ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1874.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1874/2023-502
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Allivictus s.r.o. , IČO 27930114, se sídlem v České Skalici, Podhradní 437, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 17/2018, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-436, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-444, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-436, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-444, se ve výroku I, v části výroku III, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2020, č. j. 22 C 17/2018-221, v jeho zamítavém výroku III jednak částečně změněn tak, že žalobě bylo co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím vyhověno, a jednak potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované a ve zbývajícím rozsahu i dovolání žalobkyně se odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 22 C 17/2018-221, konstatoval, že „nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ (výrok I). V části, kterou se žalobkyně domáhala konstatování, že „odůvodnění rozhodnutí žalované o zastavení řízení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j. RRTV/14553/2014-had, tisková zpráva žalované ze dne 30. 8. 2017 a zveřejňování informace o podání oznámení o podezření na spáchání trestného činu podvodu žalobkyní v zápise z jednání žalované ze dne 12. 6. 2012 jsou nesprávným úředním postupem, kterým došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ žalobu zamítl (výrok II), a stejně rozhodl i ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok III). Dále soud prvního stupně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím žalobkyně vznesla vůči žalované výše uvedené požadavky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla být způsobena a) nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu (kromě konstatování zásahu do svého práva na ochranu dobrého jména a dobré pověsti žalobkyně z tohoto důvodu žádala též finanční zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím), b) nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejnění zápisů o jednáních žalované ze dne 12. 6. 2012 a 13. 11. 2012 informujících o uložení zmíněné pokuty a o podání trestního oznámení na žalobkyni, kterážto informace se objevila též ve výroční zprávě za rok 2012 (spolu s konstatováním porušení svého práva na ochranu dobrého jména a pověsti žalobkyně z tohoto důvodu žádala též zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím), a c) nesprávným úředním postupem, který žalobkyně spatřovala v odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j. RRTV/14553/2014-had, a ve vydání tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017, v níž byla žalobkyně osočována z klamání a manipulace (kromě konstatování porušení svého práva na ochranu dobrého jména a pověsti žalobkyně v souvislosti s tímto jednáním žalované požadovala též zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím).
3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil, žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, uložila žalobkyni pokutu ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu na její potravinový přípravek Allivictus tinktura, v níž tomuto přípravku byly přisuzovány léčebné a preventivní účinky. O probíhajícím řízení i o jeho výsledku, stejně jako o podaném trestním oznámení na žalobkyni pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, žalovaná informovala veřejnost prostřednictvím zápisů z jednání ze dne 12. 6. 2012 a 13. 11. 2012, jakož i prostřednictvím zprávy o své činnosti za rok 2012. Žaloba, kterou žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalované brojila, byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, č. j. 9 A 26/2013-73, zamítnuta, uložená pokuta však byla zároveň snížena na částku 800 000 Kč. Nejvyšší správní soud, jenž nejprve svým usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 2 As 5/2017-53, přiznal odkladný účinek kasační stížnosti, kterou žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze napadla (následkem čehož Celní úřad hl. m. Prahy usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 26701-13/2017-510000-11, zastavil řízení o posečkání s úhradou nedoplatku pokuty, kterou žalobkyně nezaplatila), tento rozsudek spolu s rozhodnutím žalované posléze zrušil, a to rozsudkem ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 As 5/2017-62. Žalovaná se poté v tiskové zprávě ze dne 30. 8. 2017 proti tomuto rozhodnutí ohradila a podrobila je kritice (samotnou žalobkyni však nikterak neosočila), načež v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, č. j. RRTV/14553/2017, jímž správní řízení zastavila, uvedla, že je rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vázána, byť jej nepovažuje za správné. Informace o uložení pokuty žalobkyni se dne 14. 11. 2012 objevila v deníku E15 a v roce 2014 se stala též součástí diplomové práce K. H. Pověst a dobré jméno žalobkyně byly rozhodnutím žalované dočasně poškozeny, k čemuž přispěla i další dvě správní řízení se žalobkyní, jež probíhala souběžně. Zájem o produkt žalobkyně poklesl, přičemž důvěryhodnost žalobkyně utrpěla zejména u lékáren, s nimiž do té doby žalobkyně spolupracovala (v roce 2014 z tohoto důvodu žalobkyně ukončila spolupráci se sítí lékáren Dr. Max). Odmítavý postoj bank k poskytnutí úvěru pak u žalobkyně vedl k nedostatku finančních prostředků. O pouhé dočasnosti zásahu do pověsti žalobkyně přitom dle soudu prvního stupně svědčí zjištění, že již v roce 2018 se žalobkyní opět spolupracovala řada známých sportovců, kteří její výrobek propagovali, a že žalobkyně má „poměrně rozsáhlou“ síť poboček. Požadavek, který žalobkyně vznesla podanou žalobou, předběžně uplatnila u žalované dne 25. 1. 2018.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §7 odst. 1, §13 odst. 1 a §31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku lze vyhovět pouze zčásti. V posuzovaném případě žalovaná vydala dne 13. 11. 2012 rozhodnutí, které bylo následně zrušeno pro svou nezákonnost. Za nemajetkovou újmu, jež byla tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena, tudíž odpovídá. V závislosti na intenzitě a závažnosti této újmy, jak ji žalobkyně po poučení dle §118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu v řízení tvrdila a prokázala (a to mj. výslechem svého jednatele Ing. Martina Dindoše a výslechem svědka Tomáše Horáka – ředitele marketingu a obchodu žalobkyně), však soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo pouze o újmu v „obecné rovině“, nadto o újmu dočasnou a vyvolanou i dalšími dvěma souběžně probíhajícími správními řízeními. Po zohlednění okolností, za nichž k této újmě došlo a které zahrnovaly též povahu uložené správní sankce a délku správního řízení, tak dle soudu prvního stupně žalobkyni z titulu zmíněné odpovědnosti žalované náleží pouze konstatování porušení jejího práva na ochranu dobrého jména a pověsti. Oproti tomu její požadavek na finanční plnění vážící se k uvedenému rozhodnutí opodstatněný není, a to tím spíše, dovodila-li žalobkyně jeho výši z hmotné škody a ušlého zisku, které s nezákonným rozhodnutím taktéž spojovala. Vyslovení konstatování porušení práva za současného přiznání finančního zadostiučinění, jak žalobkyně požaduje, nadto není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu možné. Za neposkytnutí úvěru ze strany bank ani za uvedení informace o uložené pokutě v deníku E 15 a v diplomové práci pak žalovaná odpovědná není.
5. Další vznesené nároky plynoucí z tvrzeného nesprávného úředního postupu soud prvního stupně zhodnotil jako zcela nedůvodné, neboť žádná ze skutečností, z nichž byla odpovědnost žalované dovozována, nesprávný úřední postup nezakládá. V případě odůvodnění rozhodnutí žalované o zastavení řízení ze dne 24. 10. 2017 lze nadto uvažovat jen o možné odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, podmínka zrušení tohoto rozhodnutí pro jeho nezákonnost zde však chybí. Tisková zpráva ze dne 30. 8. 2017 pak vyznívala kriticky ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu, a nikoliv vůči žalobkyni. Další zveřejnění informací o uložené pokutě, které žalobkyně rovněž požadovala odškodnit, pak nevybočilo z mezí upravených v §5 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, nýbrž naplňovalo povinnost, jež pro žalovanou z tohoto ustanovení plyne. Kromě toho se žalobkyně mohla proti tvrzenému nezákonnému zásahu bránit žalobou ve správním soudnictví, což však neučinila.
6. K odvolání žalobkyně i žalované ve věci poté rozhodoval Městský soud v Praze, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 21 Co 13/2021-270, nejprve odmítl odvolání žalobkyně v části, v níž tento opravný prostředek směřoval proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), a dále rozsudek soudu prvního stupně v tomtéž výroku k odvolání žalované změnil tak, že žalobu i ve vztahu ke konstatování porušení práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména způsobeného nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, zamítl (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). V zamítavých výrocích II a III odvolací soud předmětný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a závěrečným výrokem svého rozsudku rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV prvního rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud, který odmítnutí části odvolání žalobkyně odůvodnil aplikací §218 písm. b) občanského soudního řádu, neboť žalobkyně není subjektivně oprávněna odvoláním napadnout výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo její žalobě zčásti vyhověno, předně označil skutkové závěry soudu prvního stupně za dostatečné, načež se ztotožnil s tím, že je daný případ třeba právně posoudit podle zákonné úpravy, z níž vyšel soud prvního stupně. Soud prvního stupně pak dle odvolacího soudu nepochybil, pokud rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, vyhodnotil jako nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. O vzniku a intenzitě nemajetkové újmy, jež by byla tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena, však žádné konkrétní zjištění prvostupňového soudu nesvědčí. Obecné tvrzení žalobkyně o tom, že došlo k zásahu do jejího práva na dobré jméno a pověst, nadto nepostačuje, neboť představuje pouze možnou příčinu vzniku újmy, nikoliv újmu samotnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyni zadostiučinění odvozované od předmětného nezákonného rozhodnutí nenáleží, a to ani ve formě konstatování porušení jejích práv. Dále odvolací soud k tomuto nároku dodal, že žalobkyně neprokázala ani příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem „konkrétní škody“ a že v posuzovaném případě by „odpovídající formou satisfakce byla omluva ze strany žalované, které se však žalobkyně nedomáhala“. V části týkající se odškodnění vážícího se k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu pak odvolací soud považoval žalobu za nepřípustnou, neboť nelze současně požadovat konstatování porušení práva i přiznání finančního zadostiučinění. Kromě toho v jednání, které žalobkyně žalované vytýká, nelze spatřovat nesprávný úřední postup, nýbrž se jedná o úkony, jež žalovaná byla oprávněna učinit, a to bez ohledu na jejich obsah. Brojí-li pak žalobkyně proti obsahu těchto úkonů, může se dle citovaného rozhodnutí domáhat odškodnění postupem podle §135 občanského zákoníku (případně podle §19b občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), nikoliv však žalobou podle OdpŠk. Se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná není odpovědna za zveřejnění informací týkajících se uložené pokuty v deníku E15 a v diplomové práci, se odvolací soud ztotožnil.
8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 2116/2021-318, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze v jeho výrocích II, III a IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. V této souvislosti Nejvyšší soud rozsudku odvolacího soudu vytkl a) nesprávný závěr o nesplnění procesní povinnosti žalobkyně vznik nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se v řízení domáhá, v rámci svých tvrzení objasnit a identifikovat, b) nesprávnost závěru o tom, že žalobkyně nemajetkovou újmu odvozovanou od nezákonného rozhodnutí zároveň neprokázala, neboť tento opačně vyznívající závěr, než jaký vyslovil soud prvního stupně, odvolací soud přijal na podkladě odlišného zhodnocení prvostupňovým soudem provedených výslechů jednatele žalobkyně Ing. Martina Dindoše a svědka T. H., které však odvolací soud sám nezopakoval, c) vnitřní rozpornost odůvodnění předmětného rozsudku, jež ve svém důsledku vedla k jeho nesrozumitelnosti, když odvolací soud závěr o neexistenci nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy spojované s nezákonným rozhodnutím odůvodnil též tím, že žalobkyně „neprokázala ani příčinnou souvislost mezi (nezákonným) rozhodnutím a vznikem konkrétní škody na její straně“, načež tento závěr (stejně jako předcházející závěr o neslnění povinnosti žalobkyně vznik nemajetkové újmy tvrdit a prokázat) popřel konstatováním, že odpovídající satisfakcí by pro ni byla omluva od žalované, jíž se však žalobkyně nedomáhala, d) nesprávnost závěru, že by skutečnost, podle které vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně poškozenému přiznat i zadostiučinění v penězích, způsobovala nepřípustnost žaloby jako celku, a e) nesprávnost závěru, podle kterého brojí-li žalobkyně proti obsahu informací, jež žalovaná zveřejnila, a proti obsahu odůvodnění jejího rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, nelze její žalobě vyhovět také proto, že se požadovaného odškodnění nedomáhá postupem podle §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, popř. podle §19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, doprovázeného závěrem, že zcela bez ohledu na obsah těchto informací nemůže odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu v intencích OdpŠk vůbec vzniknout.
10. Odvolací soud poté o odvoláních obou účastnic řízení podaných proti rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl, přičemž v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu v části týkající se požadavku na „konstatování, že nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II tento rozsudek potvrdil (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej částečně změnil tak, že žalobě vyhověl ve vztahu k částce 50 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku také potvrdil (výrok III druhého rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech řízení (výrok IV druhého rozsudku odvolacího soudu).
11. Odvolací soud předně zopakoval dokazování výslechy jednatele žalobkyně Ing. Martina Dindoše a svědka T. H., jakož i listinnými důkazy, a dále dokazování doplnil o výslechy dalších svědků, načež dospěl k závěru, že nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, došlo k „zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“. V příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím totiž žalobkyně přišla o hlavní možnost podpory prodeje svého produktu, a to formou vytvořené televizní reklamy, s tím, že se tento následek, kvůli kterému klesl zájem spotřebitelů o zmíněný produkt a který žalobkyni donutil ke změně její obchodní strategie týkající se tohoto produktu, trval po dobu maximálně jednoho roku. Další žalobní tvrzení, podle kterých by v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným rozhodnutím byla vedle pověsti samotného produktu poškozena též dobrá pověst a jméno žalobkyně u jejích obchodních partnerů, že by žalobkyně o některé své obchodní partnery přišla, že by došlo k ukončení její spolupráce se sítí lékáren Dr. Max, že by ztratila důvěru financujících bank a že by byla nucena významně snížit stavy svých zaměstnanců, však již prokázána nebyla. Za prokázaný následek, který žalobkyni způsobil nemajetkovou újmu, jí přitom dle odvolacího soudu náleží zadostiučinění v penězích. Cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně proto odvolací soud žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně z titulu odškodnění předmětné nemajetkové újmy domáhala konstatování porušení svého práva, a to za současného vyhovění žalobě co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Za situace, kdy žalobkyně sama neoznačila žádný případ odškodnění nemajetkové újmy, jenž by byl v podstatných znacích srovnatelný s jejím případem, vyšel odvolací soud při stanovení přiznané částky z případu, který byl projednán Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 22/2018 a v rámci něhož bylo na tutéž částku vyčísleno odškodnění nemajetkové újmy, kterou utrpěla právnická osoba svým pět měsíců trvajícím nezákonným trestním stíháním za zvlášť závažný trestný čin podvodu, jehož se měla dopustit v rámci plnění veřejné zakázky pro Policii České republiky. Přitom odvolací soud uvedl, že na rozdíl od srovnávaného případu, v němž se zmíněné trestní stíhání dostalo vinou medializace do obecného povědomí široké veřejnosti, v případě žalobkyně podobný následek nezákonného rozhodnutí prokázán nebyl.
12. Ve vztahu k dalším nárokům, které žalobkyně odvozovala od tvrzeného nesprávného úředního postupu, označil odvolací soud podanou žalobu ve shodě se soudem prvního stupně za nedůvodnou. Pokud se jedná o šíření informací o vydaném rozhodnutí o uložení pokuty, a to prostřednictvím tiskových zpráv či výroční zprávy, v tomto rozsahu žalobkyně pouze plnila své povinnosti plynoucí ze zákona č. 231/2001 Sb., pročež se o nesprávný úřední postup nejedná. Žalobkyně současně neprokázala, že by jí v příčinné souvislosti s tímto postupem žalované tvrzená nemajetková újma vůbec vznikla. Ve vztahu k újmě, jejíž odškodnění žalobkyně žádala s poukazem na vyznění odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j. RRTV/14553/2014-had, se pak odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně obsaženými v bodě 60 odůvodnění jeho rozsudku (na něž současně odkázal), podle kterých toto rozhodnutí bylo kritické především k Nejvyššímu správnímu soudu, nikoliv k žalobkyni, a nadto lze v této souvislosti uvažovat jen o případné odpovědnosti žalované za nezákonné rozhodnutí, pro jejíž vznik zde však chybí splnění podmínky upravené v §8 odst. 1 OdpŠk a spočívající ve zrušení dotčeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k těmto dalším nárokům proto odvolací soud shledal jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Tento druhý rozsudek odvolacího soudu napadly obě účastnice řízení dovoláními s tím, že zatímco dovolání žalobkyně směřovalo proti té části napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k zamítnutí žaloby co do částky 450 000 Kč s příslušenstvím (část výroku III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV), žalovaná svým dovoláním zpochybnila správnost výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že ve vztahu k částce 50 000 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl (zbývající část výroku III).
14. Přípustnost svého dovolání žalobkyně předně staví na otázce, co lze považovat za nemajetkovou újmu právnické osoby ve smyslu §31a OdpŠk v souvislosti se stanovením výše jejího odškodnění, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021. V návaznosti na to žalobkyně uvedla, že při určení výše zadostiučinění je soud povinen přihlížet i ke skutečnostem, které nezávisle na nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu mohly zvýšit účinky zásahu do práv poškozené osoby. Takovou skutečností je i značná a žalovanou iniciovaná medializace případu, jíž byla žalobkyně vystavena a kterou odvolací soud nezohlednil, byť s ohledem na charakter zveřejněných informací byla žalobkyně tímto postupem žalované poškozena.
15. Při vlastním stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím pak odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně postupoval v rozporu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, a dále s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, pokud žalobkyni v průběhu řízení neinformoval o tom, že její případ bude porovnávat s případem řešeným Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 22/2018 a nedal jí současně možnost se k porovnání obou případů vyjádřit. Dozvěděla-li se žalobkyně o tomto rozhodnutí a jeho významu pro posouzení jejího nároku až z písemného odůvodnění napadeného rozsudku, postupoval odvolací soud v rozporu s principem předvídatelnosti svého rozhodnutí. Žalobkyně též zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle kterého soud musí v rozsudku uvést podstatné společné a rozdílné znaky a vysvětlit, jak se tyto znaky promítly do výše zadostiučinění a nehledá-li skutkově obdobný případ, pak musí přiměřené zadostiučinění stanovit ve výši odpovídající ekonomické realitě České republiky. Stanovení výše zadostiučinění ve výši vycházející ze zmíněného případu řešeného Obvodním soudem pro Prahu 2 je přitom nepřiléhavé a nesprávné, neboť porovnávané případy vykazují zásadní rozdíly, když na rozdíl od případu žalobkyně nebylo ve srovnávaném případě po zastavení trestního stíhání vydáno žádné meritorní rozhodnutí s trvalejšími důsledky pro podnikání poškozeného a nedošlo zde ani k omezení jeho činnosti. Rozdíl je také v délce trvání nezákonného stavu, k němuž v obou případech došlo, i v míře a charakteru medializace případu.
16. Otázku zhodnocení správnosti úředního postupu žalované spočívajícího ve zveřejnění informací o podaném trestním oznámení na žalobkyni a v publikování tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017 by pak měl dovolací soud posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací, který uzavřel, že se o nesprávný úřední postup nejednalo. K tomu žalobkyně uvedla, že zveřejněná informace o tom, že žalovaná na žalobkyni podala trestní oznámení, byla s vysokou pravděpodobností nepravdivá či zkreslená, když nejenže žalobkyni samotné není o tomto trestním oznámení nic známo, ale ani sama žalovaná již žádnou další informaci o výsledku tohoto údajného oznámení již nezveřejnila. Žalobkyně je tudíž přesvědčena, že navzdory zveřejněné informaci na ní žádné trestní oznámení ve skutečnosti podáno nebylo. Takový úřední postup přitom nelze považovat za správný. Taktéž zveřejnění tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017 představuje vzhledem k obsahu a účelu předmětného tiskového prohlášení, jakož i způsobu a okamžiku jeho zveřejnění, nesprávný úřední postup, který nesledoval cíl, jenž by byl v souladu s §5 zákona č. 231/2001 Sb. Tyto skutečnosti však odvolací soud opomenul, přičemž důkazy, kterými je žalobkyně hodlala v řízení prokázat, neprovedl.
17. Zároveň s tím se odvolací soud při posuzování otázky vztahu příčinné souvislosti mezi zveřejněním zmíněných informací a tvrzenou újmou odchýlil nejen od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, který byl v této věci vydán, ale i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 177/2020, podle kterého je při úvaze o vzniku nemajetkové újmy třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení jako poškozený mohla cítit být dotčena. Na případ žalobkyně pak dle jejího přesvědčení měly být též aplikovány okolnosti zvyšující míru utrpěné újmy, které jsou uvedeny v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019.
18. Poslední právní otázka, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala, se týkala nákladů řízení.
19. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že i ve vztahu k částce, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, žalobě vyhoví, popř. aby tento rozsudek v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
20. Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a totiž „zda nemajetková újma spočívající ve snížení (poškození) pověsti a dobrého jména zahrnuje také to, oč se pověst a dobré jméno nezlepšila, ačkoliv hypoteticky mohla“. Odvolací soud totiž nesprávně dovodil, a to bez bližšího zdůvodnění, že žalobkyně nemožností využívat reklamu pro svůj výrobek utrpěla zásah do svého dobrého jména a pověsti. Přitom odvolací soud současně dospěl k závěru, že informace o uložené pokutě se do povědomí široké veřejnosti nedostala a že žalobkyně neztratila důvěru bank, zaměstnanců či svých obchodních partnerů. Uvedený následek tak nemohl vést ke snížení hodnoty jejího dobrého jména či pověsti, ale pouze k případnému vzniku majetkové újmy na její straně způsobené snížením prodejnosti jejího produktu, a to v podobě ušlého zisku. Požadavek na náhradu ušlého zisku přitom žalobkyně vznesla v jiném řízení, jež je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 21/2021. Kromě toho napadený rozsudek podle názoru žalované neobsahuje dostatečné zdůvodnění naplnění podmínek pro přiznání náhrady nemajetkové újmy a její výše. Porovnání případu žalobkyně s případem nezákonného trestního stíhání považuje žalovaná (vzhledem k následkům, jež ve srovnávaném případě hrozily trestně stíhané právnické osobě) za neadekvátní. Stran požadavku na prokázání nemajetkové újmy a vztahu příčinné souvislosti se nadto napadené rozhodnutí odchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu představované např. jeho rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5761/2017, nebo usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, a ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4420/2011, vzal-li odvolací soud předmětnou nemajetkovou újmu „za danou“ a vztahem příčinné souvislosti se nezabýval.
21. Žalobkyně ani žalovaná se k odvoláním svých procesních protějšků nevyjádřily.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
26. Jak plyne ze závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, který může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Argumentace Nejvyššího soudu se zde opírala o obsah důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podle kterého si tato změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, tak vedlo k zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli k jejímu rozšíření. K těmto závěrům se Nejvyšší soud poté opakovaně přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, v usnesení ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, v usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo v usnesení ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019.
27. Dovolání žalované směřuje proti výroku napadeného rozsudku, kterým odvolací soud žalobkyni přiznal částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím. V souladu s citovaným §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu tedy její dovolání není objektivně přípustné, neboť výše finančního plnění, jež je jejím dovoláním dotčeno, částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah.
28. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Co se týče žalobkyně, její dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. [podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)] a zda se jedná o dovolání přípustné.
30. Objektivně nepřípustné je dovolání žalobkyně v části, která směřuje proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
31. V části týkající se právní otázky (ne)správnosti úředního postupu žalované spočívajícího ve zveřejnění informací o podaném trestním oznámení na žalobkyni a v publikování tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017 pak dovolání žalobkyně v rozporu s výše citovaným §241a odst. 2 o. s. ř. řádné vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. neobsahuje. Takového vymezení totiž nemůže být představováno údajem o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti vyhovovat požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být přitom zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). V tomto rozsahu, jenž dopadá na oba finanční nároky žalobkyně vznesené z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu, tedy podané dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení o dotčené části dovolání pokračovat.
32. Uvedený závěr současně znamená, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky vzniku a charakteru nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně v důsledku zmíněného nesprávného úředního postupu utrpět, otázky příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou ani pro řešení otázky týkající se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu. Nebyl-li jejím dovoláním řádně zpochybněn závěr odvolacího soudu, podle kterého v žalobě vytýkaný postup žalované není nesprávným úředním postupem (viz výše), je existence nároků, které žalobkyně od tohoto nesprávného úředního postupu odvozuje, bez dalšího vyloučena. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
33. K vytýkaným procesním pochybením, kterých se měl odvolací soud při posouzení nároků vycházejících z údajného nesprávného úředního postupu dopustit, pokud část tvrzených skutečností opomenul a některé navržené důkazy neprovedl, by pak dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by bylo dovolání ve vztahu k předmětným nárokům přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
34. Ve vztahu k požadavkům na zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a 150 000 Kč s příslušenstvím, které v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalobkyně v řízení vznesla, proto Nejvyšší soud její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro jeho vady a zčásti pro jeho nepřípustnost) rovněž odmítl.
35. Ve zbývajícím rozsahu, jenž je představován částkou 100 000 Kč s příslušenstvím připadající na nepřiznanou část zadostiučinění za újmu, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku nezákonného rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, však dovolání žalobkyně přípustné je. Při řešení otázky týkající se způsobu stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně předmětným nezákonným rozhodnutím utrpěla, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
36. Dovolání je důvodné.
37. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
38. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
39. V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který žalobkyně v dovolání přiléhavě poukázala, Nejvyšší soud stanovil obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění. Podle něj výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 OdpŠk na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
40. Uvedené závěry přitom nejsou omezené jen na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, ale jsou použitelné obecně na všechny případy relutárních náhrad nemajetkové újmy podle §31a odst. 2 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021).
41. Odvolací soud, přestože si byl (soudě podle obsahu bodu 33 a 34 odůvodnění jeho rozhodnutí) zmíněného požadavku na srovnání případu žalobkyně s jinými obdobnými případy zjevně vědom, však požadavkům vyplývajícím z citované judikatury Nejvyššího soudu nedostál. K výsledné částce, na kterou nárok žalobkyně vyčíslil, totiž dospěl na základě srovnání jejího případu s jedním případem nezákonného trestního stíhání, který byl řešen u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 22/2018, v rámci kterého se však omezil toliko na konstatování, pro jaký trestný čin bylo toto stíhání vedeno, po jak dlouhou dobu a jakým trestem byla trestně stíhaná právnická osoba ohrožena. Ačkoliv se odvolací soud též obecně zmínil o dalších dopadech tohoto trestního stíhání do poměrů poškozené právnické osoby, o jaké dopady se mělo konkrétně jednat a v čem jsou tyto dopady shodné, jako v případě žalobkyně, či naopak odlišné, již blíže nerozvedl, s výjimkou zjištěného rozdílu týkajícího se následků medializace případu. Zcela stranou vzájemného porovnání obou případů pak zůstaly následky, které odvolací soud spojil se situací žalobkyně a které měly vycházet ze ztížení její pozice na trhu z důvodu přechodného, leč zásadního omezení možnosti podpory prodeje jejího výrobku formou televizní reklamy (viz body 25 a 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, však v sobě zahrnuje zejména posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu všech významných kritérií, která je třeba zohlednit, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší. Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění, jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Z dosud uvedených závěrů je však patrné, že takové úvahy, které by zcela pokryly porovnání všech významných aspektů obou srovnávaných případů, z napadeného rozhodnutí neplynou, pročež je právní posouzení předmětné právní otázky odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné. Již z tohoto důvodu tedy rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nároku na odškodnění následků spojených s nezákonným rozhodnutím neobstojí.
42. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, dospěl k závěru, že zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáváním projednávané věci s jinými obdobnými případy nepředstavuje [vzhledem k platnosti zásady, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu) a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§5 a 6 o. s. ř.)] zjišťování skutkového stavu ve vlastním slova smyslu. Má-li však soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.), nelze, než i v takovém případě postupovat přiměřeně podle části třetí, hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující v jeho ustanoveních §120 až 136 procesní pravidla o dokazování. Soud je tak oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, jejichž prostřednictvím budou najisto postaveny rozhodující okolnosti vedoucí k odškodnění v jiných případech (nejčastěji půjde o dokazování provedené podle §129 odst. 1 o. s. ř.). Není však vyloučeno, aby soud postupoval podle §121 o. s. ř., který stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Toto ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci coby základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení k těmto skutečnostem vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný.
43. V projednávané věci však odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval. Jak totiž vyplývá z přepisů zvukových záznamů o jednáních, která se před odvolacím soudem konala ve dnech 20. 7. 2022, 11. 1. 2023 a 20. 1. 2023, odvolací soud účastníky o svém záměru porovnat případ žalobkyně s případem, který byl řešen Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 22/2018, neseznámil a neumožnil jim tak na tuto skutečnost adekvátně reagovat. Namísto toho jim uvedenou informaci zpřístupnil až v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž i toto pochybení odvolacího soudu, které se vztahuje k otázce stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež na straně žalované vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, a které zároveň zakládá vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vede dovolací soud k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v tím dotčeném rozsahu.
44. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná taková další vada řízení vztahující se k nároku, ohledně něhož bylo dovolání žalobkyně přípustné, než na jakou dovolací soud již poukázal v předcházejícím bodě odůvodnění tohoto rozhodnutí, však již z obsahu předloženého spisu patrná není, přičemž na žádnou takovou vadu nepoukazuje ani sama dovolatelka.
45. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonným rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, zrušil. Zrušení rozsudku odvolacího soudu se přitom netýká pouze části výroku III, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k zamítnutí žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, ale též výroku I, kterým odvolací soud za současné částečné změny rozsudku soudu prvního stupně zamítl požadavek žalobkyně na konstatování porušení jejích práv způsobeného předmětným nezákonným rozhodnutím, jakož i té části výroku III, kterou odvolací soud žalobkyni na odškodnění téže nemajetkové újmy přiznal částku 50 000 Kč s příslušenstvím. Důvod tohoto postupu vychází ze skutečnosti, že se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to má na mysli §153 odst. 2 o. s. ř., pročež podle §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se dovolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15). Zároveň s tím byl rozsudek odvolacího soudu zrušen také v závislém výroku o nákladech řízení a věc byla v rozsahu, v jakém byl napadený rozsudek zrušen, vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
46. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu