ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2261.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2261/2023-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně HK CEDR Trading s. r. o. , IČO 61061697, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2824/228, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová 3033/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 68/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 54 Co 178/2022-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 1 200 000 Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v odnětí, neoprávněném zadržování a následném zabrání jejího osobního automobilu značky AUDI Q7, reg. zn. 2AL 8122, a to policejním orgánem v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 1/2014 proti jedinému společníkovi a jednateli žalobkyně Ing. Karlu Haverlemu. Vyčíslená částka odpovídala pořizovací ceně zmíněného vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 45 C 68/2021-71, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka (dle přesvědčení žalobkyně v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešená a v dovolání vyjádřená způsobem, jenž vzhledem ke znění §241a odst. 2 o. s. ř. stojí na samé hranici projednatelnosti podaného dovolání), zda v případě, že se nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, kterým byla žalobkyně „vyloučena“ z řízení, v němž bylo rozhodnuto o zabrání jejího vozidla (neboť nebyla řádně poučena o procesních právech zúčastněné osoby ve smyslu §42 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a jako se zúčastněnou osobou s ní v řízení ani jednáno nebylo), odrazil ve vydaném rozhodnutí, které však nebylo pro svou nezákonnost zrušeno, neboť žalobkyně proti němu nemohla podat opravný prostředek, je vznik odpovědnosti žalované za škodu, jež měla být zmíněným nesprávným úředním postupem dotčených orgánů žalobkyni způsobena, podmíněn zrušením zmíněného rozhodnutí, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud současně odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud se totiž při řešení uvedené právní otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že tvrzený nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, který žalobkyně spatřuje v porušení §42 trestního řádu, nemůže založit odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni pozbytím předmětného vozidla, vyústil-li dle skutkových zjištění odvolacího soudu, která v dovolacím řízení nelze přezkoumávat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), tento postup ve vydání pravomocného soudního rozhodnutí, v němž se současně přímo odrazil a kterým bylo rozhodnuto o zabrání zmíněného vozidla, přičemž toto rozhodnutí nikdy nebylo pro svou údajnou nezákonnost zrušeno nebo změněno. Jde-li o požadavek na zrušení či změnu rozhodnutí pro jeho nezákonnost, je namístě poukázat zejména na s napadeným rozsudkem souladné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3322/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2851/21. Stran rozlišení odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup a za nezákonného rozhodnutí je pak napadené rozhodnutí konkrétně v souladu se závěry plynoucími např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a dále z rozsudku ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, a také z rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, který byl publikován pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 29/21. Z uvedených odkazů na relevantní judikaturu je přitom patrné, že výše uvedený závěr odvolacího soudu neodporuje ani ustálené judikatuře Ústavního soudu, což platí i o žalobkyní zmíněném nálezu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20, který se zabýval výkladem a aplikací §42 trestního řádu, jakož i následky, které v důsledku porušení zmíněného procesního ustanovení dopadají na příslušné trestní řízení, nikoliv však řešením v dovolání zformulované právní otázky, na níž jedině napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, je pak bezpředmětný její požadavek na přerušení dovolacího řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a na předložení věci podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou týkající se vztahu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a obecných zásad práva Evropské unie zmíněných v článku 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, který žalobkyně spojuje s otázkou tvrzeného procesního pochybení údajně postihujícího příslušné trestní řízení (tedy s otázkou, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo zmíněno výše, ani nespočívá) a který současně odůvodnila poukazem na rozsudek senátu první sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 3. 2022, ve věci č. 24827/14, Fu Quan, s. r. o., proti České republice, jenž však byl posléze nahrazen rozsudkem Velkého senátu uvedeného soudu ze dne 1. 6. 2023 vyznívajícím odlišně, než rozsudek původní.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu