ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2010.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2010/2022-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 33/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 15 Co 307/2021-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 37 C 33/2020-314, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 920 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 920 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Uvedeného jednání se měl žalobce dopustit coby zastupitel města XY. Trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 19/2017, jímž byli všichni obvinění (zastupitelé) zproštěni obžaloby. Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti, které mu z titulu vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) poskytlo omluvu a peněžité zadostiučinění ve výši 80 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Žalobce však explicitně žádný z důvodů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. v dovolání neuvádí, což nenapravuje ani v doplnění dovolání ze dne 3. 4. 2022, které bylo navíc učiněno až po uplynutí lhůty k dovolání (viz §241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Předmětné dovolání je v drtivé většině svého obsahu pouhým pokračováním prosté (a potud nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Uvádí-li dovolatel, že by měla být změněna judikatura v oblasti trestního stíhání zástupců samosprávy a že by se mělo přihlédnout k výrazným specifikům dané kauzy, která se vymyká obdobným případům, neformuluje tím žádnou jedinečnou otázku dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak, ani neoznačuje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jež by podle jeho názoru měla být dovolacím soudem překonána. Z obsahu dovolání je toliko možné dovodit, že se žalobce domáhá též přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných osob (v dané věci zastupitele menšího města) s tím, že řečená otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Svou argumentaci žalobce v dovolání podpořil toliko odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.
Tato polemika dovolatele stran výše zadostiučinění za trestní stíhání osob veřejně činných přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, kterak již ostatně Nejvyšší soud konstatoval v rozhodnutích týkajících se obsahově podobných dovolání, která byla podána ve věcech odškodnění dalších osob trestně stíhaných spolu se žalobcem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2494/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 170/22, usnesení ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3227/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 1066/22, usnesení ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3345/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1319/22, či usnesení ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1656/2022). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14, plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Soudy nižších stupňů tak postupovaly ve shodě s touto judikaturou, pakliže ve svých rozhodnutích, vycházejíce z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud podle §241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu.
Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což se v případě žalobce nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (viz zejména dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li snad žalobce odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dopadům trestního stíhání do jeho osobní sféry, dále k nepříznivosti jejich vlivu na jeho pověst, k jeho dosavadnímu způsobu života apod., pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, či ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk shora řečená kritéria zohlednil (srov. zejména body 10 a následující dovoláním napadeného rozsudku).
Nesouhlasí-li konečně žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, a požaduje-li srovnání s jinými případy, které v dovolání označuje, Nejvyšší soud konstatuje, že nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a zároveň platí, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je určující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu