ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.868.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 868/2023-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný T. D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 14 To 82/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.t n. 2 T 173/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 173/2022 , byl obviněný T. D. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 20:30 do 20:36 hodin dne 25. 8. 2022 na ulici XY u bytového domu č.p. XY v Pardubicích oslovil poškozeného nezletilého AAAAA (pseudonym), nar. XY, zda by mu řekl, kolik je hodin, proto poškozený vytáhl z kapsy svůj telefon Xiaomi Redmi Note 4, černé barvy, a sdělil obviněnému, kolik je hodin, na to se obviněný pokusil poškozenému telefon vytrhnout z ruky, což se mu nepodařilo, protože poškozený ho držel pevně, obviněný mu řekl, ať ho pustí a udeřil poškozeného pěstí do obličeje, poškozený se bránil kopnutím obviněného do břicha, kdy obviněný ho chytl za triko, poškozený ho znovu kopl a z místa utekl mezi domy č.p. XY a č.p. XY, kde byl však obviněným dostižen, zde se ho zastal nezletilý BBBBB (pseudonym), nar. XY, který byl obviněným napaden kopem do oblasti hrudníku, k dalším útokům ze strany obviněného však nedošlo z důvodu vyrušení neznámou ženou, kdy obviněný z místa utekl .
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 173/2022, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 14 To 82/2023 , kdy odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 14 To 82/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 121-123), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný rozporuje naplnění znaku užití násilí ke zmocnění se cizí věci, kdy s odkazem na výpověď poškozeného AAAAA namítá, že od momentu, co jej poškozený odstrčil, se motiv jeho jednání změnil, kdy již vícero nejednal s motivem zmocnit se mobilního telefonu poškozeného, ale toliko s motivem se s poškozeným poprat, neboť jej fyzický výpad ze strany poškozeného naštval a podnítil k šarvátce. Odvolací soud však tyto námitky odmítl. Z žádného provedeného důkazu však podle obviněného neplyne závěr odvolacího soudu, že hlavním spouštěcím momentem, který v něm evokoval nutnost se s poškozeným poprat, byl až moment, kdy jej poškozený opakovaně kopnul, aby se ho zbavil. Takový závěr je rovněž v přímém rozporu s výpovědí poškozeného. Užití násilí tak nebylo vedeno pohnutkou zmocnit se cizí věci. Přestože poté, co poškozený mobil vytáhl a sdělil mu čas, započal své jednání s motivem se mobilního telefonu zmocnit, toto nebylo úspěšné, neboť došlo k odstrčení poškozeným AAAAA, což byl moment, kdy se změnil motiv jeho jednání. Obviněný rovněž uvedl, že nalézací soud nepochopil kontext jeho výpovědi u hlavního líčení, když uvedl, že dovolatel svou výpověď stran úmyslu a motivu změnil.
Dále obviněný poukázal na to, že soud nalézací neuvedl v odůvodnění rozsudku žádné polehčující okolnosti (vyjma dosavadního vedení řádného života), nezohlednil jeho doznání a projevenou lítost, přesto odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud všechny polehčující okolnosti dostatečně promítl do uloženého trestu. Dovolatel legitimně očekával, že nalézací soud k polehčujícím okolnostem přihlédne, ovšem se tak nestalo, přičemž jejich samotné uvedení v usnesení odvolacího soudu však není dostatečné. Závěrem dovolatel nepřímo namítá, že nalézací soud měl vzít v úvahu i možnost uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, č. j. 14 To 82/2023–113, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 15. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 657/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nelze namítat a v důsledku toho ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci ustanovení procesních a nikoli hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat.
Státní zástupkyně uvedla, že v jednání obviněného lze spatřovat naplnění všech zákonných znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože zde došlo k použití síly k překonání odporu poškozeného, který nechtěl svůj mobilní telefon obviněnému dát, tento jej pevně svíral a vcelku odvážně i poté, kdy obdržel úder pěstí od obviněného se tomuto vzepřel a dvakrát jej kopl a z místa utekl. Jednání obviněného pak bylo prokázáno především výpovědí poškozeného AAAAA.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 14 To 82/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
Rovněž je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Má však za to, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V tomto směru obviněný zpochybňuje způsob, jakým byla vyhodnocena výpověď poškozeného XY stran toho, kdy dovolatel začal jednat s motivem se s poškozeným poprat, resp. co bylo spouštěcím momentem pro fyzické napadení poškozeného, tedy změnu motivu jeho jednání. Skutková zjištění tak jsou ve zjevném rozporu s výpovědí samotného pošlozeného.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Pardubicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily výpověď poškozeného AAAAA. Uvedené námitky obviněného však směřující do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny odvolacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého řádného opravného prostředku. Odvolací soud stran výpovědi nezletilého AAAAA uvedl, že „ sám poškozený poté při útěku volal linku 158, kdy uváděl, že se ho někdo snaží okrást a že ho udeřil a běží za ním. I z toho lze dovozovat, že také poškozený v tomto momentu chápal jednání obžalovaného tak, že mu chtěl mobilní telefon odcizit, proto takto jednal “. Výpověď poškozeného jak nalézací, tak odvolací soud vyhodnotily jako věrohodnou a bez výhrad ji přijaly, neboť poškozený vypovídal podrobně a shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu), přičemž na ni nahlížely v její celistvosti. Naopak obviněný z výpovědi poškozeného vytrhává některé pasáže, v rámci nichž nezletilý popisoval pro něho jistě zcela nestandardní situaci, a na jejich podkladě následně zpochybňuje ustálená skutková zjištění. Nezletilý poškozený se ocitl ve stresující situaci, kdy na něho zcela neočekávaně zaútočil obviněný. Výpověď poškozeného AAAAA pak byla doplněna výpovědí svědka BBBBB, který se poškozeného zastal, a který vypověděl, že se míjel s poškozeným, který volal na policii s tím, že se jej někdo pokusil okrást, přičemž svědkovi sdělil, že obviněný se mu snažil vytrhnout mobilní telefon z ruky. Výpověď poškozené i svědka zůstaly po celou dobu neměnné. Naopak výpověď obviněného se v průběhu řízení měnila a nalézací soud ji vyhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou (bod 13. rozsudku nalézacího soudu). Nicméně skutková verze události se v podání obviněného nijak výrazně neliší, neboť sám vypověděl, že se poškozeného zeptal na to, kolik je hodin, a poté, co poškozený vytáhl mobilní telefon a sdělil mu čas, se mu zalíbil mobilní telefon poškozeného, který chtěl pro sebe získat. Verze obviněného se tak odlišuje pouze v tom, zda následný fyzický atak byl veden s úmyslem zmocnit se mobilního telefonu či se s poškozeným poprat. V této části se však již jedná o námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné.
Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Nalézací soud následně zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací (body 14. až 19. rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil. Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud zachoval popis skutku tak, jak jej uvedl nalézací soud v tzv. skutkové větě, je zřejmé, že nedospěl k odlišným skutkovým závěrům.
Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že jím užité násilí vůči poškozenému nebylo užito v úmyslu zmocnit se cizí věci, ale toliko se s poškozeným poprat.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Objektivní stránka trestného činu loupeže záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí , jichž se pachatel dopouští v úmyslu zmocnit se cizí věci . Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže.
Z formulace „ v úmyslu zmocnit se cizí věci “ v §173 tr. zákoníku vyplývá, že loupež je dokonána již okamžikem, kdy pachatel použije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, pokud tak učiní právě v uvedeném úmyslu; není třeba, aby se pachatel cizí věci zmocnil . Loupež je proto třeba zařadit mezi předčasně dokonané trestné činy . Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci, např. proto, že poškozený nic u sebe neměl, že pachatel byl vyrušen, pachatel dobrovolně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v uvedeném úmyslu sám od dalšího jednání upustil (R 12/1957, 37/1970, 1/1980) nebo jako v projednávané věci, pachatel není sto překonat odpor poškozeného, kterému se podaří ubránit.
Úmysl (§15 tr. zákoníku) pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1728–1730).
Podle ustálených skutkových zjištění obviněný přistoupil k poškozenému a zeptal se ho na to, kolik je hodin, a poté, co poškozený vytáhl mobilní telefon a sdělil mu čas, obviněný se mu pokusil vytrhnout z ruky mobilní telefon, což se mu však v důsledku aktivního odporu ze strany poškozeného nepodařilo, a přestože se slovně dožadoval toho, aby poškozený mobilní telefon pustil, poškozený i nadále kladl odpor, na což reagoval obviněný tak, že poškozeného udeřil do obličeje. Poškozený se však nepřestal bránit a obviněného kopnul, na což obviněný reagoval tím, že poškozeného chytil za triko, nicméně poškozený jej kopl podruhé a z místa utekl.
Obviněného argumentace je založena na tom, že užití násilí nebylo v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu, byť tento motiv zde na začátku byl, ale motivem pro užití násilí bylo poprat se s poškozeným poté, co mu poškozený odstrčil ruku. Jinými slovy, obviněný namítá, že během děje došlo ke změně motivu jeho jednání. Když se mu nepodařilo vytrhnout mobilní telefon poškozenému z ruky, překvapen jeho aktivním odporem, v rámci něhož mu poškozený odstrčil ruku, což vnímal jako fyzický útok, bylo motivem jeho jednání, resp. užití násilí s poškozeným se poprat.
Předně je třeba uvést, že se jedná o námitky, s nimiž se již zcela dostačujícím způsobem vypořádaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku zejména v bodě 13. výslovně uvedl, že takto prezentované verzi obviněného neuvěřil s tím, že „ z celého způsobu provedení činu, včetně chování obžalovaného vůči poškozenému, časovému sledu událostí, kdy poté, co obžalovaný chytil mobilní telefon, chtěl, aby jej poškozený pustil, s čímž poškozený jednoznačně nesouhlasil, v podstatě bezprostřední fyzický atak v podobě rány pěstí do obličeje poškozeného, je zřejmé, že úmyslným jednáním nemajetného obžalovaného bylo získat mobilní telefon, a to za užití násilí, ke kterému obžalovaný přistoupil poté, co se mu nepodařilo sebrat mobilní telefon z ruky poškozeného, který jej držel pevně “. Je zjevné, že obviněný byl překvapen tím, že poškozený se aktivně bránil tomu, aby mu byl odcizen mobilní telefon, telefon držel pevně, a proto se obviněnému nepodařilo se mobilního telefonu zmocnit. Agresivní reakce ze strany poškozeného, kopnutí obviněného, byla reakcí na fyzický atak obviněného na jeho osobu, který byl veden ve snaze zmocnit se věci v jeho držení, což se podává ze skutečnosti, že obviněný se slovně domáhal toho, aby poškozený mobilní telefon pustil. Zcela jistě se tak nejednalo o „prosté vytržení“ věci z ruky poškozeného, jak namítá obviněný s tím, že následné násilí bylo vedeno v úmyslu poprat se s poškozeným, který ho svou aktivní obranou naštval. Nebyl to poškozený, kdo by vyvolal konfliktní situaci, ale obviněný, který se nejdříve pokusil vytrhnout poškozenému mobilní telefon z ruky a v reakci na aktivní odpor poškozeného své jednání zintenzivnil, když poškozeného udeřil pěstí do obličeje.
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení reagoval na námitky obviněného podrobněji, kdy poukázal na to, že poškozený nereagoval agresivně, pouze odstrčil ruku obviněného a nadále odmítl mobilní telefon obviněnému vydat, a teprve poté, co ho obviněný udeřil do obličeje, jej dvakrát kopl. Přestože z některých pasáží výpovědi poškozeného by se mohlo zdát, že situaci vnímal jako čistou agresi, tedy, že se obviněný snažil vyvolat fyzickou potyčku, v rámci hovoru na tísňovou linku policie uvedl, že se jej někdo pokusil okrást, že jej udeřil a že za ním běží. Stejně se vyjádřil, když popisoval situaci svědkovi BBBBB, který se ho zastal a byl následně ze strany obviněného rovněž fyzicky napaden. Jak správně uvedl odvolací soud „ pokud by mu (obviněný) telefon skutečně vytrhl a utekl, pak by jeho jednání naplňovalo znaky pouze přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ale pokud telefon držel, snažil se ho poškozenému vzít, k čemuž nepochybně musel vyvinout určitou fyzickou sílu, navíc své jednání doprovázel nejen slovně, aby poškozený telefon pustil, ale dokonce silou tak, že udeřil poškozeného do obličeje, pak takové jednání již naplňuje zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože proti poškozenému již užil násilí v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu “.
Obviněný použil násilí k překonání odporu poškozeného, kdy zcela prokazatelně nejdříve užil značné síly k tomu, aby vytrhl poškozenému mobilní telefon z ruky, nicméně poškozený jej držel pevně, obviněný se mu i nadále snažil mobilní telefon z ruky vzít, ale nepodařilo se mu to, kdy své jednání doprovázel slovy, z nichž je zcela zjevné, že jeho jednání bylo v té chvíli vedeno motivem zmocnit se mobilního telefonu, a následně užil přímého násilí, kdy poškozeného udeřil pěstí do obličeje, čímž reagoval na zvyšující se obranu poškozeného, který mu odstrčil ruku ve snaze ubránit se ataku. Právnímu posouzení věci tak není čeho vytknout. Jak nalézací, tak odvolací soud se pečlivě s uvedenou námitkou vypořádaly. Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje a na ně odkazuje.
Stran námitky týkající se nezohlednění polehčujících okolností je možno uvést, že obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Obviněný svou námitkou nenamítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Obviněný dále naznačuje, že soudy měly zvážit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by však výslovně na uvedené ustanovení odkázal. Námitka obviněného fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, kterážto námitka však není způsobilá naplnit namítaný a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že v rámci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Nejedná se tedy o postup nárokový.
Námitky vůči druhu a výši trestu tedy nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby.
Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. D. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu