ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2639.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2639/2023-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova č. 208/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 2 858 839,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 144/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 16 Co 40/2023-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou původně domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 3 302 902,66 Kč s příslušenstvím, konkrétně 387 744,50 Kč (co do částky 344 063,50 Kč byla následně žaloba částečně vzata zpět z důvodu plnění žalované na tento nárok) jako náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s obhajobou v trestním řízení, 2 415 158,16 Kč jako náhrady škody způsobené zajištěním peněžních prostředků a 500 000 Kč (co do částky 100 000 Kč byla následně žaloba částečně vzata zpět z důvodu plnění žalované na tento nárok) jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 17 C 144/2020-188, zastavil řízení ohledně částky 363 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 363 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 153 146 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 253 146 Kč od 22. 8. 2020 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 705 330,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 705 330,16 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení a z částky 597 209,50 Kč od 22. 2. 2020 do 21. 8. 2020 (výrok III) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 944 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 16 Co 40/2023-220, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v napadené částce 150 000 Kč s příslušenstvím změnil ohledně částky 70 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá, jinak jej ohledně částky 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 22. 8. 2020 do zaplacení v napadeném výroku potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 597 Kč (výrok III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel v rámci dovolání zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě škody způsobené nezákonným zajištěním peněžitých prostředků žalobce na bankovním účtu. Namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že zajištění peněžních prostředků na účtu žalobce není nezákonné jen proto, že nedošlo k vydání odsuzujícího rozsudku a žalobce byl rozsudkem trestního soudu v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento závěr odvolacího soudu je podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 936/2006) a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, sp. zn. I. ÚS 4293/18), z nichž dovozuje, že nebýt nezákonně vedeného trestního stíhání, nedošlo by ani k vydání usnesení o zajištění peněžních prostředků. Na základě teorie o adekvátní příčinnosti je proto třeba uzavřít, že příčinou pro zajištění peněžitých prostředků bylo právě zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání.
6. Otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), považovat rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které sice nebylo výslovně zrušeno s tím, že je nezákonné, jehož apriorní nezákonnost, respektive objektivní neopodstatněnost však nutně vyplývá z pozdějšího rozhodnutí o vině v trestním řízení (např. ze zprošťujícího rozsudku), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že byla-li rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků zrušena nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18). Dovolací soud přitom neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Dodává se, že argumenty, které žalobce předkládá dovolacímu soudu (zejména odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08), byly opakovaně vypořádány ve výše uvedené judikatuře, zejména pak podrobně v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3310/2013. Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, není tato jeho argumentace přiléhavá, neboť předkládaný nález se zabýval skutkově i právně zcela odlišnou věcí (když primárně řešil otázku příčinné souvislosti); ze stejného důvodu není přiléhavý ani jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 936/2006, když se ani toto rozhodnutí k základní odvolacím soudem řešené otázce nevztahuje (v citovaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval primárně otázkou příčinné souvislosti).
7. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nevyužil-li žalobce všechny prostředky obrany proti zajištění peněžních prostředků, a to řádných i mimořádných opravných prostředků včetně ústavní stížnosti, nemá právo na náhradu újmy způsobené zajištěním; tento závěr považuje žalobce za rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 44/93, z něhož dovozuje, že ústavní stížnost nelze pokládat za řádný ani za mimořádný opravný prostředek, takže úspěšnému uplatnění žalobcova požadavku na odčinění újmy způsobené zajištěním peněžitých prostředků nebrání, že žalobce ústavní stížnost nepodal. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příčinná souvislost nebyla splněna také proto, že nebylo prokázáno, že Česká spořitelna účelově snížila úrokovou sazbu na skrze zajištění zablokovaném účtu a že tedy žalobci ušel zisk právě následkem zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a jím vyvolaným účelovým jednáním banky spočívajícím v jednostranném snížení úročení blokovaného účtu. Takový závěr pokládá za „formální a alibistický“.
8. Dovolací soud k těmto námitkám žalobce zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu na těchto otázkách nezávisí, jejich řešení proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1116/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2414/2021). Odvolací soud své rozhodnutí ohledně náhrady škody vzniklé při zajištění peněžních prostředků postavil na závěru, a to že na rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků nelze hledět jako na rozhodnutí nezákonné ve smyslu §8 dost. 1 OdpŠk, neboť toto rozhodnutí nebylo zrušeno, proto žalobci nelze přiznat žalobcem požadovanou náhradu za nezákonné rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků a existenci zajištění je nutné zohlednit při zohlednění dopadu trestního stíhání na žalobce v rámci odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Další otázky (stran vyčerpání všech opravných prostředků v trestním řízení a snížení úrokové sazby na zablokovaném účtu žalobce), které žalobce vznáší, již nebyly pro uvedený závěr odvolacího soudu podstatné, proto nemohou ani založit přípustnost dovolání.
9. Žalobce svými dalšími námitkami zpochybňuje výši odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobce. Nesouhlasí se snížením částky přiznaného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ze strany odvolacího soudu, s odůvodněním, že takové snížení není přiměřené konkrétním okolnostem případu, které žalobce v dovolání zdůrazňuje, a s tím, že snížení částky zadostiučinění nebylo odvolacím soudem řádně zdůvodněno. Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř založit, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom je třeba konstatovat, že výše zadostiučinění přiznaného žalobci v tomto řízení zjevně nepřiměřená není (srov. odst. 25 - 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž provedl srovnání s jinými obdobnými případy a na jejich základě dovodil intenzitu nemajetkové újmy, jež byla žalobci způsobena).
10. Žalobce dále namítá, že odvolací soud mu měl poskytnout vyšší míru zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání újmy i proto, že trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouho, s tím že částku zadostiučinění ve výši 400 000 Kč (po částečném zpětvzetí) požadoval nejen z důvodu nezákonnosti trestního stíhání, ale i proto, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Jestliže soud prvního stupně a odvolací soud v tomto směru uzavřely, že žalobce neuplatnil požadavek na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, pokládá žalobce jejich postup za nesprávný. Z uvedené námitky není bez pochyb, zda dovolací soud má podle žalobce řešit, jestli lze při posouzení výše nemajetkové újmy požadované pro nezákonnost trestního stíhání přihlédnout i k samotné délce trestního stíhání (ostatně odvolací soud k údajně nepřiměřené délce trestního řízení přihlédl, viz odst. 26 odůvodnění), nebo zda odvolací soud měl snad pochybit tím, že požadavek žalobce na odčinění nemajetkové újmy ve výši úhrnem 500 000 Kč měl směřovat jak k saturaci újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, tak k uplatnění obsahově odlišného požadavku na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením. Vzhledem k tomu, že žalobce ve vztahu k této námitce blíže nevymezuje řádně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani dovolací důvod, jeho dovolání je proto zčásti vadné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023).
11. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho argumenty v odvolání, nelze k této námitce přihlížet, neboť jí uplatňuje případnou vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházející jednoznačně z výkladu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání. Dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018). Nadto se dodává, že za situace, kdy odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že nezrušené rozhodnutí o zajištění částky na účtu nezakládá odpovědnost žalované za škodu způsobenou zajištěním, již za účelem rozhodnutí ve věci samé nebylo zapotřebí se dalšími argumenty žalobce zabývat.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu