ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1873.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1873/2023-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce I. S. , zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 53/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, č. j. 12 Co 342/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 8. 3. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 8. 3. 2021 do zaplacení jako nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 10. 2014, jímž byl žalobce obviněn ze zločinu zpronevěry dle ustanovení §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „tr. zák“. Uvedl, že po podání obžaloby Okresní soud v Šumperku rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. 2 T 190/2015-1293, věc vrátil k došetření a řízení bylo usnesením Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 26. 3. 2020, č. j. 2 Zt 226/2018-275, skončeno dle ust. §172 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb, trestního řádu – dále jen „tr. řád“, neboť je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se řízení vede; toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 4. 2020. Trestní stíhání žalobce tedy trvalo necelých 6 let, po uvedenou dobu se vedlo ve fázi přípravného řízení a žalobci hrozil trest odnětí svobody od 2 do 8 let. Žalobce u žalované uplatnil uvedený nárok dne 31. 8. 2020 a žalovaná v rámci mimosoudního projednávání uznala žádost žalobce částečně důvodnou a poskytla mu zadostiučinění ve výši 97 500 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 14 C 53/2021-122, řízení co do částky 97 500 Kč zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení 8,05 % od 8. 3. 2021 do 28. 6. 2021 z částky 97 500 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 2 902 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 8. 3. 2021 do zaplacení, zamítl (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22 570 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 12 Co 342/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním názorem. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně nepovažuje za nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění lze jednoduše dovodit, jak soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce a která rozhodnutí použil pro komparaci se souzenou věcí. I přesto, že se soud prvního stupně žalobcem označenými rozhodnutími výslovně nezabýval, lze z logického a slovního výkladu seznat, že tato rozhodnutí nepovažoval za vhodná ke srovnání. Až odvolací soud sám v odůvodnění svého rozsudku žalobcem označená rozhodnutí posoudil a taktéž dospěl k závěru, že tato rozhodnutí nejsou vhodná pro srovnání s projednávanou věcí (viz odst. 31 – 44 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně podle odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že přiměřená částka na odškodnění imateriální újmy je 97 500 Kč.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 18. 4. 2023 včasně podaným dovoláním. Namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, a ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 2853/21, a nesplnily požadavek na řádné odůvodnění svých rozhodnutí, čímž bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu. Tím, že odvolací soud sám, bez opakování dokazování, provedl srovnání žalobcem uváděných rozhodnutí, odňal žalobci možnost se k tomuto hodnocení vyjádřit. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odůvodněn v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., měl odvolací soud bez dalšího přistoupit ke kasaci tohoto rozhodnutí. Dále žalobce namítá, že navrhl výslech své manželky k prokázání dopadu nezákonného trestního stíhání na jeho rodinu, přičemž tento důkaz nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo ani řádně zdůvodněno. Žalobce má také za to, že odvolací soud nedostál při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění kritériím vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, když se nezabýval výjimečností případu žalobce (zejména s ohledem na postižení dcery žalobce) a pouze konstatoval, o co šlo v žalobcem uváděných rozhodnutích pro srovnání s projednávanou věcí, aniž by blíže odůvodnil, proč je nemá za srovnatelná s předmětným případem. Je přesvědčen, že i délka trvání nezákonného trestního stíhání, a tedy stanovení odpovídající měsíční částky jako základ výpočtu pro celkovou výši odškodnění je v této věci možné, to vše za splnění dalších požadovaných předpokladů. Pro poškozené je velmi obtížné ze seznamu zveřejněného na webových stránkách žalované vybrat případy, které by se mohly podobat jejich případům a následně získat od příslušeného soudu text těchto rozhodnutí. Tím není poškozeným dána právní jistota, že se jim podaří získat dostatek srovnatelných a vhodných případů, které by byly použitelné pro jejich věc, a dostávají se tak do situace, kdy je argumentováno jinými rozhodnutími, která neznají, a obstarat jejich text je pro ně obtížné, neboť v textové podobě nejsou ani součástí spisu. Dle žalobce by text všech rozhodnutí, která byla ve věci použita, měla být součástí spisu a měl by jimi být proveden důkaz. V opačném případě je pozice poškozených vůči žalované nerovná. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
7. Žalobce má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí trpí deficitem odůvodnění. V této souvislosti je na místě zdůraznit, že odvolací soud může zareagovat na deficit odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí i tak, že jej odstraní v rámci odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Tím je procesní vada, jíž se dopustil soud prvního stupně tak, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, odstraněna (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3499/2021). Proto v obecné rovině není korektní námitka žalobce, že odvolací soud nemůže napravit možný deficit odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně tím, že sám poskytne dodatečné odůvodnění v rámci vlastního rozsudku.
8. Odůvodnil-li tedy odvolací soud, proč soud prvního stupně nemusel provést výslech manželky žalobce L. S. pro jeho nadbytečnost (viz odst. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož se podává, že soud prvního stupně uskutečnil pro rozhodnutí dostatečné skutkové závěry o konkrétních okolnostech případu z celé řady jiných důkazních prostředků blíže rozepsaných v bodech 4 – 9 rozsudku soudu prvního stupně, když je zjevné, že odvolací soud se s tímto úsudkem ztotožňuje), je takové odůvodnění dostatečné a nevede ke konstatování, že rozsudky v předmětné věci trpí deficitem nepřezkoumatelnosti. Zmíněný vývod odvolacího soudu ohledně nadbytečnosti výslechu manželky žalobce přitom nelze pokládat za projev zjevné svévole ze strany odvolacího soudu a nevede proto k závěru, že nevyslechnutím této svědkyně došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu žalobcem uváděné judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, a ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 486/2019). Uvádí-li žalobce, že neprovedení výslechu jeho manželky navzdory jeho návrhu mělo za následek závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene specifických okolností případu odůvodňujících navýšení odškodnění ze strany žalobce a k rozhodnutí v jeho neprospěch (což vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces), z rozsudku odvolacího soudu neplyne, že by k zamítnutí žaloby došlo pro neunesení důkazního břemene ze strany žalobce. Naopak z odst. 18 a 44 – 46 dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud ohledně konkrétních okolností případu vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně obsažených v odst. 4 – 8 rozsudku soudu prvního stupně, jež pokládal za bez pochyb prokázané, aniž by došlo k aplikaci pravidel o rozvržení důkazního břemene mezi účastníky, jde-li o zvláštní okolnosti případu odůvodňující vyšší odškodnění. Tato námitka žalobce se tedy míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutím, neboť na této žalobcem tvrzené okolnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto nemůže založit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3870/2020, ze dne 1. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3774/2022, a ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3453/2019). V souladu s výše uvedeným je třeba nahlížet na logicky a srozumitelně odůvodněný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcem označená rozhodnutí pro svoji typovou inkompatibilitu nejsou v projednávaném případě vhodným zdrojem pro stanovení výše újmy, a proto odvolací soud nepokládal za nezbytné je provést k důkazu, když ani rozhodnutí, z nichž soud čerpá informace potřebné pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, nemusí být provedeny přímo k důkazu, tedy ani k důkazu „zopakovány“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2679/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3857/2022, a ze dne . Ani tento úsudek odvolacího soudu proto není zcela zjevně svévolný (viz odůvodnění obsažené v odst. 34 – 44 dovoláním napadeného rozsudku). Důvody, pro které odvolací soud shledal žalobcem označená rozhodnutí za pro daný případ nevyužitelná, odvolací soud v samém základu osvětlil, aniž by jeho vysvětlení bylo na místě pokládat za zcela nedostatečné. Deficitem nepřezkoumatelnosti tedy dovoláním napadené rozhodnutí netrpí.
9. Jde-li o námitku žalobce, že odvolací soud při úvaze o výši zadostiučinění nedostatečně zohlednil veškeré konkrétní okolnosti případu (zejména zdravotní problémy žalobce, jež měly být prohloubeny právě trestním stíháním a zdravotní postižení dcery žalobce), nelze přehlédnout, že odvolací soud se konkrétními okolnostmi případu zabýval v odst. 29 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ve spojení se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně obsaženými v odst. 4 – 8 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud přitom může zpochybnit úvahu odvolacího soudu ohledně konkrétní výše nemajetkové újmy jen výjimečně, jestliže by byla zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
10. Žalobce také namítá, že je v dané věci, za splnění dalších předpokladů, možné stanovení odpovídající měsíční částky jako základ výpočtu pro celkovou výši odškodnění. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však platí, že není možné výši odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, odvozovat od určité (výchozí) částky za měsíc či rok trestního stíhání. Ačkoliv je délka trestního stíhání jedním z hledisek pro stanovení adekvátní výše zadostiučinění, není její význam co do způsobu uplatnění srovnatelný s případy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení či omezením osobní svobody, aby výslednou částku zadostiučinění bylo možno bez dalšího stanovit násobkem částky za jednotku času a doby trvání trestního stíhání. Na rozdíl od případů nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale i nemajetkové újmy způsobené vazbou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012) zde nejsou jednotící prvky, v případě nepřiměřené délky řízení demonstrativně vyjádřené kritérii §31a odst. 3 OdpŠk, od kterých by se odvíjela intenzita újmy poškozeného a tím i forma či výše zadostiučinění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1055/2021, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 461/2015). Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
11. Výhrada žalobce, že pro poškozené je velmi obtížné ze seznamu zveřejněného na webových stránkách žalované vybrat případy, které by se mohly podobat jejich případům a následně získat od příslušeného soudu text těchto rozhodnutí, rovněž nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., protože Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že tato možná nevýhoda je kompenzována povinností soudu iniciativně vyhledat srovnatelná rozhodnutí pro případ, že tak neučiní účastníci (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1218/2021, ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1115/2022).
12. Konečně žalobce namítá, že odvolací soud „bez opakování důkazů“ provedl až v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku srovnání žalobcem označených rozhodnutí s rozhodnutími, z nichž soud prvního stupně naopak vycházel, a až v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, proč rozhodnutí uváděná žalobcem nepovažuje za vhodná pro stanovení výše nemajetkové újmy žalobce. Tím odňal žalobci právo se k tomuto hodnocení vyjádřit, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, a ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 2853/21.
13. V posuzované věci byl žalobce soudem prvního stupně poučen o povinnosti označit relevantní judikaturu při jednání dne 20. 4. 2022, když do té doby žádné podle něho relevantní rozhodnutí neoznačil. V reakci na toto poučení žalobce v podání ze dne 6. 6. 2022 identifikoval celkem devět konkrétních rozsudků (ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 57/2011, 91 Co 22/2016, 70 Co 282/2017, 13 Co 46/2021, a 20 Co 48/2021, dále u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 103 Co 7/2019, u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 Co 334/2019, 71 Co 301/2011, a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 396/2008), v nichž podle náhledu žalobce došlo k rozhodnutí o zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve srovnatelné situaci. Při ústních jednáních dne 30. 6. a 25. 8. 2022 se soud prvního stupně s potenciální relevancí žalobcem označených rozsudků nijak nevyrovnal, nevyjádřil se k nim ani v rámci odůvodnění rozsudku ze dne 25. 8. 2022, v němž při posouzení výše újmy vycházel ze tří jiných rozsudků [ve věcech vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 257/2016, 19 C 61/2015 (které za srovnatelné s projednávanou věcí označila i žalovaná při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 4. 2022) a 15 C 129/2017], jež naopak pokládal za relevantní (závěr o použitelnosti těchto rozsudků v základu ozřejmil), aniž by však odůvodnil, proč žalobcem označené rozsudky nejsou přiléhavé (viz odst. 20 – 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a aniž by žalobci dal prostor seznámit se se všemi rozsudky, na jejichž základě rozhodl. Odvolací soud, vědom si výše uvedených nedostatků v rozhodování soudu prvního stupně (viz odst. 18 – 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), v rámci odůvodnění svého rozsudku osvětlil důvody, pro které rozhodnutí označená žalobcem pokládal za nepoužitelná, když uvedl, že pouze ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 57/2011 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 103 Co 7/2019 lze seznat určité shodné rysy s projednávanou věcí a když dále vysvětlil, proč další žalobcem označená rozhodnutí nepovažuje za relevantní (viz odst. 31 - 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
14. Žalobce tedy měl již v řízení před soudem prvního stupně (a dále v rámci odvolacího řízení) možnost označit rozhodnutí, která pokládá za srovnatelná s projednávanou věcí, a měl možnost seznámit se a vyjádřit se k rozhodnutím, která označila žalovaná (při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 4. 2022), a na základě kterých soud prvního stupně ve věci rozhodl. Ostatně i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit, která rozhodnutí soud prvního stupně použil pro komparaci se souzenou věcí a že žalobcem označená rozhodnutí nepovažoval za vhodná ke srovnání. Odvolací soud využil pouze těch rozsudků, o jejichž potenciální relevanci žalobce věděl, a mohl se k nim tedy vyjádřit. Ustanovení §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. nelze vyložit tak, že by soud musel žalobce před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé poučovat, která rozhodnutí, jež už byla účastníky nebo soudem označena za srovnatelná, bude pokládat za relevantní. Základní (typová) východiska pro posuzování relevance žalobce mohl zjistit již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, i když se tento soud konkrétně nevyjádřil ke všem označeným a potenciálně srovnatelným rozhodnutím (viz odst. 15 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z výše uvedeného proto plyne, že v dané věci nebylo postupem odvolacího soudu porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu