosto jiný skutkový stav než ten, na základě kterého soud vynesl rozsudek o vině a trestu, nebo aspoň takový, na základě kterého by se část jednání obviněného popsaného v rozsudku neprokázala. Za takové situace mohl být obviněnému uložen mírnější trest a zejména mu nemusel být uložen trest vyhoštění, který jej prakticky zbavuje práva na osobní styk s jeho dětmi a naopak.
9. Obviněný nesouhlasí s odvolacím soudem, že tento nemohl zasáhnout do procesu hodnocení důkazů. Nalézací soud totiž podle obviněného vůbec nevyhodnotil výpovědi policistů, kteří zasahovali na místě, podle nichž jim otevřel dveře obviněný, který měl tržnou ránu na hlavě a krev na ruce. Soud se nezabýval otázkou, jak obviněný utrpěl toto zranění, odmítl pouze, že by je způsobil svědek P. boxerem. Současně obviněný namítá, že zranění nemohlo vzniknout tak, jak je uvedeno v rozsudku nalézacího soudu (až poté, co na místo dorazili policisté).
10. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dovolací argumentaci obviněného a následně se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
12. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 1. 2021, jsou nicméně s jistou dávkou tolerance podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní platném znění.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v platném znění je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. O zjevný (dříve extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případě, kdy soudy učiněná skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobů jejich hodnocení, popř. jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Takovouto vadu dovolatel nevytýká a neuvádí žádné konkrétní skutkové zjištění, které by bylo ve výše naznačeném logickém rozporu s provedenými důkazy.
15. K namítaným opomenutým důkazům státní zástupce s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy.
16. Důvody neprovedení výslechu svědkyně V. vyložil soud nalézací v bodě 16. odůvodnění svého rozhodnutí a odvolací soud v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí. S ohledem na charakter dalších provedených důkazů, jak byly shrnuty v bodech 14. a 15. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, lze se závěrem soudů o nadbytečnosti důkazu výpovědí svědkyně V. souhlasit. Námitka, že soud nehodnotil rozpory ve vysvětleních podaných touto svědkyní v přípravném řízení, je nepřípadná, protože tyto záznamy nebyly přečteny v hlavním líčení (§211 odst. 6 tr. ř.) a nemohly tedy sloužit jako důkaz v hlavním líčení.
17. Návrhem na kriminalistické zkoumání krevních stop zajištěných na místě činu se soudy skutečně nezabývaly. Je však sporné, zda takovéto dokazování bylo v době konání hlavního líčení ještě proveditelné. Především je podle státního zástupce nutno uvést, že z dalších provedených důkazů (lékařská zpráva, prohlídka těla obviněného) vyplývá, že sám obviněný během incidentu skutečně utrpěl drobné poranění na čele a v obličeji (body 7., 9. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), přičemž charakter tohoto zranění nijak neodporoval výpovědím svědků – zakročujících policistů D. J. aj. S., podle kterých obviněný během zákroku tloukl hlavou o zeď a o zem. O zranění obviněného tedy nevznikají žádné rozumné pochybnosti a další dokazování v tomto směru, i kdyby bylo ještě proveditelné, bylo zjevně nadbytečné. I kdyby L. P. použil proti obviněnému, který s neoprávněně zdržoval v bytě jeho nevlastní dcery, intenzivnějšího násilí, než je uvedeno v tzv. skutkové větě, nijak by to nevylučovalo, že dovolatel naplnil zákonné znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Za této situace skutečnost, že se soudy návrhem na zkoumání biologických stop z místa činu výslovně nezabývaly, nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v platném znění nebo dokonce porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
18. Námitky obviněného tedy podle státního zástupce pro svůj výlučně skutkový charakter neodpovídají odvolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění pak jde o námitky zjevně nedůvodné.
19. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. Souhlasí, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který má být podle obviněného dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný patrně nezaregistroval novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kdy s účinností od 1. 1. 2022 došlo k doplnění a přečíslování dovolacích důvodů. Obviněným uplatněný dovolací důvod nyní obsahově odpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný B. O. jím na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (uplatněného v již neúčinném znění) brojí zejména proti výroku o vině , tedy pokud byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. V návaznosti na to obviněný brojí také proti výroku o trestu , tedy proti uloženým trestům odnětí svobody na 2 roky a trestu vyhoštění na 5 let.
27. Kromě toho, že obviněný označil dovolací důvod podle již neúčinného znění trestního řádu, je podanému dovolání nutno předně vytknout, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu tresty.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
29. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedeným vadám podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na podkladě dovolání přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., respektive dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz dále v tomto usnesení).
30. Obsah podaného dovolání lze (zjednodušeně) shrnout tak, že obviněný v něm Nejvyššímu soudu předkládá alternativní skutkovou verzi, kterou prosazoval již v předchozích fázích trestního řízení, která spočívá v tom, že nikomu nevyhrožoval a jeho jednání po příchodu svědka P. bylo pouze obranou proti použití násilí z jeho strany a že jediným protiprávním jednáním, kterého se dopustil, je tak neuposlechnutí výzvy jeho bývalé přítelkyně k opuštění jejího bytu. Tvrdí dále, že k této skutkové verzi by soudy došly, pokud by provedly obviněným navrhované důkazy a tyto hodnotily způsobem, který on prezentuje.
31. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá mj. na nesprávném právním posouzení skutku, je třeba konstatovat, že tento dovolací je po novele trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. nově označen písmenem h). Tomuto dovolacímu důvodu je však třeba uvést, že argumentace obviněného (s jedinou výhradou týkající se jeho tvrzení, že jediným protiprávním jednáním, kterého se dopustil, je tak neuposlechnutí výzvy jeho bývalé přítelkyně k opuštění jejího bytu – k této námitce viz níže v tomto usnesení) tomuto dovolacímu důvodu věcně neodpovídá. Obviněný sice Nejvyššímu soudu předkládá i určité úvahy o právní kvalifikaci jednání, jehož se dopustil, tyto úvahy však vycházejí z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
32. Z tohoto pohledu pak Nejvyšší soud zkoumal, zda není možné námitky obviněného podřadit pod v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Vzhledem k tomu, že obsahem dovolání obviněného jsou mj. námitky týkající se se rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů, došel Nejvyšší soud k závěru, že tyto námitky lze (s určitou mírou tolerance) pod citovaný dovolací důvod podřadit. Po konfrontaci námitek obviněného s obsahem spisu však Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, jak bude rozebráno níže.
33. První ze tří situací, které ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 umožňují zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, je případ zjevného (extrémního) rozporu mezi těmito skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů [srov. první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
34. O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
35. Ve vztahu k nyní projednávané věci Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou až na jednu níže popsanou výjimku v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Jedná se naopak o logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i odvolací soud. Je proto nutno upozornit, že obviněný v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
36. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný v nyní projednávané věci akcentuje výpovědi zasahujících policistů, kteří měli vypovědět, že poškozený měl tržnou ránu na čele už v okamžiku, kdy dorazili na místo činu. Tyto svědecké výpovědi podle obviněného dokazují, že se celá událost odehrála jinak, než jak je popsána ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a že obviněný se jen bránil útoku poškozeného P. Takto pojatou argumentaci by s určitou benevolencí bylo možno považovat za námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, byť obviněný ji tímto způsobem neuplatňuje. Nejvyšší soud však i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
37. Je třeba připustit, že dva ze zasahujících policistů (svědci J. a Ch.) ve svých svědeckých výpovědích hovoří o tom, že obviněný měl tržnou ránu na čele již v okamžiku, kdy dorazili do bytu a obviněný jim otevřel dveře (byť Ch. si není jistý). Zároveň je pravdou, že ani nalézací, ani odvolací soud se k této části výpovědí zmíněných svědků v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nevyjadřují.
38. Zároveň je však z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu zřejmé (zejm. bod 14. odůvodnění), že soud došel k závěru, že se svědek J. patrně zmýlil a že tržnou ránu na čele si obviněný způsobil až během zásahu policistů, kdy na chodbě před bytem tloukl hlavou o zeď a o zem. Tomu odpovídají i stopy krve zajištěné na místech, kde obviněný takto hlavou tloukl. Naproti tomu v koupelně, v níž se obviněný nacházel v okamžiku útoku nožem na poškozeného P. a kde byl předmětný nůž nalezen (v pračce), se žádné stopy krve nenacházely. Lze tedy souhlasit s odůvodněním nalézacího soudu, že absence krevních stop uvnitř koupelny vyvrací verzi obviněného, podle níž byl právě on napaden poškozeným P. Taková úvaha je logická, nijak nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů a Nejvyšší soud se s ní ztotožňuje. Verzi popsanou ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku kromě výpovědi obou poškozených podporují i další důkazy (zejm. elektronická komunikace mezi poškozenými, včetně videa, na němž obviněný v bytě poškozené manipuluje s nožem).
39. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu nebezpečné vyhrožování za použití nože jen ve vztahu k poškozenému P., ale také ve vztahu k poškozené J. O tomto jeho jednání není pochyb, ostatně ani obviněný proti němu žádnou konkrétní námitkou nebrojí. Proto Nejvyšší soud námitce obviněného týkající se nesprávného či nedostatečného vyhodnocení výpovědí zasahujících policistů nepřisvědčil.
40. Druhým okruhem námitek obviněného jsou námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování. Tyto námitky by za určitých okolností mohly odpovídat třetí alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť je namítáno, že některé z navržených důkazů nebyly nedůvodně provedeny. To však neplatí ani o navrhovaném výslechu svědkyně V., ani o navrhovaném důkazu vyhodnocením biologických stop.
41. K problematice opomenutých důkazů je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu lze dovodit mj. to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jak vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Platí, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pokud však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
42. Pokud jde o návrh obviněného na provedení důkazu výslechem svědkyně V. , pak s tímto důkazním návrhem se vypořádal jak nalézací soud (bod 16. odůvodnění rozsudku), tak odvolací soud (bod 17. odůvodnění usnesení), když oba soudy tento důkazní návrh označily za nadbytečný, byť lze připustit, že odůvodnění je poměrně strohé. Obviněnému je třeba přisvědčit, že samotná okolnost, že se nepodařilo svědkyni v hlavním líčení vyslechnout, není důvodem pro neprovedení tohoto důkazu. To však platí pouze za předpokladu, že tento důkaz je zároveň nezbytný pro zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, což se o výpovědi svědkyně V. nedá. Z úředního záznamu o výpovědi svědkyně v přípravném řízení je zřejmé, že by patrně mohla v hlavním líčení vypovídat pouze ke skutečnostem, které již soud vzal za prokázané z výpovědí poškozených, dalších svědků a dalších důkazů. Pouze nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že zásadní momenty skutkového děje, jako je zejm. napadení poškozeného P. nožem ze strany obviněného škvírou mezi dveřmi do koupelny, svědkyně V. v úředním záznamu popsala přesně tak, jak jsou zachyceny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
43. Pokud obviněný v odůvodnění napadených rozhodnutí postrádá zhodnocení svědecké výpovědi svědkyně V. z přípravného řízení, pak je třeba konstatovat (jak na to správně poukázal státní zástupce), že v hlavním líčení nebyly splněny podmínky podle §211 odst. 6 tr. ř. a úřední záznam o výpovědi svědkyně V. tak nemohl být pojat do hodnoticích úvah soudů.
44. Pokud jde o navržený důkaz porovnáním zjištěných biologických stop a vzorků krve obviněného a krve svědka P., pak je třeba přisvědčit obviněnému, že odvolací soud na tento návrh v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nereagoval. Zároveň ale nelze přehlédnout, že se obviněný domáhal provedení důkazu, jehož provedení bylo již v okamžiku tohoto návrhu technicky neproveditelné. Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit, zda bylo vhodné a nezbytné, aby policejní orgán na místě činu zajistil biologický materiál. Z hlediska rozhodování Nejvyššího soudu je podstatné pouze to, zda ve věci provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro soudy učiněné skutkové závěry a zda úvahy nižších soudů nevybočují z mezí volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud přitom již výše uvedl, že tyto úvahy z mezí volného hodnocení důkazů nevybočují.
45. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uvedené námitky obviněného, které jsou s určitou mírou tolerance projednatelné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, shledal (i přes místy ne zcela dostatečné odůvodnění zejména odvolacího soudu) zjevně neopodstatněnými.
46. Jak již bylo konstatováno výše pod bodem 31. tohoto usnesení, pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve zněním platném do 31. 12. 2022, který je po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. nově označen písmenem h), a který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá mj. na nesprávném právním posouzení skutku, by bylo možné podřadit námitku obviněného, že jediným protiprávním jednáním, kterého se dopustil, by mohlo být neuposlechnutí výzvy poškozené k opuštění jejího bytu a že by toto jednání mohlo být posouzeno jako přestupek.
47. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. V projednávané věci není pochyb o tom, že jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3, což výslovně nezpochybňuje ani obviněný. Konfrontuje-li Nejvyšší soud jednání obviněného, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, se shora uvedenými východisky, musí konstatovat, že se nejedná o jednání, které by svou intenzitou neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Obviněný se v bytě poškozené J. neoprávněně zdržoval po dobu několika hodin, poškozené opakovaně vyhrožoval zabitím a po bytě se pohyboval pod vlivem alkoholu se čtyřmi kuchyňskými noži v rukách. Žádné výjimečné okolnosti, které by závažnost činu obviněného snižovaly, zjištěny nebyly a trestní odpovědnost tak byla uplatněna zcela důvodně, což současně znamená, že jeho jednání nelze posoudit pouze jako přestupek.
49. Námitky proti výroku o trestu obsažené v dovolání obviněného předpokládaly, že Nejvyšší soud přehodnotí zjištěný skutkový stav a bude jej odlišně právně kvalifikovat. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud námitkám obviněného proti výroku o vině nepřisvědčil, neshledal důvod ani pro přehodnocování výroku o trestu.
50. Nad rámec tohoto konstatování se Nejvyšší soud jen stručně vyjádří k námitce obviněného, že uložený trest vyhoštění jej fakticky zbavuje práva na osobní styk s jeho dětmi a dětem zase znemožní osobní styk s obviněným. Při ukládání trestů pachatelům – rodičům nezletilých dětí – se vždy střetává zájem společnosti na potrestání pachatele a na ochraně před dalším pácháním trestné činnosti s nejlepšími zájmy jeho dětí. Obviněný je osobou, která je trestána již potřetí, přičemž k uložení trestu vyhoštění soudy přistoupily až nyní. Nelze navíc přehlédnout, že obviněnému je tento trest uložen za trestnou činnost směřující mj. vůči matce jednoho z těchto nezletilých dětí. Vyhoštění obviněného tak patrně přispěje spíše k ochraně nezletilých dětí obviněného, než že by jim uškodil.
51. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že zákonné podmínky pro uložení obou obviněnému uložených trestů (odnětí svobody na 2 roky a vyhoštění na 5 let) byly splněny. Oba tresty byly uloženy v rámci příslušných sazeb (odnětí svobody v sazbě 1 rok až 5 let podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, vyhoštění v sazbě 1 až 10 let podle §80 odst. 2 tr. zákoníku). Dovolání obviněného proto nemůže naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1.2022, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest lze navíc považovat za přiměřený, spíše mírný.
52. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zčásti nelze podřadit ani pod obviněným uplatněný, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, zčásti se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
53. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
54. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu