ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2193.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2193/2023-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 323 850 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 15/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 18 Co 19/2023-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 323 850 Kč s příslušenstvím a částky 2 550 Kč s příslušenstvím za každý měsíc až do dne vynesení rozsudku představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 46 C 15/2022-168, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 184 525 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 139 325 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a co do částky 2 550 Kč za každý měsíc až do vynesení rozsudku s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 694,50 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 158 320 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 26 205 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jakož i ohledně zákonného úroku z prodlení tak, že žalobu zamítl (výrok I), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 33 036,50 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 26 205 Kč s příslušenstvím, v rozsahu části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 73 795 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku III o nákladech řízení, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání žalobce dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka vzájemného posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci a přiměřené procentuální úpravy základní částky z tohoto důvodu, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon od procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci kritizovaný nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, jakož i roztříštěnost a nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020). Dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, se nadto nevztahuje k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu jeho složitosti.
Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného v průběhu řízení. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení. Odvolací soud se od výše uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uvedl, že žalobce sice prostřednictvím svého zástupce činil mnohá (hromadná) podání, nicméně se jednalo převážně o podání neúspěšná, nepodal ústavní stížnost, která vyústila v nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, a usoudil tak, že osobně o zrušení rozhodnutí o odložení věci neusiloval a nyní těží z aktivního, resp. oproti němu aktivnějšího chování jiných poškozených, což ho vedlo k závěru, že u žalobce neshledal vyšší míru frustrace způsobenou tím, že úspěšné stížnosti a námitky nevedly k nápravě.
Pokud dovolatel v souvislosti s výše položeným právními otázkami poukazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2081/2021, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, týkající se jiných poškozených v téže věci, je třeba dodat, že citované rozsudky nejsou v nyní řešené věci přiléhavé, neboť odvolací soud v nich opomenul posoudit, zdali žalobci využili dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v posuzovaném řízení a nezohlednili ani odůvodnění výše uvedeného nálezu Ústavního soudu. V rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci pak odvolací soud nezohlednil, že postup orgánů veřejné moci byl kritizován již v předmětném nálezu Ústavního soudu, posuzované řízení však trvalo k rozhodnutí odvolacího soudu dalších několik let, během nichž, kromě zjevných období nečinnosti, došlo k dalšímu odložení věci a jeho následnému zrušení pro porušení základních práv poškozených. Absence odrazu těchto zjištění pak přiměřeně neodrážela míru vzájemného poměru kritéria složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci, v jakém se na celkové délce řízení podílela, což však není případ žalobce.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu