ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2480.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2480/2022-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce A. Ž., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky , se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 112/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 3 Co 64/2021-538, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč a omluvy jako zadostiučinění za neoprávněný zásah do jeho práva (jakožto nekuřáka) na ochranu zdraví s tím, že v období od 15. 12. 2005 do 24. 5. 2007 byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice vystavován přímému ohrožení zdraví nuceným pobytem mezi kuřáky.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2021, č. j. 34 C 112/2007-492, uložil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu na hlavičkovém papíře se státním znakem ve výrokem specifikovaném znění (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž požadovaný obsah písemné omluvy přesahuje obsah omluvy uvedený ve výroku I rozsudku (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15 000 Kč (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení částky 9 985 000 Kč (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7 900 Kč (výrok V).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné a dílem i pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně obsahu písemné omluvy a též v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 9 985 000 Kč, neboť v tomto byla ve věci úspěšná. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci proto dovolání není přípustné v rozsahu výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 15 000 Kč, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je přitom třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy tak nutno dovodit, že znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 představuje další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“
Pokud dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v řešení otázky výkladu podstaty §23 odst. 7 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, s tím, že odvolací soud citované ustanovení vyložil jako povinnost Vězeňské služby zcela oddělit prostory výkonu trestu nekuřáků od prostor, kde vykonávají trest odnětí svobody kuřáci tak, aby se k nekuřákům pach cigaretových zplodin nijak nedostal, pak na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Stejně tak odvolací soud nedospěl k závěru, že bylo povinností žalované omezit kouření v celé věznici. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z něhož vyplývá, že i přes zákaz kouřit v místech, kde mohou být účinkům kouření vystaveni nekuřáci, byl tento zákaz pouze formální, neboť jej porušovali jak spoluvězni, tak i zaměstnanci věznice (kouřilo se nejen v celách sousedících s celou žalobce, ale i v kulturních místnostech, čekárnách u lékaře atd.) a tato porušení nebyla dostatečně řešena.
V případě tvrzení dovolatelky, že nad rámec svých zákonných povinností zavedla částečný zákaz kouření a jeho porušení také sankcionovala, jde o polemiku se skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vychází, čímž však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Kromě výše uvedeného je třeba k požadavku dovolatelky na poskytnutí výkladu podstaty §23 odst. 7 vyhlášky č. 345/1999 Sb. uvést, že úkolem Nejvyššího soudu není řešení akademických otázek ani podávání metodického výkladu ustanovení právního předpisu, nýbrž podat řešení konkrétních otázek hmotného či procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a to na podkladě skutkového stavu, z něhož vychází napadené rozhodnutí.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu nedostatečnost posouzení formy zadostiučinění, není z dovolání, a to ani z odkazu na prejudikaturu dovolacího soudu, ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. patrné, v čemž spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, tedy jaká jiná morální satisfakce (ohledně relutární není dovolání přípustné) než omluva by podle dovolatelky byla s ohledem na konkrétní skutková zjištění přiměřená. Tento obsahový nedostatek vymezení důvodu dovolání ovšem představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady dovolatelky, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení zákona č. 379/2005 Sb. (tzv. protikuřácký zákon), neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí rovněž ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jasně patrné, že poukaz na zákon č. 379/2005 Sb. odvolací soud použil pouze ve vazbě na odvolací námitku žalobkyně, že události z roku 2005 až 2007 nelze posuzovat prizmatem doby současné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že ve vztahu k žalobci žádnou svou povinnost neporušila, tudíž nemůže být odpovědná za zásah do jeho osobnostních práv, neboť zákaz kouření v některých prostorách věznice v žalobcem namítaném období nebyl upraven žádným zákonem ani podzákonným předpisem, ale vyplýval toliko z vlastního vnitřního předpisu dovolatelky a nikoli ze zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů. Jak totiž vyplývá z §2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, s odsouzenými ve výkonu trestu se musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně, z něhož vycházel i odvolací soud, vyplynulo, že spoluvězni žalobce nedodržovali režim věznice, dle něhož bylo dovoleno kouřit jen ve vyhrazených prostorách, a kouřili v celách sousedících s celou žalobce, v kulturních místnostech, čekárnách u lékaře atd., přičemž stejně tak kouřil personál věznice. Z prokázaných skutečností tak nelze dovodit, že by výkon trestu odnětí svobody žalobce probíhal v souladu s citovaným ustanovením. I tuto námitku tak dovolatelka staví na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud.
Pokud dovolatelka namítá nejasnost, neurčitost a nepřezkoumatelnost úvah odvolacího soudu týkajících se dokazování míry ohrožení zdraví žalobce, uplatňuje vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalobce nebyl zastoupen advokátem, přičemž nedoložil výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu