ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1274.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1274/2023-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. V. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 1 551 153,79 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 80/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 12. 2021, č. j. 46 C 80/2020-72, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 53 Co 110/2022-96, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 12. 2021, č. j. 46 C 80/2020-72, se zastavuje .
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 12. 2021, č. j. 46 C 80/2020-72, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 551 153,79 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 53 Co 110/2022-96, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky ve výši 1 551 153,79 Kč se žalobce domáhal jako náhrady škody sestávající z obecné ceny vozidla k datu odstoupení od kupní smlouvy, tj. k 25. 7. 2006, ve výši 388 500 Kč, z uhrazeného pojistného za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve výši 15 667 Kč, z nákladů vynaložených na udržování vozidla ve výši 5 065 Kč, z nákladů na parkování vozidla ve výši 186 825 Kč, z částky 7 500 Kč představující polovinu uhrazených nákladů na znalecký posudek a dále z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z těchto částek za dobu od 20. 7. 2006 do 10. 9. 2019 ve výši 947 596,79 Kč. Tato škoda měla být žalobci způsobena dle něj nesprávným postupem soudů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 9/2012 (dále jen „posuzované řízení“), který vyústil v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 2 Cmo 247/2016-357, Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 1051/2018-390, a Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2642/18, s jejichž závěry žalobce nesouhlasí a kterými tedy měla být porušena práva žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který dle obsahu tohoto dovolání napadl žalobce jen ve výroku o věci samé, tedy ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. z části pro jeho nepřípustnost a z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) s tím, že dle §243b o. s. ř. se v dovolacím řízení postup dle §43 o. s. ř. (odstraňování vad podání na výzvu soudu) nepoužije (srov. rovněž usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18).
Vzhledem k tomu, že se žalobce v řízení domáhá několika nároků, zabýval se Nejvyšší soud nejprve charakterem těchto nároků.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 15 667 Kč spočívající v uhrazeném pojistném za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve výši 5 065 Kč představované náklady vynaloženými na udržování vozidla a dále ve výši 7 500 Kč spočívající v polovině uhrazených nákladů na znalecký posudek (vždy včetně k nim přináležejícího příslušenství), neboť tyto samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu nepřevyšují každý částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Ohledně zbylých nároků se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil ani žádnou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena (dovolací důvod), ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro jednotlivé (v dovolání nevymezené) dovolací důvody. Dovolání je pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a zejména opakováním námitek žalobce proti postupu a rozhodnutí soudů v posuzovaném řízení, nevystihuje tedy formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, a je tak vadné.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu